Historie her se začala psát v roce 1933 a u jejího zrodu stál filantrop Inder Singh Grewal. Jeho idea byla vznešená, chtěl podpořit zdravého ducha ve zdravém těle, posunout vesnické hochy i muže k „dokonalosti“. Hry se konají zhruba patnáct kilometrů od města Ludhijána ve státě Paňdžáb.
Traktory, železné palice, cihly, hořící obruče. A býci |
Třídennímu sportovnímu svátku se říká „venkovská olympiáda“, do Kila Raipur se na ni sjížděly desetitisíce diváků, při nejatraktivnějších disciplínách sedělo v publiku sto tisíc diváků.
Čekalo na ně menu, které tvořily tři chody. Zaprvé to byly sporty, které zrodila indická vesnice, zápas, kabadi, bojové umění gatka, vzpírání, přetahování se lanem. Zadruhé předvádění síly v podivuhodných disciplínách, mezi něž patřilo a stále patří například rozbíjení kamene na hrudníku ležícího borce, nastavování těla kolům jedoucího traktoru, zvedání těžkých předmětů za provaz připevněný k uším nebo vousům, ohýbání železných prutů. Nakonec se do her vmísily i moderní sporty jako hokej, fotbal, atletické disciplíny.
Královnou všech soutěží a největší atrakcí však v Kila Raipur jsou býčí závody. Lépe řečeno byly. Dnes se totiž o ně samotné „závodí“ u soudů a místo biči se práská paragrafy. O souboje, při nichž se na trati utkávají býci plemene nagori táhnoucí dvoukolku, se totiž vede velký a vleklý spor. Má přitom velmi indickou příchuť, jeho součástí totiž není jen snaha střežit etické zacházení se zvířaty, ale též zájem o peníze, o které se závodilo, oportunistické politikaření a něco popletené nekompetentnosti.
Velký spor o býky: vždyť dostávají mandle a ghí
Umění gatka vzešlo z vražedných dovedností sikhů Vyrostlo uprostřed válek a šarvátek mezi sikhy, hinduisty a muslimy. Za britské nadvlády si ho však sikhští bojovníci museli předávat pokoutně a potají. V podzemí, mimo zraky kolonizátorů. Původ indického sportu gatka je dramatický a dobrodružný. |
Předmět sporu je zcela zřejmě oprávněný. Lákavé finanční odměny pro vítěze vedly k případům, kdy majitelé býkům dávali povzbuzující látky, jezdci je mlátili tyčemi s hřeby. V roce 2012 proto organizace Gau Raksha Dal vystoupila s peticí za zákaz býčích závodů a o dva roky později na sto třech stránkách indický nejvyšší soud vyložil, proč k zákazu opravdu sáhl.
Po rozboru býčí anatomie soudní verdikt shrnul, že zvíře není k závodění uzpůsobeno. Olympiádu v Kila Raipur výslovně vůbec nezmiňuje, mluví o obdobných závodech v Tamilnádu a Maháráštře, pořadatelé se však i tak rozhodli klenotu svého turnaje zbavit. V roce 2014 tam býci závodili naposledy. A právě absencí největší atrakce vysvětlují pozorovatelé následný úpadek her.
„Publikum čítalo na dva a půl tisíce lidí, nesrovnatelně méně než desetitisíce, které se sem sjížděly odevšad každoročně dříve,“ popisoval raipurské hry v roce 2019 Amendeep Sandhu na serveru The Caravan. A velmi případně a bystře pokračoval: „Hry, které byly pojímány jako výkladní skříň paňdžábské slávy, se staly poukazem na současnou realitu onoho státu.“
Má tím na mysli, že olympiáda se stala dějištěm politikaření, iracionality a žabomyších sporů o půdu mezi organizátory a vesnicí Kila Raipur. V jistém smyslu je to vlastně Indie v kostce.
Majitelé býků samozřejmě jakékoli týrání popírali a věc se dostala až na nejvyšší úroveň, do hry se vložila paňdžábská vláda. „O krutosti vůči našim býčím sportovcům nejsou žádné zprávy a svými vlastníky jsou spíše hýčkáni,“ prohlásil například letos v lednu pro Indian Express tamní ministr sportu Gurmit Singh Sodhi a s citem pro lyrický detail upřesnil: „Dopřává se jim přepuštěné máslo ghí a mandle. Je o ně staráno jako o děti.“
Kabadi, asijská honěná, je pro drsňáky Nejpřípadněji lze kabadi popsat jako sofistikovanou hru na honěnou. Soupeřící týmy v ní okupují protilehlé poloviny hřiště a vysílají své „nájezdníky“, ovšem vždy po jednom, do soupeřova pole. Tam je úkolem útočníků dotknout se co nejvíc oponentů, aniž by se sám nechal uvěznit. Hráči, kteří jsou dotykem uvězněni, opouštějí hřiště, týmy se v nájezdech střídají. |
Majitelé býků přísahají, že charakter jejich plemene nagori je velmi soutěživý a závodí rád. „Stejně jako máme mezi psy oříšky, kteří mají citlivý čenich, a honiče, máme mezi býky nosiče nákladů a ty, kteří běhají,“ líčil trojnásobný vítěz olympiády v Kila Raipur Jagjit Singh Jaggi, „naši býci nagori jsou známí svou hbitostí.“
Mysleli jsme, že to udělají ti druzí
Kdyby nešlo o etickou otázku, mělo by to komický rozměr. Zastánci býčích závodů již totiž mohli mít vyhráno, v roce 2012 se totiž před soud dostaly kromě žaloby ochránců i dva podněty obhájců závodů, organizací Malwa Doaba Bulls Welfare Association a Rural Hult Race and Welfare Association. Oba vsadily na formalismus a opíraly se o to, že závody v Kila Raipur nejsou ani výstavou, ani představením, tudíž nespadají pod zákon o předcházení krutosti. Soud jim dal za pravdu.
Když navzdory tomu nejvyšší soud závody zakázal, mohly se tedy stoupenci závodů ozvat s protestem a poukázat na předchozí rozhodnutí. Když se redaktor serveru The Caravan optal Nikku Grewala ze sdružení Grewal Sports Association, které olympiádu v Kila Raipur pořádá, proč toho nevyužili, funkcionář pravdu nezastíral a odpověděl docela otevřeně: „Bylo to prostě jen z lenosti. Mysleli jsme, že to udělá Malwa Doaba Bull Welfare Association. A oni si zase mysleli, že případ předložíme my. Neudělal to ani jeden.“ A dodal, že dnes, když vidí řídnoucí publikum, odnesli si ponaučení.
Ještě dříve se však poučily politické strany. V Kila Raipur se každoročně sjížděli politici, aby se předvedli jako muži z lidu. Jenže když mizí publikum, mizí i adresáti politické okázalosti. Předseda indického kongresu již do vesnice na turnaj nejezdí. A na hry zapomněl i významný ludhijánský politik HS Poolka ze strany Aam Aadmi Party.
Už se zdálo, že je vymalováno, když udělal ping pong mezi vládou a legislativci v únoru 2019 další obrat, zákonodárná úprava umožnila závodům na hry návrat.
Velká soudní olympiáda: žaloba proti žalobě, sdružení proti sdružení
Jenže tím epopej vesnické olympiády neskončila, jen o býky již zdaleka nešlo. Další jednání celého představení mělo podobu sporů o stadion. Jejich ústřední postavou je plukovník Surinder Singh, který se prý v roce 1997 dověděl, že stadion pro hry užívá sdružení Grewal Sports Club neoprávněně. Věc dal k místnímu soudu, který v roce 2016 rozhodl, že sportovní klub na stadion opravdu nemá nárok. A mimochodem konstatoval, že jeho účetnictví, jimž protékaly ohromné částky, nikdy neprošlo žádným auditem.
Pin pong se od býků přesunul k pozemkové při, která poletovala od jednoho soudu k druhému, od plukovníkových žalob k žalobám sportovního sdružení a která znamenala bohatou potravu nejen pro stránky listu Hindustan TImes. Když milion epizod právní a úřední bitvy přeskočíme, můžeme rovnou vyzradit, že vítězem je pan plukovník. V únoru 2019 se stadionu zmocnil.
Není to však zatím on, kdo se smál naposledy. Když se letos pokoušel, jako předseda vlastní sportovní asociace Sports Society Patti Suhavia, hry uspořádat, policie a ludhijánské úřady mu nedala souhlas. Důvod? Námitky obyvatel Kila Raipur. Plukovník Singh však ví své. „Policie nám upřela povolení, protože jí předchozí organizátor her Grewal Sports Club namluvil, že by hry ohrozily pořádek,“ postěžoval si listu Hindustan Times. A uzavřená není tak docela ani kauza býčích závodů. Od soudů mají zelenou, plukovník chce však ochráncům zvířat vyjít vstříc a pro hry s nimi údajně nepočítá.
