Občas se mi povede trasérovi ujet, říká nevidomý surfař

aktualizováno 
"Vítr není beztak vidět, tak proč by nemohli nevidomí surfovat?" shrnuje své motto Luboš Zajíc. Nevidí, musí se spoléhat na traséra a o to citlivěji vnímat vítr i zvuky vody. Přesto brázdí hladiny přehrad na surfu.

Luboš Zajíc s trasérem | foto: archiv Luboše Zajíce

Podle čeho se nevidomý surfař na vodě orientuje?
Má k dispozici traséra, který jede na svém prkně. Před jízdou si řekneme, jak je vodní plocha veliká a jaký má zhruba tvar. A potom potřebuji být v hlasovém kontaktu s průvodcem, který na mě vždy, když je třeba změnit směr nebo se otočit, zavolá.

Trasér tedy musí být sám zdatným surfařem.
Ano, nesmí pro něj být problém přizpůsobit se zrakově postiženému. Párkrát se mi podařilo trasérovi trochu ujet, takže jsem chvíli surfoval opravdu sám. Bylo to úžasné, být svým vlastním pánem. Na rozdíl od jiných sportů jako například běh není u windsurfingu nutný tak těsný kontakt s trasérem. A to přináší úžasný pocit samostatnosti a svobody.

Spoléháte jen na traséra, nebo dokážete některé věci "vyčíst" sám?
Člověk slyší a cítí vítr v obličeji. Rukou cítí, co dělá plachta, nohama vnímá, jak se prkno stáčí. Nejdůležitější je samozřejmě vnímání tahu plachty přes ruce. Dále je pro orientaci důležité slunce, vnímáte třeba, když vám svítí do tváře, když je vítr silnější a udělají se vlny, lze částečně vnímat i je. Také je možné slyšet břeh, šumění stromů, ptáky.

Jak jste se k windsurfingu dostal?
Přes tělovýchovnou jednotu nevidomých TJ Zora. Pokud si vzpomínám správně, jako první přišel s touhle myšlenkou Jiří Mojžíšek. Říkal totiž: "Vítr stejně není vidět, tak proč to nezkusit." Takhle nějak to začalo.

Jak se vlastně nevidomý na prkně učí jezdit?
Nejprve je nutné seznámit se teoreticky s tím, o čem to vlastně je. Je dobré osahat si prkno, plachtu, aby člověk věděl, jak je to vůbec veliké, pochopil, co je stěžeň, ráhno. Pak probíhá výuka na suchu, surfař se učí vyvlát plachtu, nabrat vítr, naklánět stěžeň dopředu a dozadu. A potom na vodu. Tam je to samozřejmě o dost těžší, protože pro nevidomé je výrazně obtížnější udržovat rovnováhu než pro vidící.

Luboš Zajíc

Do jaké síly větru můžete jezdit?
Do velkého větru se nevidomí, alespoň ti, které znám já, nepouštějí. Párkrát v životě jsem se dostal téměř do skluzu, ale opravdu velký vítr nezvládám.

Dostal jste se někdy při surfování do nebezpečné situace?
Občas si říkám, že jsem trochu nebezpečný já, myslím pro ostatní surfaře, kteří netuší, že nevidím. Proto se na rybníku snažíme, tedy spíš můj trasér, další objekty plující po hladině, surfaře, plachtaře i jezdce na různých veslicích či šlapacích lodích, upozornit, že pokud se naše dráhy protnou, nebudu se jim moci příliš aktivně uhýbat, tak aby se o to raději snažili oni. Nicméně do opravdu nebezpečných situací jsem se, myslím, nikdy nedostal. Nepočítám takové, kdy jsem někdy ze samého nadšení, že s blížící se bouřkou konečně začíná foukat, včas neodhadl, že se sílícím větrem si už neporadím. Takže se mi párkrát podařilo vrátit do domovského přístavu, až když už pořádně blýskalo a hřmělo.

Nehrozí při pádu, že vám vítr prkno a plachtu odfoukne mimo dosah?
Ano, tohle riziko tu opravdu je. Člověk si musí i při pádu dobře hlídat, aby se stále alespoň něčím dotýkal jakékoliv části surfu. Obvykle při pádech vzad padám i s plachtou, pak je třeba dát si pozor, aby mě stěžeň či ráhno nepraštilo do hlavy, ale jinak se plachty stále držím, abych se podél stěžně bez problémů vrátil k plováku. Při ostatních pádech je třeba si prostě prkno hlídat.

Ujelo vám někdy?
Jednou, za prudšího větru. Bylo to velmi nepříjemné. Zkusil jsem prostě odhadnout směr, ve kterém jsem se domníval, že prkno je. Po pár tempech jsem ho opravdu našel, ale není to příjemný pocit. Standardně se to nicméně nestává.

Luboš Zajíc

Kde v Česku jezdíte?
Jezdíme hlavně na Bezdrev v jižních Čechách, tam míváme každý rok v červenci soustředění. Jinak třeba i na pražské Hostivařské přehradě, ve středních Čechách je Vavřinec, jednou jsem jezdil na Náklu na Moravě.

Jaké vybavení používáte?
Většinou máme starší prkna, oddíl nemá na novější, moderní modely. Máme prkna s ploutví, některá mají varioploutev, je to pár Windgliderů, jeden Hi-Fly, ostatní jsou tzv. "samo-domo" prkna vyrobená kdysi doma na koleně.

luboš zajíc (36)

Luboš ZajícNarodil se s šedým zákalem, který je v podstatě neléčitelný. O zbytky světlocitu přišel v předškolním věku. "Měl jsem ale štěstí, že rodiče se s mým zrakovým handicapem celkem dobře vyrovnali a nepodlehli pokušení zahrnovat mne tak velkou péčí, která by mi neumožňovala dělat takřka nic samostatně, k čemuž mohou mít rodiče nevidomých dětí sklony," říká.

V pěti letech začal navštěvovat speciální mateřskou školu v Praze na Hradčanech, kde pokračoval i v povinné školní docházce. Přes týden byl v internátu, domů si ho rodiče odváželi na víkend.

"Prostředí hradčanské školy, dnes se jmenuje Škola Jaroslava Ježka, vděčím za mnohé podněty, které mně pomáhaly v životním rozvoji. Vděčím za ně především některým lidem, kteří tam pracovali nebo docházeli jako pionýrští vedoucí," vzpomíná Luboš. Naučil se tam samostatně pohybovat s bílou holí, hrát na hudební nástroje, což je ostatně činnost, která mu pomohla k nynější profesi. Pracuje jako učitel hudby na základní umělecké škole.

"Také jsem zjistil, že je mnoho sportů, které mohu dělat i jako nevidomý. Sice s určitými úpravami, k běhání na lyžích nebo bez nich potřebuji traséra, k tomu, abych si příjemně zaplaval, je dobré, když mohu plavat v plavecké dráze, ale důležité je, že se mohu hýbat. A právě díky zmíněným vedoucím jsem se na sklonku školní docházky dostal k windsurfingu. Kromě surfování rád hraji showdown, což je stolní tenis uzpůsobený pro zrakově postižené. Dalo by se říci, že jde o "ping-pong naruby". Hraje se totiž na stole, který je ohraničen mantinely, a míček se musí, místo aby lítal nad sítí, kutálet pod středovým dělícím prknem."


Autoři:


Nejčtenější

Kruté metody poprav: ušlapání slonem a řezání zaživa

Lyngchi bylo jedním z nejnehumánnějších způsobů poprav, které historie přinesla.

Trest smrti je z principu definitivní záležitost. V leckterých společnostech se však nezdál dostatečně uspokojivý....

Studie o intimním životě mužů: první sex mají v průměru v 18 letech

První se si muži dopřávají v průměru v osmnácti letech, tvrdí výzkum.

Trvala po dva roky a vědci při ní vyzpovídali přes 12 tisíc mužů. Zajímal je jejich vstup do sexuálního života, jejich...



Agentka Fifi: kráska sváděla britské agenty, aby je prověřila

Byla krásná a provokativní. Marie Christine Chilverová byla pro roli svůdné...

V Británii je vyškolili, naučili šifrovat a slídit. Po technické stránce byli špioni vybaveni na výtečnou, až při...

VIDEO: Různé tváře orgasmu. Jinak vypadá v Evropě a jinak v Asii

Zřetelné výrazy obličeje interpretují bolest i potěšení napříč kulturami.

Bolest se do našich tváří vpisuje docela stejně, bez ohledu na to, z které části planety jsme. Orgasmus však nikoli. My...

Extrémní gastronomie: syrový mořský červ připomíná neklidný penis

Na pohled je to podivný tvor, způsob jeho konzumace bývá ještě bizarnější,...

Při procházce jihokorejským tržištěm je nepřehlédnete. Kádě s jejich bledě růžovými tělíčky přitahují pozornost. Na...

Další z rubriky

Neznámé sporty: japonské bo-taoši je středoškolským hromadným masakrem

Podívaná je to velkolepá. Ale hra aktéry velmi bolí.

Podporuje kolektivitu, týmovou práci, tvrdost. Učitelé japonskou školní hru bo-taoši velebí. Je přitom něčím mezi ragby...

Siláci tahali kamion, zvedali auta. Českým mistrem se stal Jiří Tkadlčík

Je to jednoručka, ale jiná, než jakou znáte z fitka.

Má četné mezinárodní úspěchy, je legendou českých strongmanů, proto byl favoritem. Oprávněně. Jiří Tkadlčík první český...

VIDEO: V ptačích kombinézách létali závodníci rychlostí přes 300 km/h

Americký akrobatický tým skončil druhý.

Na mistrovství světa se do Prostějova sjelo poslední srpnový týden přes osmdesát parašutistů v ptačích kombinézách z...



Najdete na iDNES.cz