Prožil jste patnáct let s gorilami v zoo. Jak vás gorilí rodina brala?
Nebyl jsem součástí skupiny, protože jsem to nikdy ani nechtěl. Nebylo by to vůči zvířatům fér. Nechodil jsem k nim do výběhu. Ze vztahů byl třeba zajímavý ten se samcem Richardem, navzájem jsme se respektovali, ale jisté situace byly často složité.
Můžete být konkrétnější?
Richard je hodně tvrdohlavý samec a platila na něho pouze voda. Když něco nechtěl, tak jste ho museli postříkat, teprve poté ustoupil. On si to ale pamatoval. Třeba při jídle mě jednou chytl za ruku a přitáhl si mě. Kdyby chtěl, urve mi ji. Z jeho strany to bylo ale varování: tohle už nikdy nedělej.
Kdo měl poslední slovo? Vy, nebo Richard?
Musel jsem mít já. V zoo jsme dělali takové cvičení, které jsem odkoukal z jiné zahrady. Šlo v něm o dokázání vůdčího postavení. S Richardem jsme se přetahovali lanem, aby se ukázalo, kdo je silnější. Fungovalo to tak, že on byl v expozici a já jsem za roh za mříže, kam on neviděl, přivázal provaz. Hodil jsem mu druhý konec a začali jsme se přetahovat. Richard mi díky fintě samozřejmě nemohl stačit. V ten okamžik se mohl zbláznit, protože to vypadalo, že jsem silnější. Následně provaz vzal a mrsknul ho po mně.
Gorilák mě honil po výběhu
Jakou mají sílu?
Neskutečnou. Na starém pavilonu žil samec Asumbo, který vsedě prorazil jednou ranou tři osmimilimetrová skla nalepená na sobě. A to už se dá říct, že to je neprůstřelné sklo.
Pamatujete si na nějakou situaci, kdy jste se v práci opravdu bál?
Právě když utekl Asumbo. Došlo ke zkratu a zvedly se proti mně mříže. Rychle jsem strčil kolegyni, která nebyla z té hrůzy schopná pohybu, do skříně, aby ji Asumbo neviděl. Mě začal honit po pavilonu. Podařilo se mi dostat ven, ale jemu taky. Asumbo se šel podívat na svůj výběh zvenčí a potkal tam pána s berlemi. Ty berle tam zůstaly, nemohoucí člověk začal chodit a utekl. Je to už hodně dávno, ale byl to jeden z nejhorších útěků v zoo, naštěstí s dobrým koncem. Stalo se to ale ještě ve starém objektu, dneska už se to stát nemůže.
Bylo to ojedinělé chování, nebo jsou lidoopi tak agresivní?
V přírodě nejsou, ale v zajetí se chovají jinak. Zvířata mají své teritorium, do kterého by člověk neměl vstupovat. V zoologické zahradě je mezi vámi a lidoopem bariéra, která když zmizí, nikdy nevíte, co se stane. Lidé si právě myslí, že opice jsou mírumilovná zvířata, která by nás objímala. Tak to ale opravdu není.
Jsou vážně lidoopi tak chytří, nebo se to přeceňuje?
Jsou dost chytré. Připomínají mi děti. Třeba šimpanzici Zině jsem dal svazek dvaceti klíčů a během osmi sekund dokázala otevřít motýlkový zámek. Jednou jsem uklízel, byl jsem zády k mřížím a ona mi sáhla do kapsy, vytáhla svazek klíčů, a než jsem se stihl otočit, byla venku.
Taky vás honila?
Ta ne, Zina mě měla ráda. Vzala si koště a začala mi pomáhat uklízet. Dělala přesně to, co od nás ošetřovatelů okoukala. Naštěstí do pavilonu nepřišel nikdo, koho nemá ráda. Šimpanzi jsou totiž nerváci a všechno je rozčílí.
Jak jste se s gorilami dorozumíval?
Normálně jsem na ně mluvil a ony rozuměly. Když jste s nimi delší dobu, pochopíte je a lépe se s nimi komunikuje. Znáte jejich reakce a víte, jak s nimi máte jednat podle nálad. Když například gorily mručí, mají dobrou náladu.
Lidoopi si na romantiku nepotrpí
Mluví se o vás jako o gorilím tátovi, ale teď už jste děda, ne?
Už je to tak, ale mně se to moc nelíbí. Označil mě takhle bulvár a přezdívka se nějak zažila. Když na ni ale přistoupím, jsem dnes hrozně šťastný děda. Moje dítě, gorilí samička Moja porodila a ze Španělska mi chodí zprávy, že se oba mají dobře.
Za Mojou jezdíte do Španělska, jak probíhají setkání?
Vlastně jsem klasickým návštěvníkem zoo. Přijdu zepředu, jako všichni ostatní, a ona mě pozná. První návštěva za moc nestála, asi půl hodiny ke mně seděla otočená zády, pak už to bylo lepší. Když jsem přijel podruhé, už porodila a byla úplně jiná. Pamatuji si, že bylo brzo ráno a ona přišla co nejblíže ke mně a ukázala mi dítě. To mi vehnalo slzy do očí.
Byl to pro vás signál, že jste svou práci odvedl dobře?
Ano, podle mě to ale mají všichni ošetřovatelé stejné. Přesně tohle je smyslem naší práce, důvodem, proč ráno vstáváte o půl čtvrté a vracíte se v šest. Cílem je vychovat zvíře tak, aby bylo spokojené a žilo život na úrovni, která se alespoň trošičku přibližuje přírodě. Následně odejde do jiné zahrady a tam porodí. To je vrcholem ošetřovatelské práce.
Jak to vlastně s rozmnožováním u goril v zajetí je?
Existuje evropský koordinátor vztahů, který hlídá, aby se gorily mezi sebou příbuzensky nepářily. Třeba Moja pochází od rodičů, kteří měli hodně mláďat, proto není geneticky cenná a byl problém pro ni hledat vhodného partnera. Podle rodokmenu ji proto koordinátor poslal do Španělska, kde otěhotněla se samcem z volné přírody.
To prý bylo ohromné štěstí.
To bylo. Je to samec, který se do zoologické zahrady dostal v šedesátých letech, kdy bylo zcela běžné, že pytláci zvířata prodávali. To už se dneska naštěstí neděje, protože máme zákony. Bohužel u takových zvířat je dost velký problém, že se prostě často neumí rozmnožovat. Oni ten sex neumí a taky si nezvládají zřídit respekt, který je hodně důležitý.
Jak si gorilí samec respekt zřizuje?
Musí ve skupině zařídit pořádek. Dokazuje to všem členkám i vůdčí samici, která je často starší a má silné slovo. Důležité je, že v rodině může být pouze jeden samec. Dominance se projevuje tím, že vše dělá jako první, první vchází do výběhu a první žere. Když nějaká samice tuhle hierarchii naruší, třeba ji zfackuje.
Takže ti z volné přírody neumí samice pořádně, řekněme usměrnit?
Neumí. Mluvím teď o samcích, jejichž rodiny pytláci vyvraždili a je prodali do zoologické zahrady. Tito jedinci neměli kde odkoukat rodinný model a mají problém se do gorilí tlupy zařadit. Jsou geneticky cenní, ale je zázrak, když se jim podaří samici oplodnit.
Marek ŽdánskýNarodil se v roce 1975, žije v Praze. Patnáct let pečoval o lidoopy v pražské zoo. Nejraději vzpomíná na ráno, kdy mu gorilí samice ukázala malou Moju. "Tenkrát jsem měl pocit, že mě rodina mezi sebe opravdu vzala," říká. Pro to samé mládě o pár let později skočil do vodního příkopu. A zachránil ho. Marek Ždánský o opicích nejen mluví, ale i píše. V současné době vychází knížka Gorilí táta, na které spolupracoval s Markétou Pilátovou. Je ženatý, má dvě děti a dnes ho živí potravinářská firma. Ve volném čase cestuje, hraje fotbal, věnuje se rodině a jezdí na chatu. |
To zřizování respektu nevypadá na romantický vztah.
Na romantiku si lidoopi opravdu nepotrpí. Gorily jsou však v našem měřítku docela romantici ve srovnání s orangutany. U nich to chodí tak, že samec během páření samici normálně zmlátí a znásilní.
Kolik samic může mít vůdce skupiny?
To záleží na tom, jak je dobrý. V zajetí jsou počty samozřejmě regulované z důvodu prostoru. Ve volné přírodě jich může mít až patnáct. Všechny ale musí zvládnout oplodnit, postarat se o ně a vybojovat si je, když přijde nějaký konkurent, který by taky chtěl samice.
Lidoopi jsou férovější než lidé
Myslíte si, že jsou lidoopi v zajetí spokojení?
Pokud se v zajetí narodí, asi ano. Nemají ponětí o tom, co je příroda. Zavřít ale do zoologické zahrady divoké zvíře je podle mě zralé na kriminál.
Určité druhy zvířat se dneska vrací do přírody, proč to nejde u lidoopů?
Protože se nemají kam vrátit. Životní prostředí se zmenšilo. A představte si, že jste pětadvacet let zavření v žaláři a pustí vás. Vůbec byste nevěděli, co máte dělat a kam jít. Jenom strava v pralese je jiná, roste tam přes čtyřicet výhonků a ony by netušily, které mohou sníst. Životní styl goril je složitějších než u jiných zvířat. Konkrétně pro ně by bylo vrácení trestem.
O gorilách se posledních pár let hodně mluví, to je asi dobrý signál, ne?
Ano. Když jsem tenkrát nastoupil, nikoho nezajímaly. Jsem rád, že se to podařilo změnit. Dneska veřejnost chápe vyvražděnou gorilí rodinu jako velký problém, dříve by to bylo jinak. Aktuálně lidé vnímají gorily jako krásná zvířata. Pořádají se sbírky, vybírají se peníze a existuje plno projektů ve volné přírodě.
Vy sám jste však k formě současné ochrany trochu skeptický.
Vadí mi, že chceme chránit gorily a kritizujeme Afričany za jejich postoj k těmto zvířatům. Viděl jsem, jak to tam chodí, místní řeší úplně jiné problémy než my. Ano, gorilu zabijí kvůli jídlu a nám se to nelíbí. Když ale nemáte co do pusy, co máte dělat?
Jaké je podle vás řešení?
Hrozně složité. Jedním z nich by byl přísun peněz z turistického ruchu. Když ale vidíte současnou Afriku, je to asi nereálná představa. Mezi Kamerunem a Nigerií žije vzácná gorila nigerijská, ale neumím si představit, že by se tam cizinci vůbec dostali. Blátěné vesnice, žádná elektřina, rozbourané baráčky, bída a podobně.
Byl jste někdy s gorilami v divoké přírodě?
Jednou v Ugandě, byl to neskutečný zážitek. Strávil jsem s rodinou celou hodinu a sám sebe jsem ujistil, že se naše gorily v zahradě mají dobře. Návštěvník zoo si možná myslí, že se lidoopi nudí, ale oni se stejně chovají i v džungli.
Co máme s lidoopy společného?
Hrozně moc věcí. Příkladem může být samice a její výchova mláděte. Kolikrát mi gorilí matky připomínaly moji ženu, když porodila syna. Stejně jako ona držely malému hlavičku, přikládaly si ho k prsu, aby mohly kojit. Musely se naučit grify pro to, aby se o mládě postaraly. Je to příroda, to máme společné. Dále to jsou třeba nálady nebo povahy.
Lidoopové jsou často připodobňováni k lidem. Sedí to?
Jsou daleko férovější a nejsou podrazáci. Lidé se umí přetvařovat, to lidoop nedokáže.
Před čtyřmi roky jste práce ošetřovatele nechal, chodíte do zoo pořád?
Narodil se mi syn a už opravdu nešlo tříštit čas mezi rodinu a práci. Do zoologické zahrady stále chodím, ale jako běžný návštěvník, tedy zepředu.
Myslíte si, že gorilí rodině v pražské zoo chybíte?
Myslím, že ne a je to dobře. Jsem zásadně proti polidšťování zvířat v zoo, není to cirkus. Ona mají svůj svět, ošetřovatel je vedlejší a zvířata by na něm neměla být závislá.
