„Pro mě je to práce snů,“ říká ošetřovatel primátů v hodonínské zoo Lukáš Baránek. | foto: archiv Lukáše Baránka

Šimpanzi jsou cholerici, říká jejich ošetřovatel

Jejich křehkou důvěru si vydobyl až po několika letech, ve střehu však musí být stále. Jeho svěřenci jsou silní, chytří, trochu choleričtí a využijí každou jeho chybu. „Šimpanzi jsou velice inteligentní zvířata, proto se musím snažit být vždy o krok před nimi,“ říká ošetřovatel primátů z hodonínské zoo Lukáš Baránek.
Reklama

V péči máte celou skupinu primátů. Kteří podle vás patří mezi nejnáročnější?
Mám čtyři šimpanze, čtyři lemury tmavé, tři samce lemurů červených, gibonku a sedm kočkodanů. A nejnáročnější jsou jasně šimpanzi. Protože škála jejich potřeb i projevů chování je asi nejbohatší. Ostatně, jsou to naši nejbližší příbuzní.

Fotogalerie

V čem tkví náročnost šimpanzů? Teď se přece tváří docela spokojeně, ne?
Je krásné, když jdete ráno do práce, jak na vás volají a těší se na vás. Jak vás nadšeně sledují, když jim chystáte snídani. Jenže pozor, šimpanzi jsou do krajnosti impulzivní, náladová zvířata. Nemyslím to nějak ve zlém, ale ten cholerický přechod z nadšení a spokojenosti do zloby nebo hysterie je u nich opravdu razantní. Stačí jen nějaký nepatrný zdroj stresu, něco, co je vyleká, a nestačíte se divit. A náročnost péče vyplývá právě z těch rychlých přechodů z harmonického klidu do krátkodobé zuřivosti.

Z čeho může stres vycházet?
Třeba už jen z přítomnosti cizích lidí v jejich těsném okolí. Kdokoliv, koho neznají, pro ně představuje určité nebezpečí. A snaží se ho všemi dostupnými prostředky zapudit. Žít se šimpanzi znamená zvolnit lidské tempo. Prostě na ně musíte pomalu a dát jim čas. Na mě si zvykali skoro tři roky.

Jak se snažíte na šimpanze působit?
Ideálně tak, že jsme jen trochu odlišní členové jejich skupiny. To docela dobře funguje, ale problém je v období říje, kdy je hladina jejich hormonálních projevů silně vychýlená. Tehdy jsou o dost popudlivější, zvlášť samec. Je to zajímavá situace, důsledně totiž rozlišuje lidské samce a samice. Ošetřovatelky se v tomto období pokouší opanovat a dominovat jim a mě by nejradši zahnal.

Takže by bylo lepší, kdyby ošetřovateli primátů byly jen ženy?
To ne, je to dost těžká práce, takže se s kolegyněmi doplňujeme. Na ně si zase víc dovolují šimpanzí holky, na mně ne.

Reklama

Jak poznáte, že svou práci děláte dobře?
To je těžké. Můžeme říct, že pokud se objevím někde poblíž a nereagují na mě, je to vůbec to nejlepší. Když prostě nenaruším svou přítomností jejich běžné činnosti. Je to zvláštní, ale v ten moment víte, že jste automatickou součástí jejich života, že k nim patříte. Nebojí se vás a přijímají vás. Takže ten dobrý výsledek je vlastně v tom, že se nic neděje.

Nemyslí to zle, ale dá vám zabrat

Je šimpanz nebezpečné zvíře?
Je. Je to vlastně asi to nejnebezpečnější zvíře. Jednak má obrovskou sílu, je zhruba třikrát až čtyřikrát silnější než člověk. Taky má velké ostré špičáky. Je to živočich, který se díky své inteligenci a jemné motorice dokáže postarat o pořádné problémy, třeba tím, že si dokáže sám odemknout dveře. Navíc, když uteče tygr, nikdo si ho nepůjde pohladit. Šimpanze bohužel ano.

Takže při práci s nimi musíte být ve střehu.
Ano, pořád. Oni to primárně nemyslí zle, ale každé vaše pochybení využijí proti vám. Třeba vám z legrace budou chtít ukousnout prst.

Dokáže vás šimpanz přechytračit?
Zvládnou fungovat jako sehraný tým, kde jeden bude odvádět vaši pozornost, zatímco druhý si připraví nějaký kousek. Takže ano, musím se snažit být aspoň o kousek chytřejší než oni. A někdy se mi to daří. Jde o to, jak k nim přistupujete. Samec šimpanze měl třeba v repertoáru házení bobků. A byl to opravdu dobrý střelec. Nakonec jsem to ale díky radě kolegy z Liberce překonal. Začal jsem po něm házet bobky zpět, to zabralo.

Rozumíte jejich řeči?
Netroufl bych si nikdy říct, že stoprocentně vím, o co uvnitř skupiny šimpanzů právě jde. Ale snažím se je pochopit. Už devět let. Je zapotřebí odpozorovat nejrůznější nonverbální projevy, výrazy tváří a také spektrum vydávaných zvuků, které vám mohou napovědět. Šimpanzí chování zrcadlí to lidské. Ale v takové čistší, jednoduší formě. Nepředstírají, nepomlouvají, jednají napřímo. Ano, dokážou být agresivní, ale nejsou vyloženě zlí. To, jak interpretujeme jejich chování, svým způsobem prozrazuje víc o nás samých.

Dá se číst v jejich tvářích?
Ano, ale není to snadné. Některé výrazy jejich obličeje totiž můžou pokrývat širší škálu emocí a některé projevy se liší od těch lidských. Široký „americký úsměv“ se skousnutými zuby je hrozba, ale úsměv s povislým spodním rtem značí spíš hravost nebo nějakou potřebu. Křik s otevřenou pusou není zlost, ale strach.

Schováváme jim jídlo, ale trápení to není

Často je teď v zoologických zahradách slyšet slovo „enrichment“. Co znamená?
Jsou to nejrůznější prvky obohacení života chovaných zvířat. Pokud totiž zvíře nemá dostatek podnětů, přestává se chovat přirozeně, duševně krní. Prostě se jim staráme o zábavu.

Jak konkrétně?
Například tím, že se jim snažíme pokaždé dávat jídlo na různá místa, schovávat ho nebo komplikovat jeho dosažitelnost. Podporujete tím pestrost jejich myšlení, nutíte je přemýšlet a nezahálet. Existují například umělá termitiště a krmné bedny, ve kterých musí ovoce vyšťourávat prstem nebo klacíkem, podobně jako v přírodě. Snažíte se v rámci možností o to, aby se vyhnuli stereotypu.

Lukáš Baránek

Narodil se v roce 1975 v Hodoníně. Pracoval jako knihovník v gymnáziu i jako dřevorubec. Posledních deset let je zaměstnancem Zoologické zahrady Hodonín, z toho devět let jako ošetřovatel primátů. „Teta i strejda pracovali v Zoo Lešná a já chtěl už jako malý chlapec taky. Nejdřív se to nepodařilo, nedostal jsem se na zemědělku. Vystudoval jsem tedy knihkupeckou školu. Za dvacet let ale bylo všechno jinak. Nějakou zvláštní hrou osudu si můj strýc nakonec otevřel antikvariát a já šel pracovat do zoo,“ usmívá se.

Není to spíš trochu trápení?
Rozhodně ne, je to souboj s nudou. V přírodě totiž stráví zvířata hledáním a získáváním potravy celý den, tady by jinak dostala jídlo čtyřikrát za den až pod nos. Ošetřovatel nese odpovědnost za to, aby se zvířata cítila dobře a jejich prostředí bylo pokud možno co nejvíce blízké tomu v přírodě. Proto se jim to snažíme zpestřit. Ale nesnažme se, prosím, ten život šimpanzů ve volné přírodě nějak romantizovat.

Žádná idylka?
V divočině je to pěkná divočina. Je to drsný život. Neustálý zápas o přežití, o zdroje, boje s jinými šimpanzími skupinami, za kterými zůstávají zranění a mrtví. Je to útěk před predátory, útěk, který jednou skončí smrtí. Z lidského pohledu se může zdát, že jsou šimpanzi jako ve vězení. Z toho šimpanzího? Jsou v bezpečí, s dostatkem potravy a vlastně jim nic nehrozí.

Někdo by mohl říct, že ošetřovatel v zoo je vlastně takový lepší dozorce ve vězení. Jak to vnímáte vy?
Je to spíš takový mix mezi uklízečkou, kuchařem a učitelkou v mateřské školce. Pochopitelně se snažíme vystupovat jako partneři zvířat. Paradoxně u šimpanzů není naší největší starostí uhlídat návštěvníky před šimpanzi, naopak chráníme zvířata před lidmi. Ti totiž podnikají nejrůznější pokusy prostrkávat jim do výběhu krmení nebo vyzvedávat děti „aby si pohladily opičku“. Následky mohou být dost tragické.

Vidíme vás, když ve fešácké uniformě krmíte roztomilá zvířata. To nevypadá jako špatná práce. Co všechno nevidíme?
Nevidíte každodenní servis, který musíme zajistit, aby se zvířata cítila stejně komfortně jako návštěvníci. Návštěvníci, to je věc ředitele. Pro mě osobně je rozhodně důležitější komfort zvířat. Zoo otevírá v devět hodin, a to je vlastně doba, do které už musí být to podstatné hotové. Nejdřív musím zkontrolovat, jestli jsou všechna zvířata v pořádku. Nachystáme jim snídani, pak například zbavujeme jejich ubikace trusu, umýváme skla. Do toho jdou veterinární zákroky nebo objednávání krmiva. Spoustě lidí přijde práce ošetřovatele romantická, ale 90 procent toho všeho je každodenní rutina.

Jak jste se k práci ošetřovatele primátů vlastně dostal?
Od pozice „kluka pro všechno“ přes ošetřovatele šelem. Měl jsem k primátům už dlouhodobě pozitivní vztah a dařilo se mi zvládat stres, který oni umí vytvořit, když chtějí. Není to pro každého. Musíte k tomu přistupovat s pokorou a trpělivostí. Trvá totiž celé roky, než si na vás třeba šimpanzi zvyknou a začnou vás trochu brát. Zvlášť na mě coby na samce si vůdce tlupy zvykal těžko. Když jdou samice do říje, považuje mě za konkurenci i dnes.

Nosíte si práci domů?
Nemělo by se to stávat, ale minimálně v podobě „zoologických snů“ se to tak děje. Bavil jsem se o tom i s kolegy z jiných zahrad a máme to podobně. Například se vám zdá, že jedete na kole a honí vás tygr. Nebo máte pocit, že vidíte šimpanze na chodníku vedle výběhu. Je to taková ta nevyslovená obava, že jste někde udělali chybu. Prostě nevyjádřený podvědomý strach. O to víc jsme ale v pohotovosti.

Šimpanzi, o které se tu staráte, se do volné přírody nikdy nepodívají. Je to v pořádku?
To je taková ta iluzorní představa, že by se jim tam vedlo líp. Oni by tam dlouho nepřežili. V přírodě se mláďata šimpanzů drží s matkou deset let a celou tu dobu se učí poznávat svět kolem sebe. Kde najít jídlo, jak se k němu dostat, kdy co dozrává, jak reagovat na nebezpečí. Přesunout zvíře ze zoo, kterému už je dvacet let a nikdy tuhle školu života nemělo, je pak vlastně rozsudek smrti.

Jaký máte názor na projekty vypouštění zvířat do přírody?
Je to hezký sen, moc by se mi to líbilo. Je to ale strašně náročné. Nemyslím si, že je to špatně, ale teď to není ta nejlepší cesta. Náklady na návrat zvířete, které bylo třeba třicet let separované v umělých podmínkách, do přírody jsou obrovské. Podle mě je asi lepší nechat takové zvíře už dožít v lidské péči a prostředky investované do návratu využít raději k ochraně populací volně žijících šimpanzů. Tím pomůžeme víc. Za tytéž peníze totiž můžete s nejistým úspěchem vrátit jedno zvíře zpět, nebo jich venku zachránit desítky.

Reklama
Reklama
Témata: Liberec, Zoo
Reklama