Špionská záhada. Šéf západoněmecké rozvědky zběhl na východ. A zase zpět

Přeběhnutí agenta tajné služby k nepříteli způsobí vždy zemětřesení. Když v roce 1954 zcela nečekaně emigroval na východ sám ředitel západoněmecké civilní rozvědky, způsobilo to poprask. Dodnes není jasné, proč se tam Otto John vydal a proč tam východní blok velebil. Ani proč se pak vrátil zpět.
Byla to velká rošáda. Nejprve šéf rozvědky Otto John šokoval, když uprchl ze...

Byla to velká rošáda. Nejprve šéf rozvědky Otto John šokoval, když uprchl ze západního Německa do východního. A poté podruhé, když se vrátil. | foto: Profimedia.cz

„Jsem lidskou bytostí se všemi nedostatky a ctnostmi, které k tomu náleží. Nikdy jsem se však nezpronevěřil ideálům svého mládí. A další vývoj událostí mi nejspíš dá za pravdu.“ Tak se hájil v lednu 1956 před západoberlínským civilním soudem, kde stál kvůli obvinění z vlastizrady. Skutečnou spravedlnost Otto John neočekával, jeho prokurátor i soudce měli velmi temnou minulost, jménem práva úřadovali i za časů Třetí říše.

Obžalovaný dobře věděl, jak politicky zmanipulované procesy vypadají. Několik jich ostatně sám přichystal. O tom, že bude odsouzen, nepochybovali ani zahraniční novináři v soudní síni. Jedinou záhadou zůstávalo, v čí prospěch vlastně obžalovaný Otto John onu vlastizradu spáchal.

Muž, který nefandil nacistům

Otto John se narodil roku 1909 v Marburgu, kde strávil poklidné dětství. Studoval ve Wiesbadenu, získal doktorát z práv. Ve vzdělání i zaměstnání byl úspěšný, v osobním životě spíše šedivý a nenápadný, žil ve stínu svého temperamentního bratra Hanse. Navenek byl bez větších neřestí, snad s trochu nevyhraněnou sexualitou a s ohledem na dobu poněkud nepevným kádrovým profilem. Během studií totiž udržoval těsný kontakt s židovskými spolužáky a nepatřil mezi velké obdivovatele nacismu. Raději než fašistickou diktaturu by prý viděl vzestup nové monarchie. Nikomu však svůj názor nenutil. Spoustu věcí si nechával raději pro sebe.

V roce 1936 nastoupil na stáž na mezinárodním letišti Templehof a velmi záhy se propracoval na pozici firemního právníka u společnosti Deutsche Lufthansa. Za necelé dva roky už vystupoval v roli právního ambasadora této rychle rostoucí civilní dopravní společnosti, čas trávil „na nebesích“ mezi Berlínem, Madridem a Lisabonem. Jeho dobrodružnější bratr se mezitím stal poručíkem u stíhačů Luftwaffe.

Rychlý začátek druhé světové války zatřásl Ottovým hodnotovým žebříčkem. Páchaná zvěrstva a zprávy o hrůzách mu přišly fyzicky odporné. Rád by se aktivně zapojil do boje proti nacistické tyranii, a ono přání se mu brzy vyplnilo. Časté cesty do neutrálních států z něj totiž dělaly ideálního kurýra.

Poslíček odbojářů. Nebo něco víc?

Jeho potenciál rozpoznali nejprve členové německého protinacistického odboje z řad sociálních demokratů. Na západ doručoval zprávy od Wilhelma Leuschnera, generála von Becka a pruského ministra financí Popitze. A postupně zajišťoval korespondenci desítek dalších lidí, z různých hnízd protihitlerovské opozice.

Otto John měl přitom obdivuhodné štěstí. Skoro až podezřelé. Jeho osobní zavazadla nebyla nikdy namátkově kontrolována, doklady byly vždycky v pořádku. Když jej v roce 1941 zadrželo před odletem gestapo, velmi pohotově se za jeho okamžité propuštění přimluvilo velení vojenské kontrarozvědky Abwehru.

Snáší nám zlatá vejce…

Otto John byl možná malým mužem, ale stáli za ním velcí ochránci. Pro spojenecké síly se brzy stalnenahraditelným zdrojem, přinášel zprávy o politickém dění v německém zákulisí, o nespokojenosti štábních generálů, o Hitlerově postupujícím šílenství. A také o postupu prací v Peenemünde, kde byly připravovány odpalovací rampy pro rakety V-2.

Je proto s podivem, že si pro sebe nechal zprávy o připravovaném velkém puči nazvaném Operace Valkýra, který měl 20. července roku 1944 nastartovat atentát na Hitlera. Dopadl však katastrofou. Mezi stovkami zatčených, mučených a popravených spiklenců se tehdy ocitl i jeho bratr Hans. Otto John proto na nic nečekal a okamžitě zmizel do Španělska. Na seznamu osob určených k okamžitému zadržení bylo totiž i jeho jméno.

Rádio jako nástroj subverze

Nové zaměstnání dostal v britské tajné službě. Tady si už nechal říkat Oskar Jurgens. Pracoval v oddělení „podvratné propagandy“, pro stanici Soldatensender Calais (G.9). Ta se navenek tvářila jako obyčejný německý vysílač, který veselou hudbou a čerstvým zpravodajstvím zpříjemňoval život válečníkům na frontě. Ve skutečnosti však vojákům Wehrmachtu nenápadně podsouvala obraz neodvratné a definitivní prohry Třetí říše.

Za mnohými výbušnými texty stál John, tedy Jurgens. Občas se zastavil ve Španělsku, kde měl z minulých let řadu kontaktů. Jakými záměry byl vedený a pro koho vlastně pracoval? Onu otázku se vyplatí položit, jeho styčným důstojníkem a přímým nadřízeným byl totiž Kim Philby, asi nejproslulejší sovětský „krtek“ uvnitř britské tajné služby.

A v oné souvislosti zmiňme, že Sověti měli jen pramalý zájem na tom, aby Operace Valkýra tehdy v roce 1944 dopadla úspěšně. Odboj německých generálů sdružených kolem plukovníka Stauffenberga totiž počítal po úspěšném atentátu s uzavřením separátního míru na Západě a s pokračováním obraných bojů proti SSSR. Byl právě toto důvod, proč se o přípravě puče John nikomu na Západě nezmínil?

Pokud by bylo jeho napojen na sovětskou službu pravdivé, znamenalo by to, že by se z pozice obyčejného poslíčka špionů vyšvihl na geniálního mistra mezinárodních disciplín lsti a zrady. Bylo to tak? Nevíme.

Známé však je, že jeho pestrá kariéra neskončila ani po válce.

Němec, který stojí proti Němcům

John zůstal ve Wilton Park a později v Kensingtonu, pracoval jako tlumočník a překladatel rozvědky MI6. Byl přítomen stovkám výslechů německých zajatců, často jim sám kladl doplňující otázky. Jeho úkol byl prostý, připravit solidní podklady výpovědí pro Norimberský proces.

I když projevoval zápal, z něhož byla patrná silná osobní motivace pomstou na katech svého bratra, brzy se dostal do konfliktu s britskými nadřízenými. Na některé válečné zajatce spojeneckých sil totiž nečekal spravedlivý soud, ale nová identita a například práce v amerických laboratořích a vývojových centrech. Jiní lidé, kterých si přitom John z nějakého důvodu považoval, ale tuto šanci neměli, čekal je rozsudek

Například generál von Mannstein, u něhož musel na pokyn svých nadřízených cíleně manipulovat s výkladem odpovědí. Fráze německého jazyka umožňovaly různou interpretaci a on měl vybírat takové ladění překladů, které rozhodně nehrálo v prospěch obviněného. „Stal jsem se Němcem, který hraje v britském dresu za spojenecký tým,“ zavzpomínal později

Jeho tlumočnická práce u Norimberského soudu mu přitom vynesla nenávist Němců. „Asi bychom se všichni shodli na tom, že jsme proti Hitlerovi a pro Německo. Jenže mě byla svěřena nevděčná role Němce, vystupujícího přímo proti Německu,“ konstatoval.

Velká Británie o něj nestojí

Možná proto se rozhodl setrvat ještě pár let v Londýně. Odtud také pozoroval, jak se klima v rozdělném poválečném Německu mění. K horšímu. Západní část země se podle něj nedokázala od dědictví nacionálního socialismu očistit a integrovala do své obnovené správy většinu starých struktur. Na policejním prezidiu seděli bývalí gestapáci, armádu znovu vedli ti samí „polepšení“ nacisté, soudci a prokurátoři byli totožní s těmi, kteří horovali za spravedlnost během Třetí říše. Britové a Američané často využívali jeho tlumočnických služeb u výslechu přeběhlíků z východního bloku a při odhalování potenciálních špionů. Za dobré služby se však od nich pomoci nedočkal.

Rád by pověsil práci u tajné služby na hřebík a začal v Británii podnikat. Jenže roku 1949 nedostal přislíbené občanství. Místo solidní advokátní praxe se tak musel spokojit s podřadným místem právního koncipienta a tlumočníka.

Krach jej čekal i v osobním životě. Košem mu dala jeho velká láska z válečných časů, svůdná Gisela. Místo toho se oženil s její matkou Lucy-Marleen Mankiewitzovou. Zhruba někde tady se začaly rodit legendy o tom, jak přehnaně blízko měl k nejrůznějším ženám, mužům i alkoholu.

Pak se na něj však v roce 1950 dost nečekaně usmálo štěstí.

Nemá ho rád nikdo, proto je ideální

V Německu se totiž na popud místní vlády i západních protektorů objevila poptávka po zřízení civilní rozvědky. Britové by rádi v kraji od Berlína na západ viděli obdobu svého Scotland Yardu, Američané doporučovali model jejich FBI.

Německý prezident Heuss by se alespoň navenek rád oprostil od modelu tajné politické policie, ale nebyloto snadné, do výběru vhodných kandidátů na post ředitele takové organizace totiž neustále zasahovali zahraniční partneři. Dost často doporučovali a navrhovali osoby německého původu, ale spjaté s vlastními tajnými službami. Francouzi by byli rádi, aby Bundesamt für Verfassungsschutz, tedy Spolkový úřad pro ochranu ústavy, vedl „jejich“ Friedrich Wilhelm Heinz. Kancléř Adenauer zase hlasoval přímo pro bývalé členy gestapo a vojenské rozvědky, včetně amerického „chráněnce“ Reinharda Gehlena.

Jednání běžela už patnáct měsíců a jako třináctý kandidát v pořadí se objevil právě John. Byl první, na kom se všichni zúčastnění víceméně shodli.

Nezávislé Německo neexistuje

Přesněji, všichni s ním byli stejně nespokojení. Dráždil patriotické Němce, Američany, Brity i Francouze. „Koho napadlo, udělat kozla zahradníkem? Vždyť je to nesmysl!“ zaznívá z Paříže. Pravdou zůstává, že Johnovi nelze upřít zásluhy v boji proti nacistům. Během války i po ní.

Nástup do úřadu byl pro něj velkou výzvou, která jej morálně silně poznamenala. Proč? Pokud má z moci svého úřadu chránit a nechat růst nové a lepší Německo, nezatížené tragédií války, očekával by celospolečenskou snahu o očištění. Jenže tu nikde nenachází.

Na všech pozicích tu sedí lidé s přinejmenším pochybnou minulostí. Z doby Třetí říše si je dobře pamatuje, i když stihli převléknout kabát. Stačí, že se teď zaslíbili boji proti komunismu, a tím se jejich provinění smyla.

A jeho pravomoci? Každé zásadnější rozhodnutí bylo třeba konzultovat s partnery, americkými, francouzskými, britskými. A o různých utajených dohodách a dodatcích smluv se zahraničními partnery se hovořilo vždy bez vědomí západoněmeckého parlamentu.

Úklady a léčky

Johna frustroval pocit vlastní bezmoci, když mu představitelé amerického Kontrašpionážního sboru CIC diktovali, které německé občany jim má dodat k prošetření. Deptalo ho, jak jím vypracované složky o přítomnosti skalních nacistů v německém průmyslu a politice zakládal kancléř Adenauer do šuplíku. Se zdůvodněním, že je „nová německá ekonomika potřebuje.“ Trápilo ho, že řada běžných Němců jeho a další přeživší „červencové vzbouřence“ považovala za zrádce národa. A navrch jej ničilo, když zjistil, že ho při pátrání po ukrytých gestapáckých archivech celou dobu vodí za nos zpravodajci z Gehlenovy organizace.

Definitivně jej pak dorazilo přijetí třetího článku neveřejného memoranda mezi spojeneckými silami a německou vládou, protože Němcům prakticky upíralo veškerá ústavní práva. Pokud zahraniční partneři požádají, je jakákoliv „osoba jistých zájmů, včetně přeběhlíků ze sovětského bloku, uprchlíků a repatriovaných“ svěřena do jejich péče. Západní Německo bylo podle všeho v jeho očích loutkovým režimem.

Mezi květnem a červnem 1954 poté pobýval v USA a během pracovní návštěvy často jednal s ředitelem Ústřední zpravodajské služby CIA. Téma hovorů bylo neznámé.

Jisté bylo, že události poté nabraly velmi rychlý a nečekaný spád.

Nový domov na východě

Dvacátého července se účastnil oficiální návštěvy východního Berlína. Po nezbytných ceremoniích státníků se omluvil, že oběda s Ludvíkem Ferdinandem Pruským se nezúčastní, půjde se prý raději projít mezi východoněmeckým lidem. Ještě ve čtyři odpoledne však nebyl v hotelu k zastižení. Ani jinde.

Nejvyšší představený západoněmecké civilní rozvědky se prostě ztratil. Vláda v Bonnu měla jasno, John byl unesen! Okamžitě byla vypsána odměna půl milionu marek za poskytnutí informací vedoucích k jeho nalezení. Nejvyšší stupeň poplachu v západních tajných službách trvala však jen osmačtyřicet hodin.

Pak totiž východoberlínské rádio přišlo se zprávou, že se pan John rozhodl setrvat na východě. Na tiskové konferenci 11. srpna to také zahraničním novinářům osobně potvrdil. Pravda, stál přitom v zástupu ramenatých tajných policistů.

Jenže poté si zašel se třemi novináři, z Herald Tribune, News Chronicle a Daily Express, do místní pivnice na skleničku a nerušeně s nimi pětačtyřicet minut rozprávěl. Ano, na východ odešel dobrovolně a o své vlastní vůli. Je tu proto, aby demonstroval sblížení Západu s Východem.

Zatímco západoněmecké deníky hledaly špínu na zrádce a chrlily jeden pomlouvačný článek za druhým, John se z druhé strany hranice usmíval. Jednou chválil vyspělý průmysl v sovětské zóně, podruhé veřejně kritizoval stupňující se nacifikaci západního Německa. Prosovětská propaganda ho využívala často, byl vítaným hostem televizních rozprav.

Pak na několik týdnů ze záběru kamer zmizel. Vyžádala si jej totiž sovětská KGB. Vrací se však zpátky, zjevně bez úhony.

Cesta zpět. Proč vlastně?

Materiálně rozhodně nestrádal, měl soukromý byt a služebnictvo, chatičku u jezera Schmöckwitz, auto se šoférem, slušnou práce v muzeu moderní historie. Pravda, každý člověk v jeho okolí byl dopředu prověřenou osobou, spolupracující se státní bezpečností. A všude kolem něj byly odposlechy.

John si však na nic nestěžoval. Dál hrál svoji roli muže, který prozřel z poblouznění nemravného kapitalismu a na východě našel svůj pravý domov.

Jenže najednou, 12. prosince roku 1955, se objevil v západním sektoru Berlína. Kde se tam vzal? Prý uprchl s pomocí svého kamaráda novináře. Vysvětlovat toho však musel mnohem víc, byl obviněn z velezrady. I když tvrdil, že všechna jeho vystoupení a prohlášení byla dopředu inscenovaná, nikdo mu moc věřit nechtěl. Ani historce, že byl během návštěvy východního Německa zdrogován a unesen.

Nakonec byl odsouzený ke čtyřem letům vězení, za zrádné spiknutí ve prospěch východní propagandy. Vyzrazení státních tajemství mu prokázáno nebylo. A v roce 1958 mu byla udělena prezidentská milost. Přídomek národního zrádce mu však zůstal.

Po svém propuštění se Otto John odstěhuje do Rakouska a nejméně pětkrát se bude soudně domáhat očištění svého jména. Neúspěšně. Umírá v březnu roku 1997. Jeho etuda z let 1954 a 1955 nebyla nikdy vysvětlena. Dodnes zůstává jednou z největších záhad Studené války.

Autoři:
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...