Německý herec se do Vídně vydal za Laudou kvůli snímku režiséra Rona Howarda, který do detailu popisuje rivalitu mezi precizním rakouským pilotem a jeho britským soupeřem, playboyem Jamesem Huntem. V roce 1975 Niki Lauda vyhrál světový šampionát ve stáji Ferrari a byl zároveň i favoritem pro rok 1976. Ale ani on netušil, že se bude muset vyrovnat s odvážným darebou, který si rád přihne, Jamesem Huntem ze stáje McLaren.
Niki Lauda byl Huntovým kontrapunktem, v závodění proslul hlubokou duševní i fyzickou disciplínou. Vnesl do formule 1 velmi technický přístup, který odpovídal tehdejší éře lásky k novým technologiím. Byl perfekcionista a byl extrémně odhodlaný.
Tyto všechny jeho rysy musel Brühl poznat.
Co rozhodlo o tom, že si vás navzdory prvotním varováním Niki Lauda oblíbil?
Kdyby to tak nedopadlo, bylo by to jak zlý sen, je to totiž velmi odhodlaný a mocný člověk. Ale líbil jsem se mu od první chvíle, myslím, že to bylo mým smyslem pro humor.
Laudovo neotřesitelné odhodláníV polovině sezony 1976, kdy se zdálo, že další šampionát už má v kapse, byla Laudova sportovní sláva krutě přerušena nehodou na Nürburgring v Německu. Lauda se marně snažil kvůli špatným podmínkám prosadit odložení závodu, nakonec na zmáčené trati dostal smyk a skončil v plamenech. Utrpěl vážné popáleniny na obličeji a rukou, přišel o polovinu pravého ucha a nadýchal se tolika jedovatých zplodin, že se lékaři obávali, že nehodu nepřežije. Jako zázrakem však o 40 dní později a stále ještě s bolestí, která provázela lékařské procedury čištění plic, seděl opět v kokpitu závodního auta. |
Jste Němec, on je Rakušan, není mezi vámi tak trochu kulturní tření?
Je to ohromný kulturní rozdíl. Čas, který jsem strávil ve Vídni, byl velmi přínosný, zaprvé jsem pochytil trochu přízvuk, ale pak i onu celkovou zvláštní atmosféru, mají hodně temný smysl pro humor. Jsou velmi ironičtí. Jsou od nás hodně odlišní, nepřestává mě to udivovat. Čas strávený s Nikim byl skvělý, protože jsem se mohl naučit, jak se směje a jak mluví. Je zábavné hrát tak vzdálenou, odlišnou postavu. Jakmile to do sebe zapadne a získáte k postavě osobní přístup, je to radost, protože cítíte, že hrajete naplno.
Odpovídal Lauda tomu, jak jste si ho představoval na základě scénáře?
Scenárista Peter Morgan je génius a jazyk, jakým Niki ve scénáři mluví, takové ty úsečné věty, které používá, se k němu dokonale hodí. Nemuselo se nic měnit. Peter se navíc s Nikim a jeho rodinou zná. Ve scénáři je všechno tak, jak má být. Peter je asi nejtalentovanější scenárista na biografie. Myslím to vážně.
Měl jste před rolí respekt?
Byl jsem z toho pěkně nervózní, protože Lauda je ikonická postava a ještě stále se o něm v německých médiích hodně píše. Niki je velmi suverénní.
Podivín a super-krysa
Pro svoji disciplínu a neobvyklou mluvu byl Lauda pro hodně lidí podivín.
Bylo velmi zajímavé přečíst si jeho biografii Do pekla a zpět, četl jsem ji ještě předtím, než jsem se s ním setkal. Pocházel z velmi zámožné rodiny a v jednu chvíli musel sebrat veškerou odvahu a všem se vzepřít. Je velice cílevědomý, odhodlaný a všechno pečlivě analyzuje. Něco mě na jeho přístupu velmi fascinuje, tak nějak ho chápu a dovedl jsem se do něj zcela vžít. A pak strávit s ním čas v jeho prostředí, kde žije, poznat ten jeho rakouský, vídeňský postoj "mně je to ukradený", nasát tuhle atmosféru a dokázat ji uchovat při hraní, to bylo zásadní.
Jak moc k vám byl disciplinovaný Lauda sdílný?
Vždycky říkal: "Ptej se mě na cokoli, i jestli to má být něco hodně osobního." To bylo super. Řekl mi pár opravdu hodně osobních věcí, které tu nemohu sdílet, ale mám pocit, že to, jak se mi otevřel, bylo velmi chytré. Věděl totiž, že čím víc informací mi dá, tím lepší výkon podám. Mohl jsem si vytvořit ucelený obraz.
Jak se musel upravovat váš fyzický vzhled, abyste se Laudovi podobal?
Nosil jsem umělé zuby, paruku, pak byly nějaké speciální efekty, to po Laudově nehodě. Ty zuby vám promění obličej a upraví způsob, jakým mluvíte. Jednou ze začátku jsem se speciálním make-upem usnul, a když jsem se probudil a viděl ten mohutně popálený obličej, byl jsem na pár vteřin dost v šoku. Pomáhá vám i to, jak je to nepohodlné, protože ve skutečnosti to muselo strašně bolet. Hlavně kolem očí, to bylo hodně nepříjemné.
Ve scénáři o Laudovi lidé kvůli vzhledu hodně mluví jako o "kryse"...
Jo, tak mu říkali: "super-krysa".
Natáčet scény, kdy se Lauda dával dohromady v nemocnici po nehodě na Nürburgringu, bylo asi jako otvírat dost trýznivou kapitolu jezdcova života.
Bylo to náročné. Vzpomínám si, že se u naší filmařské základny shromažďovaly děti. Když mě zahlédly v make-upu na tuhle scénu, utíkaly pryč a křičely. Vážně jsem vypadal jako sloní muž. Bylo to strašné. Nemohl jsem se na sebe pořádně ani podívat do zrcadla, protože všechno bylo nateklé... než mě nalíčili, trvalo to vždycky tak devět hodin.
Daniel Brühl v roli perfekcionistického jezdce
A takhle se v kokpitu soustředil skutečný Lauda.
Mluvil jste o oné době s Laudou?
Mluvil. Říkal, že to bylo neskutečně bolestivé a strašné. A pak tam vidíte to odhodlání, když se díval na Velkou cenu, zatímco ho dávají lékaři do pořádku. Obraz toho, jak podstupuje náročnou léčbu a zároveň sleduje závody, je velice silný. Myslím, že se tehdy v nemocnici díval na závody a říkal si: "James mě dotahuje, James mě dotahuje!" A nedalo mu to a musel se rychle vrátit.
Dřív to byl víc rock'n'roll
Jak jste se na Rivaly připravoval kromě setkání s Laudou?
Měl jsem spoustu práce. Sám jsem se přihlásil na španělské závody formule 3, abych si trochu osahal, jaké to je jezdit závodním autem. Poté jsme testovali auta s Chrisem Hemsworthem. Lauda mě vzal též na Velkou cenu Brazílie, představil mě jezdcům, závod jsem sledoval z boxu Mercedesu, poslouchal jsem s nimi jejich interní komunikaci, to byl pohled přímo do závodu a do jeho přípravy, jedinečný zážitek.
Sledoval jste formuli 1 jako kluk?
Moc ne. Líbilo se mi to, ale nikdy jsem z toho nějak nešílel. Jako kluka mě spíš bavil fotbal a tenis. Auta se mi líbila, ale spíš ta stará. Myslí též, že dřív byl svět formule 1 o dost bláznivější než dnes.
V čem?
Ale od sedmdesátých let do osmdesátých se to hodně změnilo, už to nebyli ti rock'n'rolloví rebelové, pak už byli piloti spíš profesionální sportovci, svět kolem závodů se stal sterilnější. Michael Schumacher je výmluvný příklad dokonale přesného a disciplinovaného německého sportovce. Je to skvělý pilot. Ale když se ponoříte do světa formule 1 v sedmdesátých letech, do vší té slávy a lesku, působí to mnohem zábavněji než závody teď. Na jednu stranu mi přijde škoda, že jsem to tehdy nezažil, protože to vypadá dost bláznivě. Jak James Hunt pil a kouřil a užíval si s holkama, a pak nasedl do formule a jel... to by dneska nepřipadalo v úvahu.
