Nikdy se nedozvěděla, že vyhrála
Paříž roku 1900. Američanka Margaret Abbottová je ve francouzské metropoli na návštěvě s matkou a zřejmě ani netuší, že tam je nějaká olympiáda, tenkrát se kvůli tomu tolik nešílelo. Když si jdou spolu zahrát golf, připojí se na hřišti k nějaké soutěži, protože kolem panuje docela chaos.
Spolu s nimi se přidá víc lidí. Margaret vyhrává, ale vůbec netuší, že se stala olympijskou vítězkou. Bohužel se to nedozví nikdy. Zemře roku 1955, a to je o pár let dřív, než historici náhodou objeví její jméno v análech druhé olympiády. Mimochodem, matka skončila sedmá, a tak byl tento turnaj jediným okamžikem v historii olympiád, kdy matka s dcerou soutěžily společně.
Běžel autem
Je rok 1904, koná se olympiáda v St. Louis. Maraton a strašné vedro. Z jednatřiceti běžců polovina vzdala. Také Američana Freda Lorze sklátily už na patnáctém kilometru křeče. Sedl si do auta (buď to bylo auto jeho trenéra, nebo pořadatelský vůz) a vezl se dalších skoro osmnáct kilometrů. Pak mělo vozidlo poruchu, tak znovu vyběhl na trať.
Zbytek už zvládl, dokonce tak, že za frenetických ovací diváků doběhl na stadion a protrhl cílovou pásku. Byl vyhlášen vítězem, prezidentská dcera Alice Rooseveltová mu dala na hlavu vavřínový věnec vítěze – a Lorz přiznal, že švindloval a s doběhem si dělal jen legraci. (Je to ale sporný moment: podle některých pramenů šel s barvou ven až poté, co někteří diváci i závodníci protestovali, jelikož ho viděli, jak se veze). Ať tak či tak, rozhodčí se tak nesmáli a dali mu doživotní distanc. Brzy ale uznali, že Lorz asi opravdu nechtěl podvádět, a sportování mu po čase zase povolili.
Při maratonu nepijte šampaňské
Pít se opravdu nemá. Jihoafrický vězeňský dozorce Charles Hefferon vedl maraton při londýnských hrách roku 1908 a byl přesvědčen, že už má vítězství jisté. A tak neodmítl skleničku šampaňského. Jenže žaludku se to nelíbilo.
Běžec začal zvracet a předběhl ho italský kuchař Dorando Pietri. Jenže ten byl tak vyčerpaný, že se celý potácel a na dráze běžel opačným směrem, takže ho pořadatelé museli nasměrovat. Na poslední dvoustovce se čtyřikrát zhroutil a pořadatelé ho téměř dotlačili přes cílovou pásku. Byl vyhlášen vítězem, nakonec ho však diskvalifikovali.
Nejdelší zápas
Někdy dá medaile člověku opravdu zabrat. Své by o tom býval mohl vyprávět estonský zápasník Martin Klein, který na hrách roku 1912 soutěžil za Rusko. V semifinále narazil na Fina Alfreda Asikainena. Ti dva spolu zápasili 11 hodin a 40 minut, což je nejdelší zaznamenaný zápas všech dob. Klein vyhrál, ale byl v tom zárodek další prohry, jelikož druhý den byl ve finále tak slabý, že nesvedl vůbec nic.
Ztratil se maratonec
A ještě jednou rok 1912. Vypadá to skoro jako začátek detektivky: všichni běžci vyrazí v pořádku na trať a když dorazí do cíle, je jich o jednoho méně. Jeden prostě zmizel. Všude byli přitom diváci a pořadatelé. Připomíná to záhadu zamčeného pokoje. Opravdu se to však stalo, na olympiádě ve Stockholmu roku 1912 se takhle ztratil japonský běžec Šizo Kanakuri.
Japonec Kanakuri se ve městě Sollentuna, kde se mu dostalo azylu poté, co při olympijském běhu zkolaboval, dočkal pamětní desky.
Jak to bylo, se zjistilo až mnohem později. Protože vládlo velké vedro, Japonec při maratonu omdlel, a tak jej rodina, u jejíž farmy zkolaboval, vzala k sobě domů. Strávil tam několik hodin, pak se vrátil na hotel a aniž komukoliv cokoliv oznámil, sbalil se a vydal na cestu do říše Nippon. Problém byl, že švédští pořadatelé ani japonská výprava nevěděli, co s ním je. Vše se nakonec vysvětlilo až v roce 1966. A Švédové mu tehdy nabídli, aby si ten závod doběhl. Kanakuri to přijal a zaběhl tak nejdelší olympijský maraton všech dob. Trval 54 let, 8 měsíců, 6 dnů, 8 hodin, 32 minut a 20,379 sekund.
Volte zbraně, pane!
Maďarští a italští šermíři si na olympiádě v Paříži roku 1924 nějak nesedli. Hádky, ostrá slova, urážky, jaké musí pravý muž smýt jen krví. A tak se také stalo: kapitán italského týmu Aldolfo Contronei nejdříve vyzval maďarského trenéra Santelliho (byl rovněž Ital), aby si to vyřídili někde jinde s pořádnými zbraněmi.
Místo šedesátiletého trenéra nastoupil jeho sedmadvacetiletý syn. Oba muži se utkali skutečnými šavlemi. Souboj skončil po dvou minutách, když Santelli zastavil svůj úder těsně před protivníkovým čelem. A čtyři měsíce po olympiádě se konal ještě jeden souboj, tentokrát mezi maďarským rozhodčím Kovácsem a italský šermířem Pulitim.
Není důležité umět, ale zúčastnit se
Někdy lidé vezmou příliš doslova Coubertinovo není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Přijedou, aniž cokoliv umí. Třeba tuniský tým v moderním pětiboji, který dorazil na hry v Římě roku 1960. Nedá se říct, že by Tunisané byli slabší než ostatní, oni neuměli vůbec nic.
V první disciplíně, kterou bylo jezdectví, spadli všichni tři z koně. Pak následovalo plavání, při němž se jeden z členů týmu málem utopil, protože takřka neuměl plavat. Při střelbě byli dva kupodivu docela dobří, ale třetí byl vyloučen, protože málem zastřelil rozhodčího. Šermovat, což je třetí disciplína, uměl jen jeden, a tak to odšermoval za všechny a díky masce předstíral, že je pokaždé někdo jiný. Běžci byli docela dobří, i tak však Tunisané obsadili poslední tři místa.
Elektrický d'Artagnan
Sovětský moderní pětibojař Boris Oniščenko vymyslel šermířskou fintu, proti níž by na planši byli bezmocní i všichni tři mušketýři. Bylo to vlastně prosté: na rukověti kordu měl knoflík, který vše vyřešil za něj.
Stačilo ho ve vhodnou chvíli, když se při výpadu přiblížil špicí kordu k tělu soupeře, zmáčknout. Elektronický systém, který registroval zásahy, tak zaznamenal další bod. Oniščenko byl však odhalen a celý sovětský tým pořadatelé vyloučili. Stalo se na olympiádě v Montrealu v roce 1976.
Jako Úhoř ve vodě
Něco podobného se stalo i v Sydney před dvanácti lety. Tehdy však olympionik, který plavat vlastně neuměl, vstoupil do análů tím, že vyhrál svoji rozplavbu. Afričané v téhle disciplíně zrovna moc neexcelují, a tak Eric Moussambani z Rovníkové Guineje neměl moc šancí.
Mnohé z vás by zřejmě porazil, ale na olympiádu to nebylo ani omylem, plavat se ostatně naučil osm měsíců před začátkem olympiády a trénoval ve dvacetimetrovém bazénu. A tak se při své rozplavbě, která byla jeho prvním závodem v tak velkém bazénu, na konci málem utopil, protože už nemohl. Přesto vyhrál. V rozplavbě měl totiž jen dva soupeře a oba byli diskvalifikováni kvůli špatným startům. A tak Eric Moussambani, který se dostal na hry bez kvalifikace, plaval sám. Stovku odkrauloval za 1:58, což je čas, který stačí nejlepším plavcům téměř na dvojnásobnou trať. Není divu, že dostal přezdívku Úhoř.
