Nedávno jsi ve Španělsku zdolal Golpe de Estado, nejtěžší lezeckou cestu na světě s klasifikací 9b. Můžeš nastínit, co tenhle stupeň obtížnosti znamená?
To je různé. Takhle těžká cesta může být jak kolmá, tak v převisu. V kolmé 9b nebudou větší chyty než na čtvrt článku prstu. Obtížnost může být ale dána i délkou cesty. Golpe de Estado je obtížná proto, že je na ní několik těžkých pasáží za sebou s malou možností odpočinku.
Jak náročné bylo zdolat ji?
Hodně. Jak fyzicky, tak psychicky. Už třetí den jsem ale věděl, že na ni mám. Jen jsem potřeboval, aby se vše sešlo, počasí, štěstí a moje fyzická i psychická pohoda. Pořád jsem ale padal a padal, to bylo docela frustrující.
Na kolikátý pokus jsi pětatřicet metrů dlouhou cestu nakonec zdolal?
Na devětadvacátý, bylo to asi čtrnáctého dne mého pobytu. Na tak dlouhé cestě nedá člověk více pokusů než tři denně.
Lézt znovu a znovu začátek musí být docela nuda, ne?
To jo. Těžké obtížnosti se ale jinak překonávat nedají.
Jak jednotlivé pokusy vypadaly?
První pokus je na takhle těžké cestě vždycky seznamovací. Promýšlím jednotlivé kroky a přitom si hodně sedám do lana a odpočívám. Golpe de Estado jsem takhle napoprvé lezl hodinu. Pak přicházejí skutečné pokusy o přelezení. Každý další je lehčí. Tělo už si pamatuje jednotlivé kroky, svaly začínají postupně sílit.
Radil ti někdo při lezení?
Při nacvičování občas zdola radí rodiče a kamarádi. Ze země člověka někdy napadne jiná kroková sekvence, protože má jinou perspektivu. Také jsem kouknul na video, jak to lezl Chris Sharma, který tu cestu vymyslel.
A vylezl jsi to stejně jako on?
Ruce jsme šli stejně, ale kroky nohama jsme měli trochu jinak.
Kdo z vás to dal rychleji?
O trochu asi já. Úspěšný pokus mi zabral zhruba osm minut. Raději lezu rychle, aby mi nedocházely síly.
Nad čím budeš vítězit teď, když jsi překonal nejobtížnější cestu?
Možná zkusím udělat vlastní. A klasifikace není uzavřená, za deset let může dojít třeba až na 10a.
Kolem sebe máte tmu
K lezení tě přivedli rodiče už v pěti letech. Kdy jsi začal dávat těžší cesty než oni?
Tak v osmi. S tím přišel problém, že už za mnou neměl kdo ty cesty dolézt, aby mi nahoře převázal lano. Rodiče se ještě báli nechat mě to dělat samotného, abych nespadl. Nakonec to ale riskli.
Na co myslíš, když lezeš?
V ideálním případě na nic. Občas ale nějaká myšlenka do hlavy zabloudí a odvede pozornost. Na závodech se snažím koncentrovat na následující krok, abych neudělal chybu.
Co při lezení cítíš?
Je hodně o emocích. Když je člověk vysoko nad zemí a cítí vzduch a vítr pod nohama, je to skvělý pocit. Ale když lezete tu nejtěžší cestu, nevnímáte nic a kolem sebe máte tmu.
Bojíš se padat?
Když nehrozí nějaký náraz, tak ne. Tam, kde je to bezpečné, občas i vynechám jištění, ať se aspoň proletím, když už mě naštve, že spadnu.
Jak nejdéle jsi vydržel nelézt?
Možná dva týdny, když jsem byl nemocný. Jinak lezu pětkrát týdně. Neumím si představit, že bych o víkendu nelezl.
I přes zimu?
Když zrovna nejsem někde v zahraničí, kde se dá lézt i v zimě venku, chodím trénovat na bouldrovky.
Dá se lezením živit?
Jo, ale milionář jako v jiných sportech z vás nebude. Podle mě je zvláštní, že lezení není už dávno na olympiádě. Je to přeci přirozený pohyb jako běhání nebo plavání a lidi to dělali odjakživa.
Co holky lezkyně, líbí se?
Jsou hubený. Některý až moc.
Víc informací o Adamovi Ondrovi i o jeho profilovém filmu najdete na webu bernartwood.cz
|
