Koloniální panství, které si Londýn zřídil v Indii, mu nepřinášelo jen výhody. Pobyt v této zemi byl pro všechny britské úředníky, vojáky, vyslance a obchodníky nepřetržitým utrpením. Draví tygři číhající v džungli, jedovatí hadi vkrádající se do ložnic, domorodé služebnictvo, kterému se nedalo věřit. Místní strava svou extrémní pálivostí připomínala zlovolný akt pomsty. Pražádná hygiena, tropické nemoci.
A to vůbec nejhorší? Pět měsíců nesnesitelného vedra! Proti staré dobré Anglii, pro kterou byly pro léto ideální vlahé mlhy a mírně deštivé počasí, byly indické čtyřicítky v nevětraném interiéru opravdu vražedné.
„Větru dochází dech, slunce se s každým dnem stává ostřejší, stíny černají. A vy už víte, že vás čekají dlouhé měsíce naprostého fyzického nepohodlí,“ poznačí si k indickému vedru do svého deníku Reginald Savory, který to mnohem později v armádě dotáhne na generálporučíka.
Jak se dalo s všudypřítomným horkem bojovat? Těžko. Koloniální vojáci si uvykli uléhat do postelí v mokrých uniformách, civilisté se balili do vlhkých prostěradel. Na okna se na noc zavěšovaly rohože se savou trávou khus, která držela vodu a ochlazovala nepatrně vzduch. A před okny ložnic se vysazovaly širokolisté křoviny, které služebnictvo rosilo vodou.
Ne každý pochopitelně viděl letní vedra jako problém. Na své si přišli takzvaní abdarové. Dnes bychom je mohli přirovnat k chodícím klimatizacím. To oni vysedávali u stropních vějířů a točili donekonečna klikami bambusových větráků. A znali také užitečné triky s ledkem, dusičnanem sodným. S jeho pomocí dokázali ochladit víno, pivo nebo vodu k dokonalosti a většinou konzumentům ani nezpůsobili bolení břicha.
V první polovině 19. století Britům v Indii ještě neteklo do bot, ale utápěli se ve vlastním potu. Komu postavení neumožňovalo stáhnout se na léto někam do hor, byl odsouzen k měsícům pekla.
Tajemství je skryté v ledu
Když o utrpení v koloniích uslyšel bostonský podnikatel Frederic Tudor, zazářily mu oči nadšením. Co o něm můžeme prozradit? Že byl tak trochu šejdíř a spekulant, ale jinak talentovaný obchodník od přírody. Ostatně, nejrůznějším formám obchodu sháníte-dodáme se věnoval od svých třinácti let.
Jenže kšeftíky, při kterých zboží lacino koupil na jedné tržnici, aby je o pár ulic prodal o dva centy dráž, vystřídala touha po růstu. Ve dvaceti letech už vlastnil první loď a přepravoval tropické ovoce z Kuby do Spojených států. Takže o karibských tropech a rychle se kazícím ovoci věděl skoro vše.
Jeho obchodní tajemství bylo prosté. V zimě nasekají jeho zaměstnanci na jezerech po státě Massachusetts bloky ledu a uskladní je na pozdější dálkové cesty. Chladné sklepení, izolace v dřevěných pilinách a dvouvrstvých bednách. Když se dozví o zpocených Britech, má hned jasno. Přiveze jim ledu, kolik jen budou chtít!
Jen to ještě mělo chvilku trvat. Musel si nastřádat. Bylo totiž jasné, že američtí investoři se za takovým projektem hrnout zrovna nebudou. Opravdu chce převážet led ze severu Ameriky na tropické ostrovy nebo do Indie? A jaké prášky na hlavu že to užívá, nebyl sám moc dlouho na sluníčku?
Investice tak horká, že sama taje
Z kraje roku 1805 se v Boston Gazette objevil inzerát: „Bez legrace! Právě teď vyplula moje briga Favorite s nákladem 80 tun ledu na Martinik. Věřím, že všichni brzo uvidíte, že toto není kluzká spekulace.“ Tudor si samozřejmě nechal pro sebe, že přibližně třetina nákladu mu cestou roztála a že onou cestou vlastně zaznamenal 4 500 dolarů ztráty. Ale z chyb se poučil a propříště přidal na izolaci celého podpalubí. Názorná reklama ve velkém stylu však navíc zafungovala a jeho bratr William a bratranec James již obráželi jeden karibský ostrov za druhým, aby uzavírali monopolní koncese na dovoz ledu.
Bláhové dobrodružství? Jak se to vezme. Z Bostonu vyplouvaly lodě směrem na Karibik poloprázdné. Najmout si je mnoho nestálo. Led z jezer byl zadarmo. Piliny coby odpadní produkt také. Vlastně si vystačil s partou ledařů a tesařů.
I tak však jistou dobu balancoval na hraně minimálního zisku a bankrotu a k vězení pro dlužníky měl pořád docela blízko. Zatěžovaly jej hlavně výstavby ledových skladů v cílových destinacích. Jen v Havaně ho přišla taková stavba na tisíce. Byla však schopná pojmout 150 tun ledu.
Za pár let už tak měl Tudor kompletní monopol: obsáhl výrobu ledu, přepravu, skladování, prodej. A měl peníze. Mohl vyrazit do Indie.
Cesta na druhý konec světa
Lodní cesta z Bostonu do Kalkaty je dlouhá 26 tisíc kilometrů a jeho briga Tuscany se na čtyřměsíční pouť vydala se 180 tunami na palubě. Náklad chránila inovativní izolace z rýžových slupek, která zajistila, že do Indie dorazí přibližně sto tun průzračně bílého ledového zlata.
Vyplatilo se to? Rozhodně. Dosavadní výlety s ledem na Kubu vynášely se štěstím mezi 1 200 až 9 000 dolary. Onen jediný náklad do Indie, který si okamžitě rozebraly ledárny v Madrásu, Kalkatě a Bombaji, zpeněžil za neuvěřitelných 220 tisíc dolarů. Nebylo to však samozřejmě bez komplikací.
Zahraniční korespondent žurnálu Englishman, Joachim Hayward Stocqueler, to popisoval jako „totální chaos a chování rozjívených dětí“, ovšem v podání „dospělých a jinak ctihodných Indů“. A pokračoval: „Byli schopni platit neuvěřitelné sumy za ledové odštěpky hned v přístavu, byli překvapení, že led může jejich kůži spálit. A pak pronásledovali kapitána lodi, protože jim všechen led roztál a domů přinesli jen mokré hadry. Chtěli peníze zpátky.“ Nemůžeme se jim divit, tady u dolního toku Gangy led nikdy předtím neviděli.
Navzdory těmto situacím se pro Tudora stala Indie nejvýnosnější destinací. Zisky z jeho tří tamních skladů ledu z něj udělaly milionáře.
Monopol na zimu v tropech
Patřičně to také zúročil. Za choť ve svých padesáti letech pojal devatenáctiletou ženu, se kterou zplodil šest dětí. Nakoupil pozemky a několik velkých domů ve Spojených státech a také masivně investoval do stabilnějšího produktu, kávových zrn.
Na led rozhodně nezanevřel, jeho export import bude dál nabírat na obrátkách. „Občas mi přijde, že všichni ti zpocení obyvatelé Havany, Charlestonu, Madrásu a Bombaje, kam pan Tudor vyváží led, pijí z naší studny,“ bude to komentovat americký deník Walden.
Faktem bylo, že Ledový král Tudor vydělává „na ničem, respektive na něčem, co bylo zadarmo“, a prodával to po čertech draze. Zvlášť, když měl na ledový trh s Indií monopolní koncesi.
Letní večery v luxusním bombajském Byculla Clubu díky němu po roce 1840 už ničím nepřipomínaly horkou Indii. Je libo pár kostek ledu k nápoji nebo snad rovnou šampaňské v ledovém kbelíku? Podnik, kde se scházela britská administrativní elita, měl vyloženě anglické klima. Aby ne, na léto se připravoval čtyřicetitunovou zásobou z ledáren pana Tudora.
Britští lékaři předepisovali led jako lék na horečky a úpaly. Byla to však drahá medicína, a když měla ledonosná flotila zpoždění nebo nehodu, nesla to kolonie těžce.
Frederic Tudor zemřel v roce 1864, bohatší o dvě stě milionů dolarů. Indický ledový příběh tím však neskončil.
Indům se led nevyplatil
„Led už je v Indii natolik běžný, že ho nelze považovat za luxusní novinku,“ poznamenal v roce 1860 smutně britský spisovatel Colesworthy Grant. Z Bostonu už vyváželo do světa led 12 různých společností a zdroje ledu, nyní znečištěné průmyslovým spadem, přestávaly stačit.
Do módy navíc přišly první masivní ledostroje Bengálské ledové společnosti, které byly schopny vytvářet mrazivé bločky na chemické bázi. Bylo už načase. Indové neměli ze „zmrzlé americké vody“ žádný prospěch. Prodej ledu byl pro místní zatížen velkou celní přirážkou a výstavba ledáren a skladů ledu si vyžádala jen další zvýšení daní.
Jistou světlou výjimkou byl bohatý indický podnikatel Jehangir Nusserwanji Wadia, který dal jako první místním možnost ochutnat pravou zmrzlinu. Kromě neskutečného požitku, který Indové z této exotické pochoutky měli, však brzy zažili své první nachlazení.
