I když je obyvatelé v okolí severovietnamské metropole Hai Phong a Rudé řeky nazývají říčními či písečnými červy, z čistě zoologického hlediska mají tito živočichové mnohem blíže k žížalám. Dalším nejasnostem jen nahrává, že těla „červů“ jsou pokrytá panožkami (podobně jako u mnohonožek) a dokážou se přichytit na lidskou kůži stejně silně jako pijavice. Hybridní vzhled jen podtrhuje jejich komplikovanou biologii: žijí v brakické vodě, tedy na předělu, kde se slaná mořská voda mísí s říční.
Exempláře, které mohou dorůstat až patnácti centimetrů, žijí po většinu roku skrytě, zahrabány v písku mělkých břehů. Odtud jen zřídka vyráží na lov jiných vodních bezobratlých, potažmo na pastvu řasových nánosů.
Čas páření a lovná sezóna
To se ale s příchodem podzimu na krátký čas mění. Rươi se totiž chtějí rozmnožovat, a tak, jak píší staří vietnamští básníci, „ke sklonku lunárního září až po pětinu měsíce října“ nastává jejich čas. Přibližně v tomto historií prověřeném patnáctidenním úseku vyrazí „červi“ k hladině, nechají se přílivem zanést do mělčin při samém pobřeží, kde se páří.
Extrémní gastronomieV našem seriálu jsme vám již představili: |
Pravidelnost tohoto jevu samozřejmě neunikla jen dávnověkým poetům, už mnohem dříve si jí všimli vietnamští rybáři. Ti dodnes využívají podzimní etapy rươi k tomu, aby jindy téměř neviditelné říční červy mohli sbírat po kilech. Fakt, že čerstvý pokrm z říčních červů chả rươi je možné připravit jen v tomto časově omezeném úseku, totiž žene cenu úlovků nahoru. Za tři stovky červů utrží přes 200 tisíc vietnamských dongů, tedy asi 185 korun.
Sliz a zápach růžového masa
Hemžení tisícovek na omak slizkých tělíček polapených v sítech prý nese „všechny barvy vietnamského podzimu“. K vidění jsou rươi modré, červené, žluté i šedé barvy. Převládající barevný tón této živé směsi rozhoduje o ceně a kvalitě. Převaha růžové nebo nafialovělé hovoří o vyšším zastoupení mladých exemplářů, které jsou prý příjemnější chuti. Nahnědlé a tmavé barvy pak charakterizují úlovek složený ze starších kusů. Jsou sice větší, ale k jídlu jsou snad až příliš bahnití.
Naplněná síta s červy, z nichž odkapává viskózní maz a bílá seminální tekutina, jejichž pohyb vydává mlaskavý zvuk, zatímco se nad tím vším line vydatný zápach rybiny, u nezkušeného strávníka apetit nepovzbudí. Místní to tak ale nevnímají.
Datum spotřeby? Chvátejte…
S nadšením se scházejí na šestatřiceti hlavních ulicích Hanoje, kam dorazila čerstvá várka „říčních červů ze Severu“. Tlačenice a spěch k tomu všemu patří: Rươi není možné skladovat a po třech dnech mimo své přirozené prostředí už podléhají rozkladu. Po dvou týdnech se rozloží na tekutinu s konzistencí průhledného lepidla.
Ti, kteří si své „červy“ koupili, si mohou doma připravit chả rươi podle vlastní chuti. Receptura pro jednoho počítá s dvěma stovkami červů o váze asi 350 gramů, polovičním množstvím mletého vepřového a třemi kachními vejci. Koření, pepř, česnek, zázvor, rybí omáčka, drcená usušená kůra mandarinky, je individuální záležitostí.
A výrobní postup? Nejprve je zapotřebí vodní „červy“ usmrtit. Nejrychlejší, i když ne definitivně nejspolehlivější variantou je promýt je ve vařící vodě. Ta většinou všechny zabije najednou. A pokud ne? Dalším krokem je přidání soli, které má na rươi podobný efekt jako na naše slimáky. Rozleptaná tělíčka se poté měchačkou rozkvedlají do narůžovělé kaše a přidá se mleté maso a vejce. Hmota se pak smaží na rozpáleném tuku. Výsledkem je svěží omeleta výrazné rybí chuti nebo několik menších placiček chả rươi, které nabízí pouliční prodejci.