Konfederační i unijní vojáci pili před bitevní vřavou i v zázemí týlu kávu po litrech, ale skutečného kofeinu do sebe dostali pomálu. Kvůli vysoké ceně kávových zrn a kolapsu zásobování se museli spokojit s nevábnými náhražkami. Typickou kávovou náhradou, známou z Evropy, si ovšem posloužit nemohli. Rostlina čekanka, která u nás dala vzniknout svými mletými sušenými kořeny cikorce, totiž v Americe nerostla.
Káva? Zázrak
A tak armáda improvizovala se sušenými kořeny pampelišek. Ty ovšem nenapodobovaly ani aroma, natož aby nějak stimulovaly organismus. Druhou variantou byly mleté a sušené žaludy. Po spaření byl nápoj patřičně tmavý, ale chutnal natolik hořce, že byl na hranici poživatelnosti. Navíc jeho častější konzumace způsobovala žaludeční křeče.
Poslední, nejrozšířenější, ale nejméně populární variací napodobeniny kávy se staly obyčejné brambory. Syrové, nakrájené na kostičky, vysušené sluncem do tvaru černých kuliček. Ty bylo zapotřebí prohnat mlýnkem a podrtit na prach. Výsledná škrobová melta byla současně nápojem, řídkou polévkou a projímadlem.
Armády ležící v poli proti sobě se skutečnou kávou rády demoralizovaly. Pokud se někdo z důstojníků a generálů skutečně dobral převzácných kávových zrn, nechával je pražit na pánvi „po větru“ k liniím nepřátel. Nezaměnitelné aroma vytvářelo dojem nedosažitelného luxusu a naznačovalo, jak dobře je protivník zásoben. Efekt pražení kávy na morálku těch, kdo popíjeli bramborovou břečku, byl zřejmý.
Slanina a placky
Na Jihu i Severu považovali onen pokrm za velké štěstí, byť by nad ním v dobách míru nejspíš ohrnuli nos. Řeč je o plackách smažených na tuku. Přezdívalo se jim „slosh“, „cush“ nebo „placatý Jack“. A značily, že se v přídělech objevila slanina. Tu totiž bylo potřeba rychle opražit, protože v polních podmínkách podléhala zkáze. A vzniklý tuk se použil právě na výrobu mastných placek z mouky a vody, které chutnaly „skoro jako maso“. Když k tomu vojáci dostali pár plátků křupavé slaniny, na moment snad zapomněli, že kolem zuří válka.
Placky smažené v tuku si žádaly čas na přípravu a k jejich konzumaci přistupovali vojáci s jistou obřadností. Nebylo nic zvláštního, když se postup regimentů zpozdil o celý půlden, protože si vojáci chtěli moment hojnosti vychutnat. Ne vždy byla k dostání bílá mouka, mastné placky tak často vznikaly z jakéhokoliv dostupného zdroje škrobu, například z kukuřice nebo ovsa pro koně.
Všechno totiž bylo lepší než placky suché, vypražené a pečené na kamenech kolem ohniště. Plné popela a písku, se zbytky výmlatu, které devastovaly už tak narušený chrup vojáků.
Sucharem by zabil
Univerzálním pokrmem na příděl byly suchary. Vojáci z Illinois s humorem navrhovali, že tvrdými suchary by bylo možné střílet na nepřítele. Určitě by ho obrátily na útěk. Protože suchary nechtěl nikdo. Ve své podstatě byly nezničitelné, věčné a prakticky nepoživatelné. Nejprve je bylo zapotřebí v něčem rozmočit. Jejich výhodou byla univerzálnost. Mohli jste je vařit ve vodě a vyrobit z nich cosi jako polévku. Pokud jste k nim do bublajícího kotle přihodili pár klasů kukuřice, rázem jste měli i řídkou kaši.
Sůl nad kanony: jak pomohla Severu vyhrát občanskou válku Války se vedou zbraněmi a odhodláním, ale konečné vítězství přináší až strategický plán. Američané, hájící v občanské válce zájmy unionistického Severu, se proto zaměřili na surovinu, bez které jejich jižanský nepřítel nemohl bojovat. Na sůl. |
Vzhledem k tomu, jak často si na nich pochutnávali moli a červi, sucharům se přezdívalo červí zámky, daly by se leckdy klasifikovat jako sušenky s masitou příchutí. Složení? Prostě jen mouka, voda a sůl. Kvalita sucharů se na obou stranách konfliktu prakticky nelišila, a tak se pro případné zajatce staly nevábné bločky o rozměrech tři krát tři palce pomyslným prvním bodem vzájemného smíření. Otázka „Vy tu taky jíte suchary?“ znamenala vyjádření pochopení nad společnou bídou a utrpením, které válka přinášela všem vojákům, bez rozdílu barvy pleti nebo uniformy.
Příděly a realita
Jižanští vojáci měli alespoň do startu přislíbené lepší a pestřejší dávky potravin, a dokud se pohybovali po území spřátelených států, nemohli si stěžovat ani na nedostatek čerstvého masa. Pravidelný příděl měl zahrnovat rýži, hrách, fazole, sušené ovoce, brambory, ocet a sůl. Problémy se zásobováním začínaly cestou na Sever. Jen tabáku bylo pořád dost.
Výpadky v zásobování řešily jižanské síly operativně, výrobou univerzálních náhražek. Jedničkou v přídělech se brzy stala sladká melasa, ze které bylo možné vyrobit, alespoň teoreticky, osvěžující nápoj i chutný pokrm. Chtělo to jen trochu fantazie a sebezapření. Podobně si pak život mohli vojáci osladit „melounovým“ sirupem. I když většinou pocházel z čiroku a tomelu, v jeho krystalicky cukrové chuti byla skryta energie na dlouhé pochody.
Čas improvizovaných náhražek
Seveřané měli povšechně lepší zásobování, dílem proto, že se po větší část války pohybovali „doma“. I tak však pociťovali nedostatky a trpěli stereotypem výživy. Sušené a solené maso v jejich polních kuchyních chybělo zřídka, ale člověk se ho rychle přejí, stejně jako fazolí. Odpovědí Severu na nedostatek zeleniny a hrozící avitaminózu vojáků se staly zeleninové bujóny, lisované kostičky povařených kousků mrkve, pastináku, tuřínu a cibule.
Unionisté si také počínali mnohem důsledněji, když přišlo na snahy o optimalizaci výživy vojsk. James M. Sanderson, předseda vojenské sanitární komise, dokonce tiskem vyhotovil oficiální kuchařku s 18 recepty na dušené, pečené a vařené pokrmy, které se dají „vytěžit“ z pravidelných přídělů. Protože vojákům byla slíbena změna, dočkali se však jen brožurek, kde byly beztak všechny pokrmy jen z cibule, sušeného masa, bujónu a fazolí, nehleděli na ono literární dílo s láskou.
Čokoláda a mléko stojí za hřích
A jaké byly pochoutky pro vyvolené? Jižané si během války nepochutnali na čokoládě. Ta byla extrémně vzácná i na Severu, ale pořád byla větší šance na ni narazit ve Washingtonu než v louisianském Baton Rouge. Jejich odpovědí na nedostatek byla pasta vyrobená z burských oříšků a burákového másla.
Seveřany zase trápil extrémní nedostatek mléka. K dostání bylo jen kondenzované. A to nebylo pro každého, minikonzerva stála 75 centů. Abyste se k mléku dostali, museli jste mít hodně dobrý plat, velmi bohaté rodiče nebo někoho movitého v zázemí. Mléko činilo život snesitelnějším a příděly stravitelnějšími. Ze sucharů a mléka se dal vyrobit „pudink“, jímž se vojáci častovali během oslav Díkůvzdání. Na mléko však spořili měsíce.
Speciality polního kuchaře
Za plotem je tráva zelenější a na druhé straně frontové linie se vždycky vaří líp. Po jaké pochoutce severních armád se v bitevním poli stýskalo konfederačním vojákům? Asi nejčastěji jim záviděli rissole. Ano, i to byla náhražka, ale k chuti by přišla. Byly to placky, původně masové koláče, vyrobené z pravých vajíček, mouky a mletého kořeněného masa. Velmi vydatné a výživné jídlo, jehož jednotlivé ingredience se však ve spíži sešly jen zřídka společně.
Jižané sami si pak pochutnávali na husté kukuřičné kaši s kouskem vepřové pečeně. Jednoduchá bašta zvaná hog and hominy nesla příslib plného žaludku. Byl to pokrm, který mohl bez obtíží zastat jakékoliv jídlo dne, a pokazit ho nedokázali ani ti nejmizernější kuchaři. Ideální.
Že význam tohoto jídla nebylo radno podceňovat, dokládá i obléhání Vicksburgu v roce 1863. Dobýt ono silně opevněné město na Mississippi by znamenalo rozetnout Konfederaci na poloviny, a jižní armádu připravit o zásobování. Abraham Lincoln motivoval vojáky výzvou, že po dobytí města může každý sníst hog and hominy, co jen bude chtít. Prozraďme, že to byla motivace, která fungovala.
