Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pryč z pracovní nudy. Bill Cimillo ukradl bus a Amerika ho za to milovala

aktualizováno 
Překročil zákon, porušil předpisy, dal si volno. Hodil za hlavu práci, zákazníky, šéfy, dokonce i rodinu. Vypnul. Dopřál si pauzu. A stal se tak z bezejmenného autobusáka někým. Hrdinou, který udělal to, o čem ostatní jen snili. William Cimillo přinesl dobrodružství do všedního dne.

Newyorský řidič autobusu William Cimillo (uprostřed) odpovídá na dotazy novinářů před začátkem soudního líčení v roce 1947. | foto: YouTube

Onoho rána roku 1947 bylo vše při starém. Řidič newyorského dopravního podniku William Cimillo obhlédl autobus, podepsal papíry, vyjel z depa. Jenže potom nezatočil doprava, jak měl. A jak to dělal po předchozích dlouhých šestnáct let. Volantem zakroutil na druhou stranu, vůbec nevěděl proč.

A vydal se na bezstarostnou jízdu dlouhou dva tisíce kilometrů, která z něj udělala celebritu, ač o to nestál.

Prostě na jih

Bylo to, jako když se vypustí pára. Předchozího večera ho to prý nenapadlo, nepřemýšlel o tom v noci, ráno šel do práce jako každý jiný den, bez záludných, podvratných myšlenek. Byla to spontánní reakce. Prostě mu to najednou přistálo na mysl: měl všeho dost. Jeho čin byl přitom prostý drsné rebelie, povstalecké negace, neurvalé hořkosti. Jeho příběh je hebký, měkký, laskavý, roztomilý. A srozumitelný všem, kdo v kancelářích, továrnách či v prodejnách sní o „jiném životu“.

William Cimillo unesl městský autobus, protože potřeboval změnu. „Tam a zpátky, stejní lidé, stejné zastávky, stejné nikláky, desetníky, stejné jízdenky,“ objasňoval později, proč udělal onu razantní otočku doleva.

A přiznával, že pro ni měl ještě jeden dobrý důvod. Bylo tak hezky! Byl nádherný, slunečný den, který nechtěl zabít v práci, tak jako v ní přišel o jiné dny. William Cimillo svému příběhu nedodával nátěr oduševnělosti a vyumělkovanosti. Prostě byl pěkný den a chtěl si ho užít, když celý svůj život měnil za práci pro mzdu.

Místo aby jel naložit lidi do Bronxu jako obvykle, vyjel směrem na most George Washingtona, na druhé straně se zastavil, aby si dal snídani. A pak sedl za volant a jel zase dál. Dlouho. Doputoval až do Washingtonu, autobus newyorské městské hromadné dopravy tam zaparkoval přímo před Bílým domem a šel se na patnáct dvacet minut projít, nikdy totiž ve Washingtonu nebyl. Když se vrátil, čekal jej u autobusu policista. Strážník však nehloubal nad tím, co dělá newyorský autobus ve Washingtonu, zajímalo ho jen, proč parkuje na parkovišti vyhrazeném pro speciální účely. „Čekám, až vyzvednu odborovou delegaci z jednání,“ odtušil bez mrknutí oka Cimillo.

Putoval dál a na jeho dlouhé štrece jej už policisté neobtěžovali. Nad tím, co pohledává prázdný autobus newyorské dopravy mimo metropoli, se pozastavovala jen obsluha v bufetech, kde se zastavoval na jídlo. „Jedu na jih,“ odpovídal. Vlastně nevěděl, kam přesně. „Florida, Mexiko, Kalifornia, mohl jsem skončit leckde,“ přiznával, že se plány netrápil. Prostě jel.

Zdůrazňoval přitom, že pryč z New Yorku jej vyhnala jen pracovní rutina, nic jiného. „Tohle bych chtěl vyjasnit: doma jsem neměl žádné problémy. Měl jsem skvělou ženu a skvělé tři děti,“ říkal. Neměl problémy ani v práci, spolehlivý zaměstnanec, nikdy si nestěžoval, příkladná pracovní morálka. Jen už toho bylo moc.

Jeho bezstarostná jízda ho nakonec zavedla na Floridu. Cestou vzal stopaře, vezl ho dva dny, na Floridě si užil půlnočního koupání v moři. Jenže mu došly peníze, proto poslal, se samozřejmostí vlastní lidem, co aspoň na moment vzali život do vlastních rukou, svému zaměstnavateli telegram, v němž ho žádal o padesát dolarů. „Pošlete peníze do Hollywoodu, Florida. Stop. Cimillo,“ shrnul svou situaci lapidárně.

Právě na poště ho ale zatkli detektivové. „Ukradl jste autobus, řekli,“ vzpomínal. Namítl, že mu ho dopravní podnik dal, teď už ale štěstí neměl. Skončil s pouty na rukou a s hrozbou desetiletého trestu vězení na krku.

Tím však jeho odysea nekončí, ukázalo se, že transport zatčeného řidiče autobusu je větší výzvou, než si ochránci zákona mysleli. Mechanik, jehož newyorský dopravní podnik s detektivy vyslal, aby unesený autobus dopravil zpátky, se totiž neukázal jako zdatný řidič. Na silnicích vedl vůz tak nešikovně, že vystrašení detektivové zbavili Williama Cimilla pout a požádali jej, aby do to New Yorku odřídil sám. Byl to dost teátr, před metropolí jej zase vystrčili dozadu autobusu, nasadili mu pouta a za volant posadili nešťastného mechanika. Tušili, že příjezd nebude banální, a měli pravdu, Williama Cimilla tam čekaly tisícové davy.

Během svého výletu se stal hrdinou.

Udělal, po čem toužíme všichni

„Víme, jak se cítí. Kdo netoužil po útěku, po změně?“ psal New York World-Telegram. „Tisíce kancelářských pracovníků a dělníků jdou dnes do svých nudných prací s lehčím srdcem, protože William Cimillo uprchnul té samé nudě, která naplňuje jejich životy,“ uváděl michiganský The Traverse City Eagle.

„Mí kolegové mi budou rozumět,“ pronesl Cimillo s důvěrou v to, že jeho útěk od ubíjející rutiny dojde aspoň u zaměstnanců dopravního podniku pochopení. Nepletl se. Řidiči se složili na náklady na jeho obhajobu a zaměstnavatel vzal pod tlakem veřejného mínění Cimilla zpátky do práce.

A empatie překročila jeho kolegy z dopravního podniku. Na jeho první jízdě na něj na první zastávce čekal dav více než tří stovek středoškolaček, které chtěly autogram. Pro dopravní podnik jezdil dalších šestnáct let. Když se jej ptali, zda neměl chuť si svůj kousek zopakovat, odpovídal, že opakovaný vtip není vtipem.

Autoři: ,


Nejčtenější

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...



Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Monogamie není nadřazená. Ke spokojenosti vedou i otevřené vztahy

Vědecké studie čas od času vystaví otevřeným vztahům dobrozdání.

Otevřené vztahy jsou reakcí na to, že máme od svazků stále větší očekávání, která jeden partner naplní jen těžko....

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Dobíjím se tři hodiny přes USB, říká kyborg s anténou v hlavě

Vypadá jako něco mezi broukem a pracovníkem call-centra, napsal o Harbissonovi...

S pomocí antény zabudované v hlavě dokáže převádět barvy na zvuky. Jeho lebka umí fungovat jako zařízení Bluetooth a...

Španěl žil jako dítě dvanáct let mezi vlky. Byla to nejšťastnější doba, tvrdí

Vlci mě naučili víc než lidé, říká Marcos Rodríguez Pantoja. Vyrostl v pohoří...

V sedmi letech ho adoptovala vlčice a byla mu lepší matkou než jeho macecha. Poprvé v životě pocítil lásku a péči. Když...

VIDEA ROKU: Lidé cítící se jako psi, naháč žijící v křoví i spalovač mrtvol

Pavel se nejlépe cítí jako pes. Láďa chtěl pro změnu od dětství pracovat v...

Petr a Pavel se rádi převlékají za psy, poslouchají pokyny a nechají se drbat. Míra se rozhodl žít jinak, takže jednoho...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz