Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Neválčí se? Válku dodám, tvořil magnát Hearst bulvár před 110 lety

aktualizováno 
Šedesáté výročí jeho úmrtí jako by přicházelo po nedávném skandálu kolem mediálního impresária Ruperta Murdocha právě včas. Odkaz amerického tiskového magnáta Williama Randolfa Hearsta totiž připomíná, že svět obluzovala bulvární žurnalistika už na přelomu 19. a 20. století.

Konkurenční boj Williama Hearsta a Johna Pullitzera stáhl koncem devatenáctého století žurnalistiku do bulvární stoky do té doby neprobádaných hloubek. | foto: Profimedia.cz

Narodil se roku 1863 a patřil k těm, jimž osud rozdal karty víc než velkoryse. Jeho otcem byl důlní magnát, takže synka nemuselo trápit vůbec nic. Povahou byl neurvalec, školy více méně prolajdal, o tatínkův byznys neměl zájem. Svou parketu si ale přece jen našel – lákala jej novinařina. Hlavně ta s notnou dávkou senzacechtivosti, kterou dělal Joseph Pulitzer (ano, ten, po němž se dnes jmenuje ona prestižní žurnalistická cena).

Náhoda přitom chtěla, že se jeho otci ocitl v obchodním portfoliu jako levoboček skomírající list San Francisco Examiner. A William s ním dokázal nevídané.

Najal nejtalentovanější novináře, jeho stájí prošel například Mark Twain a Jack London, a bez okolků nastoupil Pulitzerův styl. Vsadil na investigativní žurnalistiku pranýřující korupci, opepřenou populismem, ale též z prstu vycucanými zprávami, jejichž cílem bylo jediné, šokovat a zvýšit čtenost. A když mu tahle strategie vyšla v San Francisku, vyrazil dobýt první ligu do New Yorku.

Věděl přitom, že mu v cestě nebudou stát ani peníze, ani zbytečné ohledy na pravdivé zpravodajství. To první mu zajišťovaly finance, které mu po otcově smrti ze svého dědictví přihrála matka, to druhé nikdy nevlastnil.

Závod až na dno stoky

V hlavním městě americké novinařiny na něj však čekal těžký soupeř – a z bitvy Hearst vs. Pulitzer se vyklubalo klání, které napsalo jednu z nejdramatičtějších kapitol žurnalistiky.

Zápas byl přitom o to pikantnější, že oba aktéry leccos spojovalo. Oba se obraceli na totéž publikum, dělníky, ženy, přistěhovalce a lidi z nižší třídy, a oba se opírali o tentýž novinářský styl. V tomhle souboji tak nevítězily finesy a sofistikované inovace, ale zarputilost, brutalita a odhodlanost zajít co nejdál za únosnou míru.

Psalo se o vraždách, sportu, skandálech, celebritách. A bojovalo se nevybíravě. Hearst začal tím, že do listu New York Morning Journal, který právě koupil, přetáhl většinu reportérů Pulitzerova listu New York World, včetně autora komiksu, který byl dosud vlajkovou lodí konkurenta. Přeplácel Pulitzerovy zaměstnance, najímal agresivnější novináře, snížil cenu svých novin na jeden cent a chrlil na čtenáře vždy o něco tlustší, větší a křiklavější titulky.

"Hearstovy noviny, to je jako jako když ulicí pádí žena, křičí a má rozříznuté hrdlo," popisoval atmosféru, která dýchala z titulních stránek Hearstova Journalu jeden z jeho reportérů.

Jemu samotnému se v politice příliš nedařilo, u mocných byl ale jako doma. Bílý

Jemu samotnému se v politice příliš nedařilo, u mocných byl ale jako doma. Bílý dům opouštěl v roce 1923 se svou ženou Millicent s úsměvem na rtech.

A další vzpomínal, že když jako nový Hearstův editor zjistil, že v jedné zprávě je chybně uvedená adresa místa zločinu, dostalo se mu od nadřízeného konejšivého uklidnění: "V pohodě. Vymyšlená je přece celá ta story."

Není tam válka? Napravím

Klání poháněné obrovskými egy obou konkurentů (a v němž zůstával pravdě mnoho dlužen i Pulitzer) se dostalo do nových obrátek v roce 1898. Kubánské povstání proti Španělům poskytlo senzacechtivým novinám úchvatnou scenérii: listy přinášely vybájené epické popisy hrdinství kubánských rebelů, psaly o kanibalismu a vyhlazovacích táborech utlačujících Španělů, z exotického prostředí těžily titulky o tom, že po boku povstalců vytáhly do boje i Amazonky.

U čtenářů to mělo úspěch a Hearst se v honbě za čteností nevzdával, ani když se realita vzpírala. "Tady se neválčí," sdělil mu z Kuby prestižní kreslíř Frederick Remington, který tam měl pro Hearstovy noviny zachycovat bojovou vřavu. "Zůstaňte, prosím. Vy dodáváte obrázky. Já dodám válku," odtušil prý šéf.

A dělal, co mohl. Když došlo v havanském přístavu k výbuchu na americké lodi Maine, nečekal Hearst ani chvilku a se vší svou mediální mocí a vymyšlenými tvrzeními a "důkazy" (tragédie nebyla dodnes objasněna) vinil z tragédie Španěly. "Remember the Maine, to Hell with Spain!" (Pamatujte na Maine, pošlete Španěly do pekla!") šturmovaly vlastenecky do boje jeho i Pulitzerovy titulky. Úspěšně.

K čemu film? Dá se s tím někdo odrovnat?

Ve dvacátých letech, kdy bylo jeho impérium na vrcholu, četl některou z jeho tiskovin každý čtvrtý Američan. Patřilo mu přes dvacet deníků včetně Washington Times, několik týdeníků, magazíny jako Cosmopolitan či Harper´s Bazaar, dvě tiskové agentury, rozhlasová stanice a filmová společnost.

Věrný však zůstal tisku, v kinematografii budoucnost nehledal. Když se ho zeptal herec Douglas Fairbank, proč se drží novin s jejich regionálním dopadem a nevsadí na globální film, Hearst odvětil: "Přemýšlel jsem o tom, ale zamítl jsem to. S pomocí novinařiny totiž odrovnáte člověka, s pohyblivými obrázky ne."

Za pár desetiletí to byl právě on, kdo dostal před mocí stříbrného plátna strach a vztek. Když začal v roce 1940 režisér Orson Welles pracovat na snímku Občan Kane, Hearst správně vytušil, že obrazem pro hlavní postavu tiskového magnáta stál právě on. Aby film zastavil, využíval všeho vlivu, který měl, zastrašoval, vydíral, za zničení negativu dokonce nabídl přes 840 tisíc dolarů.

Neúspěšně, v té době byla už jeho moc ostatně za zenitem. Za velké hospodářské krize utrpěl těžkou ránu, z níž se jeho podnikání nikdy úplně nevzpamatovalo. Zemřel v roce 1951.

Autoři: ,



Nejčtenější

Není nad to, chodit nahá po bytě, říká MOgirl Karolína

„Jsem usměvavá, infantilní, střelená, vtipná a hodná,“ říká MOgirl Karolína.

Láká ji nebezpečí a přiznává, že umí být střelená a infantilní. A ničeho ze svého života nelituje. „Řídím se mottem, že...

Experimenty na lidech: americký stát potají plošně šířil bakterie

Jezdily rychle a hlavně po celé zemi. Autobusy Greyhound proto armáda využila k...

Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let...



Orgasmus, pro který nehnete prstem. Internetem se šíří erotická hypnóza

Stačí se soustředit, nabádají erotické hypnotizérky.

Má to být bezdotykové sebeuspokojení. Prosté fyzických stimulů, cesta k orgasmu při něm vede čistě skrze mysl. Podle...

Hnědé kobylky: jak dobře si malí a hlavně velcí nacisté žili z cizího

A tohle je také naše. Nacisté jako Adolf Hitler a Hermann Göring nejen...

Špičky nacistického režimu si za veřejné peníze stavěly soukromé rezidence, důstojníci SS si jen tak přivlastňovali...

Nejlepší pivní destinace zahrnují USA, Čínu i Brazílii. Česko schází

Tupláky, hluboké dekolty, Octoberfest? Zapomeňte, pivní kultura se změnila....

Virginie na prvním místě a kromě ní další americká města, mimo nich už jen čínský Peking, jihokorejský Soul a brazilské...

Další z rubriky

Pokud je pro vás jazz příliš, možná máte moc testosteronu, říká studie

Neoslovil vás například jazzman Lionel Hampton? Možná za to mohou hormony.

Pro někoho rajská hudba, plná fantazie, pro jiného chaos a cesta do deprese. Naše vnímání hudby, jako je jazz,...

Extrémní gastronomie: bosintang je opravdu silný psí vývar

Mnozí Korejci se bosintangu nechtějí vzdát.

Jen v samotném Soulu se kvůli masu zabijí dva miliony psů ročně. Je to především kvůli pokrmu bosintang, psímu vývaru....

Říkejte mi Rihanna. Honduraské volby provětrala transsexuálka

Krásná žena se šmrncem, kterou prozradí hluboký hlas.

Chce změnit konzervativní, odmítavý postoj obyvatel středoamerického Hondurasu vůči sexuálním menšinám, i proto se...

Najdete na iDNES.cz