Tomu nočnímu výjevu nemohl otrokář Manuel Andry věřit. Naskytl se mu v noci 8. ledna roku 1811. Do jeho honosného domu na levém břehu Mississippi v oblasti nazývané Německé pobřeží tehdy vtrhlo asi pětadvacet zoufalých lidských bytostí. Zíral teď na jejich vůdce, tyčil se před ním s obrovskou sekerou v ruce. Znal ho, byl to Charles, jeho nejloajálnější a nejposlušnější otrok. Otrok s výsadami.
Oné deštivé noci však do jeho domu vrazil „jiný“ Charles, oči mu svítily odhodláním změnit život svůj i svých druhů. Narušitelé, v jejichž čele stál, byli ozbrojeni klacky, sekerami, zemědělským nářadím. Hned poté, co vyběhli po rozlehlém dřevěném schodišti, si našli cestu do ložnic majitele plantáží Manuela Andryho a jeho syna Gilberta.
Pán domu měl štěstí, zraněnému se mu podařilo uprchnout, Gilbert však noční razii nepřežil. „Můj nebohý syn byl zuřivě zavražděn hordou banditů,“ psal později úřadům Manuel Andry. Pletl se však. Útok zuřivý jistojistě byl, bylo v něm přece nastřádáno letité ponižování, týrání a vraždění zaživa, jehož se otrokům dostávalo, ale bandity povstalci nebyli.
Dlouhé přípravy a velké cíle
Německé pobřežíOblast u New Orleans na východním pobřeží řeky Mississippi na území dnešního státu Louisiana dostala přízvisko podle německých pionýrů, kteří se ve francouzské kolonii usadili ve 20. letech 18. století. V roce 1763 o území Francie přišla ve prospěch Španělska, ale i tak regionu dále dominovala francouzská kultura. V roce 1803 oblast Louisiany kupují Spojené státy. Od dob francouzského osvícenství a zejména povstání otroků v Saint-Domingue Louisianu děsilo strašidlo vzpoury otroků. Situaci navíc znepřehledňovala národnostní stratifikace obyvatel, stejně jako rozdělení na bělochy a svobodné občany barevné kůže, z něhož právě v Saint-Domingue dokázali otroci politicky těžit. „Zabránit nepořádkům vyžaduje všechny síly mé pořádkové stráže,“ stěžoval si ve Washingtonu louisianský guvernér William Claiborne. |
To, jak na vzpouru otroků nahlíželi Andry a další poškození otrokářští pozemkoví vlastníci, se však hluboce otisklo do dominantních historických interpretací povstání, které útokem u Andryových začalo. Historici, plni vlastních rasových předsudků, ho líčili jako spontánní výron banditismu otroků, událost lokálního významu, jako by nakonec o nic nešlo a mnoho se nestalo. Novější studie však dosvědčují, že dějepiscům jejich elitářské čtení dějin nedovolilo ráz, ambice a význam povstání docenit.
Povstání nebylo pouhým vypuštěním ventilu parního kotle nelidského zacházení. Vůdci spiklenců ho s rozmyslem a pečlivě plánovali dlouhé měsíce. Vytvořili informační síť, organizovali tajné porady. Využívali komunity maroonů, což byli otroci, kteří uprchli pánům, zabydlovali se v nehostinných močálech, nabízeli tam útočiště dalším, svou nezávislostí podvraceli autoritu otrokářů a poskytovali základnu spiklencům.
Vzpoura byla navíc pokusem o politický projekt, vlastně o až neuvěřitelně progresivní projekt. Cílem povstalců bylo obsadit New Orleans jako centrum oblasti a vyhlásit tam černošskou republiku. Ostatně, v mnohých černošských komunitách se jako kompas pro budoucnost, jako povzbuzení, že „jiný svět je možný“, předávaly výtisky francouzské Deklarace práv člověka a občana. Jak se ze Starého světa do otrockých chatrčí a ubikací Louisiany revoluční myšlenky dostaly? Přes Saint-Domingue, jak se tehdy nazývalo dnešní Haiti.
Odváželi si otroky, přivezli si rebely
Ano, v Saint-Domingue, nejbohatší francouzské kolonii, dokument vydaný v roce 1789 francouzským Ústavodárným národním shromážděním zarezonoval hlasitě. „Narodil jsem se jako otrok, ale příroda mi dala duši svobodného člověka,“ prohlásil Toussaint Louverture, vůdce povstání, které v kolonii vypuklo v roce 1791. Bylo to jasné přihlášení se k duchu Deklarace, k níž se poté prakticky přihlásilo povstání, které odstartovalo proces vedoucí až ke zrušení otroctví, nezávislosti na Francii a vyhlášení Haiti.
Toussaint Louverture prokázal, že černoch dokáže geniálně vést armádu, ale též být zdatným politikem a spravovat stát.
Nestabilní poměry a především směr, kterým se tamní společnost vydávala, samozřejmě nenechával tamní otrokáře klidnými. Mnozí, pokud to stihli, prchali se svými otroky ze země. Nejprve na Kubu, odtud poté ve velké migrační vlně po roce 1809 dál, na území Louisiany, které v roce 1803 koupily od Francouzů Spojené státy.
Své otroky si plantážnické rodiny vezly s sebou. Jenže zapomněli, že si tak spolu se svým bohatstvím vezou i boje za emancipaci, před nimiž prchají. Jejich živý majetek totiž na ideje, které se staly na Haiti společenskou silou, nezapomněl. Odvlečení otroků otrokáři jen připravilo půdu cirkulaci boje. Louisianské revoltě se dá rozumět také jako pokračování haitského povstání.
A její vůdce Charles Deslonde byl personifikací vztahu obou revolt.
Trpěliví a bystří
Byl vysoký, měl prý zelené oči a byl to mulat. Během svých otrockých let u vdovy Deslondové došel jistých privilegií, na druhou stranu společenské barikády však nepřešel. Když jej majitelka pronajala Manuelu Andrymu jako vozku, pochopil, že má jedinečnou příležitost. Jako spolehlivý pracovník, jemuž otrokáři věřili, byl perfektní spící buňkou. Mobilita jeho pracovní náplně mu pak umožňovala být v kontaktu s otroky na jiných plantážích, odhadovat, na koho je spolehnutí, a tipovat, kdo by jak mohl přispět k povstání, o němž snil.
Byl opatrný, své „důstojníky“ si vybíral pečlivě, bylo jich jen jedenáct. A nebyl amatérem, mohl se stejně jako jiní opřít o znalosti techniky boje ze Saint-Domingue. Dva další pobočníci Kook a Quamana, ašantští bojovníci, si zase přivezli bojové zkušenosti z Ghany, odkud byli odvlečeni jen pět let před povstáním. Vzpouru naplánovali do dvou útoků. První měl vést po levém břehu Mississippi od farnosti Saint John až po New Orleans, ten měl dát vzniknout armádě otroků. Druhý, simultánní, se měl odehrát v samotném New Orleans, tam se otroci měli zmocnit zbraní v pevnosti St. Charles, spojit se s venkovní armádou a obsadit strategická místa ve městě.
Komunity maroonů v močálech poskytovaly útočiště uprchlým otrokům, spolupracovaly se spiklenci.
Otroci na louisianských plantážích
Spiklenci byli navíc trpěliví. Věděli, že správně zvolený začátek boje velkou měrou rozhoduje o jeho průběhu. Počkali si na leden, období po sklizni cukrové třtiny. O ostražitost připravily bílé otrokáře večírky a sešlosti v rámci slavností Mardi Gras. Otrokům zase daly tolerované posezonní trhy a shromáždění šanci na výměnu instrukcí a informací.
Kromě jisté znalosti vojenských otázek, výrobního cyklu na plantážích a společenského života však konspirátorům nescházel ani politický rozhled. Bystře vnímali, že louisianská oblast je velmi nesourodým společenstvím, v němž proti sobě stáli nejen otrokáři, otroci a svobodní barevní, ale také francouzská komunita, španělské obyvatelstvo, americké úřady a nově i otrokářští migranti z jihu. A neuniklo jim ani to, že síly pořádku jsou oslabeny nasazením při americkém výboji v západní Španělské Floridě.
Pátého ledna se Charles na Andryho plantážích potkal se svými pobočníky a padlo rozhodnutí o zahájení povstání.
Novodobí Spartakové a bílý teror
V Andryho domě se vyzbrojili mušketami a náboji a oblékli se do uniforem milice, k níž otec i syn patřili. „Charles věděl, že uniforma propůjčí revoltě autoritu, svůj boj tak spojil s haitskou revolucí, jejíž vůdci přijali evropský vojenský oděv,“ poznamenává Daniel Rassmussen. Povstalečtí velitelé jeli na koních a za každým pochodovala skupina čtyř pěšáků. „Na New Orleans!“, „Svobodu, nebo smrt!“ křičel zástup.
Povstalci putovali od plantáže k plantáži, vypalovali, zabavovali zbraně a munici a jejich řady rostly o další a další otroky. Navštívili plantáž Deslondů, Trouardů i usedlost Francoise Trépagniera, kde se dopustili druhé a poslední vraždy. Čím dál šli, tím více jich bylo, a čím početnější dav, tím ochotněji se k němu přidávali další. Povstaleckou armádu posílili otroci z plantáží Labranchů, Bernoudiů, Charbonnetů, Butlerů, Livaudaisů a Arnouldů. Otroci na pochodu zpustošili nejbohatší plantáž v kraji rodiny Meuillionových. Někde majitele ani nenašli. Jejich loajální otroci je před povstáním varovali, nebo se k nim už donesly zvěsti od prchajících plantážníků. Teď to byly otrokářské rodiny, kdo se prchal skrýt do močálů.
Počet hlav povstalecké armády se vyšplhal na dvě stovky, podle nejvyšších odhadů až na pět set, a byly v ní i ženy. I když byla většina povstalců vyzbrojena jen bodci, motykami, sekyrkami a střelných zbraní měli jen málo, legitimitu si dodávali spořádaným disciplinovaným maršem za zvuku bubnů. Pochodovali jako osvoboditelská armáda. A pořád táhli na New Orleans.
Zrušení otrokářského systému v USA trvalo po louisianské vzpouře ještě dlouho a stálo ještě mnoho obětí. Jizvy na zádech uprchlého otroka, rok 1863.
Dokument o prodeji otroka ve státě Louisiana
Po dvou dnech sny o svobodě skončily. Asi 32 kilometrů od New Orleans se vzbouřenci setkali s armádou, která je donutila k ústupu. Neměli však příliš šanci, scházely jim zbraně, střelivo i čas. U plantáže Jeana-Noëla Destréhana na ně narazila milice o síle asi osmdesáti mužů, zformovaná zraněným Manuelem Andrym. Otroci se odmítli vzdát. Asi čtyřicet až šedesát jich bylo v ranních hodinách 11. ledna zabito v půlhodinu trvajícím boji, několik jich bylo zajato, zbytku se podařilo uprchnout do močálů.
O život přišel i Charles Deslonde. Podle autora Samuela Habletona mu otrokářská ochranka odsekla obě ruce a poté mu prostřelila obě stehna. Nakonec jej prý na známku nadřazenosti bílé rasy upekla v zapálené slámě.
Další dny byly ve znamená pátrání po uprchlících, vyšetřování a soudních procesů. Někteří povstalci byli jako významná pracovní síla ušetřeni. Přes sto jich však bylo odsouzeno k trestu smrti. Na plantážích, kam patřili, byli postříleni, jejich hlavy byly odděleny od těl a na kůlech vystaveny pro výstrahu zbylým otrokům. V porotě, která o rozsudku rozhodla, zasedalo pět pozemkových vlastníků.
Význam pokusu o dobytí svobody
Vzpoura byla po dlouhá desetiletá americkou historií buď vůbec opomíjena, nebo bagatelizována. Důležitá je však z mnoha ohledů. Zaprvé prokázala, k jakému sebeobětování nelidské podmínky výroby pro otrokářské zisky otroky dohnaly. Bylo to velmi důležité, i když se to dnes nemusí zdát. Americká společnost totiž byla dlouho a hluboce zamořena mýtem o benevolentních otrokářích a spokojených, vděčných otrocích. Zadruhé povstání otřáslo povýšeneckou lží o nerovnosti ras, o podlidských, zvířecích stvořeních, neschopných aktivní vůle, rozhodování, úsudku a vlastní akce.
Pečlivější zkoumání navíc odhalilo, že vzpoura vůbec nebyla bezvýznamnou epizodou, které sice napáchala škody, ale nic nemohla ohrozit. „Zjistil jsem, že revolta byla větší a o moc blíže úspěchu, než plantážníci a američtí činitelé přiznávali,“ uvedl historik Rasmussen, který rebelii zkoumal skrze soudní prameny a interní úřední dokumenty. „Armáda otroků představovala existenční hrozbu bílé kontrole na městem New Orleans. Mým největším překvapením bylo, jak blízko se dostali k dobytí New Orleans a ustavení černošské republiky na břehu Mississippi.“
Povstání však mělo též obecnější politické dohry. Zatímco byli louisianští francouzští farmáři vždy ostentativně ne-američtí a uchovávali si vlastní identitu, povstání je tak vyděsilo, že se hned po něm přihlásili k tomu, že jsou Američany. Povstání poameričtělo New Orleans a následná militarizace společnosti umožnila vítězství Spojených států v bitvě o New Orleans ve válce s Brity v roce 1812. Především však inspirovalo mnohé další revolty proti otrokářství a připravilo půdu občanské válce, která nelidský systém zrušila.
