Pravidla má jen tři a jsou velmi úsporná. Na hřišti o šesti stranách a třech brankách musí být zároveň tři týmy, hrát se musí s kulatým míčem a vyhrává družstvo, které dostane nejméně gólů. Neexistují však ofsajdy, na hřišti nejsou rozhodčí. Není stanoveny hrací doba, hraje se tak dlouho, dokud nejsou hráči znuděni, dokud se nezačínají po hřišti jen tak poflakovat, neusnou a tak podobně, vysvětluje web týmu Philosophy Football FC.
A dnes již legendární leták na první utkání trojstranného fotbalu z roku 1994 uvádí: „Každý tým si může vybrat, do které branky střílet, ale více mu záleží na obraně své vlastní. Vítězný tým nepotřebuje střílet góly sám, může spíše spoléhat na to, že bude udržovat zbylé dva týmy rozhádané.“
Na první pohled vypadá na hřišti všechno bezútěšně, bezúčelně a hlavně nepochopitelně. Na druhý to začíná dávat smysl.
Hra, která se nikdy neměla hrát
Smysl, myšlenka a kritika stály ostatně na začátku trojstranného fotbalu. Jinak se mu totiž říká situacionistický fotbal. Alespoň podle jeho zakladatele, dánského umělce Asgera Jorna, rebela proti církvi a autoritě, prvního překladatele Franze Kafky a jednoho ze zakladatelů marxismem ovlivněné Situacionistické internacionály. Cílem oné mezinárodní skupiny bylo teoreticky i prakticky podvracet kapitalismus, stát a odcizenost všedního života. Dnešní neobvyklá sportovní hra vzešla jako součást onoho úsilí.
Neměla se však nikdy hrát v praxi. Vznikla v roce 1962 jen jako čistě teoretický model, Jorn chtěl trojstranným fotbalem ilustrovat svou verzi teorie triolektiky, která měla být překonáním marxiánské dialektiky. Ona ilustrace však měla i politické ambice. Trojstranným modelem chtěl Jorn naznačit, jak ve své době studené války překročit dualistický antagonismus západního a východního bloku: tím, že se do hry zavede třetí moc. A ta spustí rotující sérii změn spojenectví, až se mezinárodní tenze zneutralizuje.
Všechno to bylo samozřejmě mnohem složitější, pro nás je však důležité, že své úvahy Jorn zpodobnil příkladem zavedení třetího mužstva do fotbalu. A u teoretického příkladu mělo zůstat. Jenže nezůstalo.
Rozpačitá premiéra
Trvalo to však přes třicet let, až v roce 1994 uspořádala zápas trojstranného fotbalu, který zmiňujeme na začátku článku, London Psychogeographical Association. Parta excentriků v pozvánce zdůrazňovala, že situacionistický fotbal vyžaduje přesnost, přesvědčovací schopnosti a dovednost a dokáže zabít nudu moderního fotbalu.
V praxi však byla premiéra jiná. „Většina z nás byla trochu moc opilá a trochu moc zkouřená, když jsme vlezli na hřiště,“ vzpomíná jeden z účastníků Mark Dyson a pokračuje: „Nejasně si vybavuji, že prvních pět až deset minut se prostě jen padesát lidí honilo zbůhdarma za míčem. Nikdo z nás fotbal nehrál, takže to muselo vypadat děsivě.“ Navíc to bylo v únoru, proklatě mrzlo, takže po půl hodině to průkopníci nového sportu vzdali a odtáhli zpátky do hospody.
Třetí tým tak však do fotbalu definitivně vstoupil. Situacionistický fotbal se po krůčkách šířil do světa, do Itálie, kam ho zavlekl podvratný kolektiv Luther Blisset (jeho profil jsme přinesli tady), do Španělska, kde si ho načas vzal pod patronaci dokonce klub Athletic de Bilbao, do Německa či Turecka.
Nepřítel mého nepřítele, přítel mého nepřítele?
Rozvoj unikátního a bizarního sportu přinesl i změny. Některé zápasy se drží původních sporých pravidel. Většina však zavádí hrací dobu, obvykle se hraje na šedesát minut rozdělených, samozřejmě, do třetin. Ofsajdy se netrestají, auty a rohy se však dodržují.
V některých zápasech týmy dál nesou odpovědnost za průběh utkání samy, rozhodčí v nich pořád nemají místo. Puristický přístup je jasným odkazem na Jorna: „Rozhodčí v konvenčním fotbale jsou jako média a stát v realitě třídního boje, také jen klamně předstírají nestrannost a neutralitu“. Jak se pak však hra, probůh, kontroluje? „Týmy se musejí demokraticky shodnout, zda k porušení pravidel došlo, nebo ne,“ objasňuje dnes již veterán Dyson.
Organizovaný zmatek však zůstává. Především však vytváření a měnění aliancí a blafování. „Můžete jeden tým zradit, pro něj to však není zklamáním. Ví totiž, že to je součást hry a že ten, kdo je zradil, se zase může stát přítelem,“ líčil listu The Guardian Filippo Ricci, novinář listu Gazzetta dello Sport.
Národní ligy i světové šampionáty
Díky svému politicko-filozofickému odkazu přitahuje trojstranný fotbal levičáky, excentriky a umělce, baví však nejen ty. Například v londýnské lize Deptford 3SF League na hřišti uzavírají a ruší aliance kromě mužstev jako Philosophy Football FC, Strategic Optimist FC, Athletice Aesthetico, jejichž původ je díky názvům jasný, též tým Polscy Budowlancy, družstvo polských stavebních dělníků, dnes však přejmenované na Polish Husaria (Polské husary).
Nové a nové stoupence pak „fotbal pro myslící hlavy“ nachází i díky komercionalizaci fotbalu, z něhož se stává víc a víc peněžní záležitost. „Trojstranný fotbal klade důraz na týmovou spolupráci, ale rovněž na individuální vyjádření. V době, kdy panují obavy z komodifikace a korporativizace fotbalu, nás znovu vrací ke skutečné podstatě sportu,“ cituje list The Guardian Geoffa Andrewse z týmu Philosophy Football.
„Organizovaný chaos“ již dokonce překročil mezinárodní hranice. Za sebou má dva světové šampionáty, první se konal v roce 2014 ve spolupráci s Jornovým muzeem v Dánsku, druhý o tři roky později v Německém Kasselu. Třetí je plánován na rok 2020 do Londýna. Ovšemže, konají se jednou za tři roky.
Abychom se od rozpustilé hry vrátili k hlubokým myšlenkám jejího zakladatele, který ji však na trávník nikdy přenést nechtěl, dejme slovo týmu Strategic Optimist FC. Podle něj pro Jorna „vyvěrala triolektika z teorií kvantové fyziky a ontologické destabilizace, které předpokládají konečnou nebezespornost a relativitu konkurenčních stavů bytí. V tomto smyslu triolektika dekonstruuje pojetí jednosměrného dialektického vývoje a zavádí pojetí perspektivy, externality a nahodilosti původně hladce dialektické totality.“
Tak vidíte, zlatý organizovaný chaos v praxi na hřišti.
