Kliničtí psychologové z celého světa se o tom přou již dlouhé roky. A ačkoli jsou jejich debaty mnohdy více než vyhrocené, vedly jen k tomu, že je „závislost“ na internetových hrách v mezinárodním Diagnostickém a statistickém manuálu pro mentální poruchy, jakési univerzální kuchařce psychologů, zařazena neutrálně jako „předmět dalšího výzkumu“.
Psycholožka Netta Weinsteinová z Univerzity v Cardiffu se ve své nové studii postavila na stranu odpůrců teorie závislosti.
Jak poznat závislost
Zapomeň na hry, tu máš samopal |
Vzala v potaz devět klíčových projevů závislosti na on-line hrách, jak je popisuje výše zmíněný manuál. Ten totiž prakticky představuje nejzazší bod diskuze, na němž se psychologové potvrzující i popírající existenci „internetové závislosti“ shodnou.
Bez překvapení je první bodem výčtu zájem hraničící s posedlostí a symptomy útlumu a neklidu, pokud dotyčný nemá možnost se hrám věnovat. Dále je tu narůstající tolerance, která ne neprávem připomíná budování návyku: postupně potřebuje hráč trávit svou činností stále více času. Rovněž ztrácí zájem o další činnosti, zájmy a povinnosti, i když si je vědom důsledků.
Třebaže se opakovaně pokusil svou herní činnost omezit, selhal. Hraní dále ohrožuje životní příležitosti a společenské vztahy hráče, v sázku dává vzdělání, zaměstnání nebo rodinu. A okolí hráč lže o tom, kolik času hraním ve skutečnosti tráví. V případě, že hráč zná pět a více popsaných projevů, diagnosticky spadá do stavu „závislosti“.
Zapálení, ale ne závislí
Weinsteinová dala dohromady opravdu solidní vzorek 5 777 hráčů, z nichž bylo 2 316 starších osmnácti let, a během klinických testů jim zkusila přiřadit projevy popisované v manuálu. Dotazníky, pohovory a testy překvapivě nepřinesly výsledek v podobě záplavy počítačových závisláků.
„Vlastně jsme narazili na pouhých devět hráčů, kteří splňovali pět a více kritérií,“ říká Weinsteinová. „A když jsme se stejnou skupinou opakovali pokus o šest měsíců později, do škály klinické závislosti nespadal už žádný z nich.“
Většina hráčů stejně na začátku i konci studie naplňovala jen tři až čtyři body z diagnostických projevů. Žádný z nich přitom nepociťoval stres nebo nepohodlí, které by s sebou hraní neslo. Podle dosud uznávaných kritérií se tedy prakticky potvrdilo, že milovníci on-line her se nedají označit za závislé. Dlouhodobé vysedávání u on-line her prostě nelze považovat za závislost.
Tím se však všechny otázky kolem on-lin her neobjasnily. Zbyla především následující: Proč to tedy hráči dělají?
Zaplnit prázdná místa
Jistou indicií bylo subjektivní hodnocení intenzity a frekvence prožitků za posledních šest měsíců, které Weinsteinovou zajímalo u skupiny hráčů starších osmnácti let. U těch, kteří po půl roce zaznamenali snížení počtu kritérií závislosti, totiž vstoupila do života nějaká změna. Začali například trávit více času s přáteli, dali přednost čtení nebo se více věnovali fyzickým aktivitám. Jinými slovy, nalezli prostředek k účelnějšímu naplnění svého času, a dosáhli tak evidentně většího uspokojení, než které jim nabízely počítačové hry.
„Ona potřeba naplnění se pak stala základem naší hypotézy, že lidé trávící čas on-line hrami vlastně jen potřebují vyplnit nějaký prostor,“ říká Weinsteinová. „Zdá se podle nás, že hraní je náhražkovou aktivitou lidí, kteří jsou svým způsobem nešťastní, nespokojení se svou životní situací. Ať už životem obecně, nebo zaměstnáním, vztahy či kariérou.“
Závislost na on-line hrách podle ní velmi pravděpodobně neexistuje. Diagnostická kritéria závislosti hráči nesplňují a obecně hrají proto, že necítí naplnění v jiných oblastech svého života. Nahradit hodiny strávené před počítačem není teoreticky těžké. Hráč ale musí zjistit, z jakých emočních motivů jeho pocit nenaplnění pramení, a musí nalézt alternativní cestu k jejich uspokojení.
Počítačové hry nepřináší problémy, vytěsňují ty staré
Poznatky Weinsteinové se v zásadě shodnou s přístupem psychologa Richarda T. A. Wooda z Nottingham Trent University. Jeho teorie přitom v roce 2008 vyvolala kontroverze, protože společnost měla tendence cejch závislosti paření her vypálit.
Wood však vystoupil s tvrzení, že ani dlouhé hodiny trávené vysedáváním u počítačové hry nejsou závislostí. „Celý koncept závislosti na digitálních hrách je výsledkem obav rodičů a práce médií, ale jen zřídka podléhá výsledkům bádání odborníků,“ odsoudil tehdejší válku proti hrám.
Problém psychologické praxe podle něj byl, že se snaží adaptovat diagnostická kritéria gamblerství tak, aby seděla na hraní počítačových her. Jenže gambler přichází o peníze a hra se pro něj stává, podle jeho soudu, jedinou možností, jak je získat zpět, čímž se jeho problém zhoršuje. To však hráč počítačových her nezažije, jeho podivná záliba nevyústí v problémy spojené s klasickou závislostí.
„Ano, ztrácí čas. Ale zabíjet bezúčelně čas klinickým problémem v pravém slova smyslu není. A to, zda hráč her přichází o sociální kontakt, podléhá velmi individuálnímu hodnocení,“ argumentoval Wood a dodával: „ Ano, hráči počítačových her v nich často nacházejí únik před realitou a problémy svého života. Ale tyto problémy nastaly předtím, než začali hrát. Nejsou způsobené tím, že hrají. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by hraní počítačových her způsobovalo hráči problém, který by tu už dříve nebyl.“
