Dochované ústavní záznamy dávají tušit, na co se tamní lékaři zaměřovali nejpečlivěji. Caroline byla podle dokumentace „velmi prostopášná“, Sorin „sexuálně neovladatelná“. Ada měla „touhu a nutkání přicházet do styku s muži“, Asta zase „psala mužům sexuálně vzrušené dopisy“ a „byla velmi závislá na pohlavním styku“.
Ano, nejostražitější byli lékaři k sexualitě svých svěřenkyň. „Považovali ji za patologii,“ shrnuje Birgit Kirkebaeková, která o ostrovním ústavu napsala knihu.
Ostrov, který střeží čistotu národa
Zařízení založil v roce 1923 Christian Keller, výrazná postava dánského lékařství. Než dostal ostrov k dispozici, musel za svou koncepci dlouho politicky lobbovat, nakonec to však vyšlo. Jeho idea se ostatně trefila do společenských i vědeckých diskuzí doby. Se vší vášnivostí je vedli politici i právníci, státní úředníci i lékaři a jejich rámcem byla modernistická víra, že společnost může sama sebe institucionálně chránit před všemi zly pečlivým dohledem, trestáním a izolování svých nečistých elementů.
Složka 64Ústavem na ostrově Sprogo se nechal inspirovat film Složka 64, natočený podle literární předlohy, bestselleru Jussiho Adler-Olsena. |
Právě takové poslání vdechl Keller ostrovu Sprogo. Stal se domovem žen, které se provinily defektním životem všeho druhu, propadly alkoholu, živily se prostitucí, nakazily se pohlavní nemocí. Jiným však stačila k internaci jen chudoba nebo menší přestupek. A samozřejmě též obvinění z promiskuitního života, z volných mravů. Z frivolnosti. Z „erotomanie“ a „hypersexuality“, jak zní diagnózy z kart pacientů. Některé ženy byly dřívější obětí incestního styku, což soud lékařů o jejich nadměrné sexualitě podtrhlo, důkaz spočíval právě v tom, že se jim povedlo svést příbuzného.
Smutné zařízení na ostrově Sprogo bylo ztělesněním víry v eugeniku. Tamní ženy bylo třeba izolovat od společnosti, aby neuváděly v pokušení bohabojné muže, nešířily pohlavní choroby a neprodukovaly mentálně i sociálně nekvalitní potomky, kteří pro společnost budou pouhým ekonomickým břemenem.
V instituci doktora Kellera čekal na „děvčata“, jak jim personál říkal, přísný režim. Práce na farmě, díky níž byl ústav naprosto soběstačný, práce v domácnosti, poklízení, vaření, praní. Ale též nápravné lekce, které jim vysvětlovaly, jaká je úloha žen. Především byly objektem nepřetržitého dohledu, sledování a hlášení. To, co měly jejich dohlížitelky za úkol sledovat nejpozorněji, přitom byly „sexuální impulzy“ chovankyň. Nemluví o erotice? Nesnaží se kontaktovat místní rybáře? Nepraktikují snad dokonce intimnosti?
Sexualita hrála při diagnostikování chovankyň zásadní roli. A deviací bylo už jen to, že s ní ženy zacházely aktivně, protože to příslušelo pouze mužům. A pozor, sexualitě se na ostrově Sprogo neporučníkovalo jen v rámci nějakého krátkého experimentu. Instituce založená doktorem Kellerem na ostrově sídlila až do roku 1963. „Když byla uzavřena, nebylo to kvůli zpochybnění diagnózy, ale kvůli debatám o užitečnosti terapeutického přístupu,“ zdůrazňuje Birgit Kirkebaeková.
Cejch na celý život
Pěti stovkám žen, které ostrovem prošly, přitom Sprogo vrhlo stín doslova na celý život. Pobyt byl plný pravidel, předpisů, zákazů. Jediným rozptýlením bylo jednou měsíčně filmové promítání. Největší odměnou, na kterou však dosáhlo jen pár nejukázněnějších chovankyň, byly „prázdniny“ v chatce mimo ústav. Nesla název „Svoboda“, i ona se však nacházela na ostrově. „Děvčata“ byla jeho zajatkyněmi.
Magdaleniny prádelny: církevní peklo pro ženy, které byly příliš jiné |
Režim znal přirozeně i tresty, za sváry a hádky, za pokusy o útěk, za kouření cigaret a pití alkoholu se rušila promítání celému kolektivu, posílalo se na samotku v podkroví. Když „nápravný“ režim nad nějakým děvčetem zlomil hůl, dopřál mu krátký „výlet“ mimo ostrov: na jeho konci čekala na ženu nedobrovolná sterilizace. Ne, nebyla trestem. Jen konstatováním systému, že vyhlídky na její převýchovu jsou marné a v rámci eugenických principů je nutné zamezit, aby její geny společnost špinily.
Sterilizace ostatně čekala na každou ženu, které se mělo dostat výsady ostrov opustit díky uzavření manželství. Z onoho privilegia se však těšilo jen velmi málo chovankyň, i když podle bádání Kirkebaekové snily ženy ze Sprogo mnohem více o maloměšťáckém rodinném životě než o sexuálních orgiích, toužily víc po milujícím muži než rozkoši.
Potenciální svazek totiž musel schválit vedoucí lékař. Kritérií byla celá řada. Je dotyčný muž spořádaný občan? Nebyl někdy odkázaný na sociální podporu? Má dostatečný příjem? Pokud sítem prošel, musela žena splnit podmínku pro umožnění manželství: byla jí právě sterilizace. Sprogo jí vypálilo cejch, který měla nosit do konce života. Společnost její děti nechtěla.
I když se chovankyním povedlo ostrov opustit, například do rodinné péče nebo po úspěšné nápravě do služby u bohatých lidí, Sprogo se jim připomínalo po celý jejich život. Zdravotní systém je ze svého sevření nikdy nepustil. V jejich nových domovech a působištích je na návštěvách jezdila kontrolovat vrchní sestra ze Sproga.
„Pořád byly považovány za patologické případy, na které bylo třeba dohlížet a hlídat,“ shrnuje Birgit Kirkebaeková. Kvůli internaci s nimi systém jednal do jejich posledních dní jako s dětmi. A za pochybení se na ostrov mohly kdykoli vrátit.
