Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pryč z pracovní nudy. Bill Cimillo ukradl bus a Amerika ho za to milovala

aktualizováno 
Překročil zákon, porušil předpisy, dal si volno. Hodil za hlavu práci, zákazníky, šéfy, dokonce i rodinu. Vypnul. Dopřál si pauzu. A stal se tak z bezejmenného autobusáka někým. Hrdinou, který udělal to, o čem ostatní jen snili. William Cimillo přinesl dobrodružství do všedního dne.

Newyorský řidič autobusu William Cimillo (uprostřed) odpovídá na dotazy novinářů před začátkem soudního líčení v roce 1947. | foto: YouTube

Onoho rána roku 1947 bylo vše při starém. Řidič newyorského dopravního podniku William Cimillo obhlédl autobus, podepsal papíry, vyjel z depa. Jenže potom nezatočil doprava, jak měl. A jak to dělal po předchozích dlouhých šestnáct let. Volantem zakroutil na druhou stranu, vůbec nevěděl proč.

A vydal se na bezstarostnou jízdu dlouhou dva tisíce kilometrů, která z něj udělala celebritu, ač o to nestál.

Prostě na jih

Bylo to, jako když se vypustí pára. Předchozího večera ho to prý nenapadlo, nepřemýšlel o tom v noci, ráno šel do práce jako každý jiný den, bez záludných, podvratných myšlenek. Byla to spontánní reakce. Prostě mu to najednou přistálo na mysl: měl všeho dost. Jeho čin byl přitom prostý drsné rebelie, povstalecké negace, neurvalé hořkosti. Jeho příběh je hebký, měkký, laskavý, roztomilý. A srozumitelný všem, kdo v kancelářích, továrnách či v prodejnách sní o „jiném životu“.

William Cimillo unesl městský autobus, protože potřeboval změnu. „Tam a zpátky, stejní lidé, stejné zastávky, stejné nikláky, desetníky, stejné jízdenky,“ objasňoval později, proč udělal onu razantní otočku doleva.

A přiznával, že pro ni měl ještě jeden dobrý důvod. Bylo tak hezky! Byl nádherný, slunečný den, který nechtěl zabít v práci, tak jako v ní přišel o jiné dny. William Cimillo svému příběhu nedodával nátěr oduševnělosti a vyumělkovanosti. Prostě byl pěkný den a chtěl si ho užít, když celý svůj život měnil za práci pro mzdu.

Místo aby jel naložit lidi do Bronxu jako obvykle, vyjel směrem na most George Washingtona, na druhé straně se zastavil, aby si dal snídani. A pak sedl za volant a jel zase dál. Dlouho. Doputoval až do Washingtonu, autobus newyorské městské hromadné dopravy tam zaparkoval přímo před Bílým domem a šel se na patnáct dvacet minut projít, nikdy totiž ve Washingtonu nebyl. Když se vrátil, čekal jej u autobusu policista. Strážník však nehloubal nad tím, co dělá newyorský autobus ve Washingtonu, zajímalo ho jen, proč parkuje na parkovišti vyhrazeném pro speciální účely. „Čekám, až vyzvednu odborovou delegaci z jednání,“ odtušil bez mrknutí oka Cimillo.

Putoval dál a na jeho dlouhé štrece jej už policisté neobtěžovali. Nad tím, co pohledává prázdný autobus newyorské dopravy mimo metropoli, se pozastavovala jen obsluha v bufetech, kde se zastavoval na jídlo. „Jedu na jih,“ odpovídal. Vlastně nevěděl, kam přesně. „Florida, Mexiko, Kalifornia, mohl jsem skončit leckde,“ přiznával, že se plány netrápil. Prostě jel.

Zdůrazňoval přitom, že pryč z New Yorku jej vyhnala jen pracovní rutina, nic jiného. „Tohle bych chtěl vyjasnit: doma jsem neměl žádné problémy. Měl jsem skvělou ženu a skvělé tři děti,“ říkal. Neměl problémy ani v práci, spolehlivý zaměstnanec, nikdy si nestěžoval, příkladná pracovní morálka. Jen už toho bylo moc.

Jeho bezstarostná jízda ho nakonec zavedla na Floridu. Cestou vzal stopaře, vezl ho dva dny, na Floridě si užil půlnočního koupání v moři. Jenže mu došly peníze, proto poslal, se samozřejmostí vlastní lidem, co aspoň na moment vzali život do vlastních rukou, svému zaměstnavateli telegram, v němž ho žádal o padesát dolarů. „Pošlete peníze do Hollywoodu, Florida. Stop. Cimillo,“ shrnul svou situaci lapidárně.

Právě na poště ho ale zatkli detektivové. „Ukradl jste autobus, řekli,“ vzpomínal. Namítl, že mu ho dopravní podnik dal, teď už ale štěstí neměl. Skončil s pouty na rukou a s hrozbou desetiletého trestu vězení na krku.

Tím však jeho odysea nekončí, ukázalo se, že transport zatčeného řidiče autobusu je větší výzvou, než si ochránci zákona mysleli. Mechanik, jehož newyorský dopravní podnik s detektivy vyslal, aby unesený autobus dopravil zpátky, se totiž neukázal jako zdatný řidič. Na silnicích vedl vůz tak nešikovně, že vystrašení detektivové zbavili Williama Cimilla pout a požádali jej, aby do to New Yorku odřídil sám. Byl to dost teátr, před metropolí jej zase vystrčili dozadu autobusu, nasadili mu pouta a za volant posadili nešťastného mechanika. Tušili, že příjezd nebude banální, a měli pravdu, Williama Cimilla tam čekaly tisícové davy.

Během svého výletu se stal hrdinou.

Udělal, po čem toužíme všichni

„Víme, jak se cítí. Kdo netoužil po útěku, po změně?“ psal New York World-Telegram. „Tisíce kancelářských pracovníků a dělníků jdou dnes do svých nudných prací s lehčím srdcem, protože William Cimillo uprchnul té samé nudě, která naplňuje jejich životy,“ uváděl michiganský The Traverse City Eagle.

„Mí kolegové mi budou rozumět,“ pronesl Cimillo s důvěrou v to, že jeho útěk od ubíjející rutiny dojde aspoň u zaměstnanců dopravního podniku pochopení. Nepletl se. Řidiči se složili na náklady na jeho obhajobu a zaměstnavatel vzal pod tlakem veřejného mínění Cimilla zpátky do práce.

A empatie překročila jeho kolegy z dopravního podniku. Na jeho první jízdě na něj na první zastávce čekal dav více než tří stovek středoškolaček, které chtěly autogram. Pro dopravní podnik jezdil dalších šestnáct let. Když se jej ptali, zda neměl chuť si svůj kousek zopakovat, odpovídal, že opakovaný vtip není vtipem.

Autoři: ,



Nejčtenější

Sex s pěti lidmi za 24 hodin. Máme právo být coury, říká provokatérka

Je inteligentní, sebevědomá, nenapodobitelná. A hlásá „Všechnu moc courám“. Na...

Chce zbavit slovo běhna špatných konotací. „Coura je někdo, kdo nestaví mezi sebe a svou touhu užít si sex morální...

Operace Pandora: jak chtěli Sověti rozpoutat občanskou válku v USA

Oleg Kalugin šéfoval řadu let operacím KGB na ruském území. Právě on o tajné...

Pomocí cílených dezinformací se KGB po dvacet let pokoušela vyvolat ve Spojených státech rasové nepokoje, které by...



Mileniálové se bojí sahat na maso. Obchody to stojí víc obalů

Mladá generace si podle průzkumů britského obchodního řetězce nechce přiznávat,...

Ať se zvířata zabíjí, porcují, ať se kusy jejich těl prodávají. Jen ať to nepřipomíná maso. A hlavně abychom se toho...

Erotické mobilní seznamky jsou jako flirtování na baru, říká studie

Mobilní erotické seznamky jsou jen náhražkou pokukování po náhodné známosti na...

Nejsou pohromou pro veřejnou morálku, nevedou k šíření promiskuity a nevěry. Mobilním aplikacím pro erotické...

Vraždící prohibice: vláda úmyslně trávila alkohol, lidé umírali

„Chceme pivo.“ Pochodující pánové to v roce 1919 viděli jasně. Neuspěli však. A...

Stála kolem 10 tisíc lidských životů, osleplých či jinak trvale postižených za sebou nechala dalších více než 30 tisíc....

Další z rubriky

Tim Walker staví snové světy. Unesl do nich i kalendář Pirelli

Na představení kalendáře Pirelli pro rok 2018 v New Yorku působil Tim Walker...

Jeho styl je nepřehlédnutelný. Z jeho fotek sálá magie, humor, teatrálnost. Bývají pohádkovou rozprávkou, oslavou...

Nemířil nízko: Barry Seal létal pro drogové kartely i CIA

Barry Seal si zahrával. A nakonec za to zaplatil životem.

Byl velmi schopným pilotem, obratným pašerákem drog a informátorem státních úřadů. Pilot Barry Seal sehrál v americké...

Španěl žil jako dítě dvanáct let mezi vlky. Byla to nejšťastnější doba, tvrdí

Vlci mě naučili víc než lidé, říká Marcos Rodríguez Pantoja. Vyrostl v pohoří...

V sedmi letech ho adoptovala vlčice a byla mu lepší matkou než jeho macecha. Poprvé v životě pocítil lásku a péči. Když...

Najdete na iDNES.cz