Plavání o život
Už samotná scéna a obsazení byly deprimující. Neútulné prostředí okresních lázní, kluzké dlaždičky, všudypřítomný chlorový odér. A těmito kulisami se ploužila skupina venkovských dětiček s neforemnými pestrobarevnými koupacími čepicemi s květinovým designem, které později zřejmě inspirovaly tvůrce filmu Lebkouni.
"To byl ale jen prolog k vlastnímu dramatu," vypráví pětatřicetiletý programátor Michal. "Skutečné peklo na nás čekalo ve vodě, kam jsme byli jako neplavci s otrhanými korkovými destičkami nahnáni."
"Měli jsme dost práce s tím, neutopit se, takže čas od času každý zamířil zavěsit se na okraj bazénu."
Tam ale bezpečí nenašel.
"Kolem bazénu totiž postávaly zaměstnankyně lázní: všem tak kolem padesáti, všechny rozložitých postav a hlavně s dlouhými dřevěnými tyčemi v rukou. A kdykoli někdo u kraje přistál, aby si odpočinul a normálně se nadechl, ta nejbližší se přihnala a začala ho křikem odhánět od břehu. A pokud řev, který se slíval a nesl celým bazénem, nezabral, plačícího nešťastníka prostě zahnala šťoucháním bidlem."
"Po druhém repete v bazénu jsem se z dalších návštěv zoufale snažil vyvléci, simuloval jsem nemoc, a ve finále se dokonce snížil i k tomu, že jsem vše vyklopil."
Jenže nic nepomohlo, empatie se nedočkal ani doma.
Takže pekelné lázně podstupoval jednou týdně dál, zatímco po nocích se mu zdávalo, jak se topí v bazénu a skrze vodní hladinu vidí siluety statných žen, které máchají bidly a křičí něco, co k němu přes vodu doléhalo jen jako rozmazané hučení.
"Na to, že jsem byl navzdory hororovému prostředí i zacházení nakonec schopen dosáhnout na mokré vysvědčení s kapříkem a nechal jsem za sebou polovinu třídy, která z toho pekla vyšla jako želvy… na to jsem byl určitě víc hrdý, než byl Venclovský na zdolání kanálu La Manche," směje se už dnes Michal.
A dodává: "V bazénu jsem od té doby nebyl a nedostala mě tam ani žádná z mých přítelkyň. A nedostane."
Vyleštěný Péťa
Potupa, hanba. Jeho táta to kvůli tomu samozřejmě nedělal, ale vyšlo to nastejno.
"Ukaž, Péťo, já ti to utřu…" Už při těchhle slovech se z něj stával menší Péťa, ještě menší Péťa, až nakonec přestával být Péťou a jeho existence na světě se smrskla na úroveň věci, o níž je třeba se starat.
Tatínek, veden bezpochyby dobrými úmysly, si totiž vždy po těchhle slovech plivl na kapesník a jal se čistit Péťovu ušmudlanou pusu.
"Bylo to děsné, děsné, dělal to s úplně stejným grifem, jakým leštil navlhčeným kapesníkem sklo naší škodovky," vzpomíná skladník Petr.
Vyleštěná musela být škodovka, vyleštěné musely být boty – a vyleštěný musel být i Péťa.
"Úplně nejhorší bylo, když mě takhle čistil před kamarády. Nikdy jsem mu to ale nedokázal říci. Zato jsem si po každém jídle zuřivě utíral pusu do rukávu."
Rambo není slůně?
Vždycky to tak bylo: někteří spolužáci byli "in" (i když to slovo tehdy ještě nebylo "trendy") a někteří se je jen snažili dohnat. OK, snažili se dokázat, že nejsou až tak pozadu.
Ne vždy se to ale dařilo.
"Ne že bych z toho měl nějaké doživotní trauma, ale hodně mě mrzelo, že naši neměli video. A ani jsme neměli známé, kde bychom se mohli na filmy, které nebyly v kinech, dívat," říká čtyřiatřicetiletý inženýr Milan.
"Zkrátka jsem neviděl spoustu tenkrát zásadních filmů, Lamače kostí, Amerického ninju a nevím co ještě."
Nejhorší faux pas se stalo, když se ho jeden "grázlík" ze třídy zeptal, jestli už viděl Ramba.
Milan se vskutku snažil udržet v partě zasvěcených: "‚Jo, to je o tom slonovi, co?‘ snažil jsem se trefit se vší vážností, Rambo přece na jméno slona sedělo! … Jenže všichni se začali smát."
Poté debata o fiktivním neporazitelném superhrdinovi dostala reálnější rozměry. "Musel jsem mu dát pěstí do břicha, abych ho trochu uklidnil," dodává Milan.
Ne dost rychlý sprint
Továrnou na trapasy a momenty hanby byly zaručeně tábory. Museli jste dodržovat spoustu věcí, které se vám dodržovat nechtěly, byli jste v jiné partě, v novém prostředí a, přiznejme si to, taky tak trochu opuštění.
"Bylo mi sedm a byl to můj první tábor. V té době jsem furt někde lítal a snědl vše, co přede mě postavili," vypráví sedmatřicetiletý učitel Matěj.
A rychle dodává: "Tedy, jak jsem později zjistil, skoro vše. Osudný se mi stal pro mě dosud neznámý rýžový nákyp s meruňkami."
Po sportovním dni to měla být zasloužená večeře, bohužel ale měla, jak se později ukázalo, podobu bílé rozvařené hmoty doplněné oranžovými mazlavými kousky.
Všechny oddíly po sobe pokukovaly, ale hlavní vedoucí Slim zavelel nekompromisně: "Pustíme se do toho, žádné loudání, pěkně svižně, čeká nás fotbálek."
V tu chvíli Matěj ještě netušil, že "svižně" a "fotbálek" mohou být smrtícím koktejlem.
"Jídlo jsem do sebe natlačil, aby se vedoucí nezlobil, a šlo se hrát. Ten podvečer jsem válel, dal čtyři góly, byl za hvězdu a moje lesklé fialové trenky Adidas jako by mě na hřišti nadnášely," vzpomíná na své hvězdné momenty.
Lehkost sama, těžké chvíle měly teprve přijít.
"Trenky jsem si v opojení z úspěchu ani nesundal a šel jsem spát. Chvilku po večerce mi začalo být tak nějak zvláštně, ale usnul jsem. Probudil jsem se až s pocitem, že v mém břichu pokračuje fotbalový mač."
Zareagoval bez prodlení, a opět svižně, do tmy – směr suché záchody v lese.
Jenže většina zásadních věcí se obvykle stane během chvilky.
"Zrovna když jsem bral za dveře kadibudky, jsem poznal, že něco je špatně. Něco jsem stihl, ale něco ne."
"Když jsem vylezl ven, držel jsem trenky v ruce a pomalu se plížil ke stanům, abych nebyl podobným nočním cestovatelem spatřen. Vyhodit jsem trenky nemohl, máma by mě přerazila. Musel jsem je přivézt domů. Ale co udělat, aby se na můj neúspěšný noční sprint nepřišlo?"
Tíseň udělala své. Jediný, skoro geniální, nápad zněl: předmět doličný zahrabat na dno kufru.
Jenže na všechno se přijde, zvlášť na to, na co se snažíte zapomenout.
"Uběhly asi dva dny a já se vracel z umýváren. Už zdálky bylo vidět srocení pionýrů u našeho stanu. Ne bez důvodu." Čich se ukázal být smyslem, který funguje.
"Polilo mě horko, když se Slim vrhl dovnitř… a vyšel s mými Ádami, které měly o pruh navíc."
"Na tom táboře jsem už žádný gól při fotbálku nedal," končí Matěj a své ponaučení shrnuje: "Od těch prázdnin nejím nákyp a nesnáším týpky, co si říkají Slim."
Vybaví se vám vaše noční můry z dětství? Patřily k nim buchtičky se šodó ve školní jídelně nebo opakované a marné pokusy zvládnout výmyk při tělocviku?
Nebo máte pestřejší arzenál potupných chvilek z dětských let? Podělte se: adresa redakce@xman.cz na vaše příběhy čeká.
