Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak lyžuje Jedličkárna: monoski prověří břišní svaly i ruce

aktualizováno 
Záda a nohy máte upoutané v pevné skořepině monoski, zatáčet musíte jen pomocí hůlek s lyžičkami. Chlapci a dívky z Jedličkova ústavu však v italském Val di Fiemme dokázali, že na sjezdovce se dá řádit navzdory postižení. Jaké to na svahu se speciálními lyžemi je, si vyzkoušeli i olympionici Kateřina Neumannová a Filip Trejbal.

Když pozorujete postižené lyžaře, jak to odvážně kulí se svými vodiči po sjezdovce, okamžitě si pomyslíte, že úsloví „co Čech – to dobrý lyžař“ platí i v Jedličkově ústavu. | foto: Ladislav Polnický

„Je to dřina,“ přiznala po závodě Kateřina Neumannová. Jako vodič ji na laně svezl bývalý reprezentant a juniorský mistr světa ve slalomu Filip Trejbal. „V posledních brankách jsem měla pocit, že mi upadnou ruce,“ svěřila se olympijská vítězka, která už od dětství velmi dobře ovládá nejen běžky, ale i sjezdovky. Ovšem na monoski pro vozíčkáře jela ve Val di Fiemme poprvé.

Skořepina, monoski a „stabíky“

Fotogalerie

Představte si, že sjezdujete, aniž byste používali dolní polovinu těla. Vybavení pro handicapované tvoří speciální lyže či monoski, na kterých sedí těsná skořepina obepínající nohy i záda. V rukou pak máte tzv. stabíky, což jsou krátké hole s lyžičkou na koncích. Těmi udržujete rovnováhu, točíte a pomáháte si při náklonech v zatáčkách. Tedy jestliže to váš handicap dovolí... Pokud ne, musíte se spolehnout jen a jen na svého vodiče.

Jedním z nich je Martin Soukup, který mě do monoski upoutal, abych si mohla pocit jízdy z pozice postiženého vyzkoušet. Na rozdíl od Kateřiny Neumannové jsem jela jen na monoski bez „stabíků“, takže sjezd nebyl až tak vyčerpávající. Podle instrukcí vodiče jsem pomáhala točit alespoň náklony ke svahu. Přesto jsem pod kopcem pořádně cítila břišní svaly.

„Stačí si vyzkoušet jednu jízdu ve skořepině na monoski, aby si člověk připomněl, jaký dar je zdraví,“ říká Jan Bezděk z CK Nev-Dama, která každoročně v prosinci hradí postiženým dětem permanentky. Letos je pozvali i do exhibičního závodu pro veřejnost.

Italové versus Češi

„Do Val di Fiemme jezdíme na kurz lyžování každý rok v prosinci, kdy je na sjezdovkách volno. Na Alpe Cermis nás mají rádi,“ usmívá se Matěj Hruška, jeden z dobrovolných instruktorů, kteří třicítku postižených dětí a jejich rodičů do Itálie doprovázeli. „Zdejším vlekařům nikdy není zatěžko zastavit lanovku, když nastane problém při nástupu. Lidé jsou tu vlídní, rádi vycházejí postiženým vstříc.“

Zato v Česku si lyžující členové Sportovního clubu Jedličkova ústavu Praha občas vypijí pořádný kalich hořkosti. Jsou zimní střediska, kde vlekaři postižené děti odmítají vůbec přepravit a brání se statistikami, o kolik zákazníků přijdou, když lanovku zpomalí. V jednom krkonošském letovisku dokonce argumentovali, že si „hosté na horách neplatí drahý pobyt proto, aby se museli dívat na ubožáky, jako jste vy“, jak líčí další z instruktorů.

„Tady je to jiné. Italové si mnohem víc uvědomují, že k neštěstí může znenadání přijít každý, a dokážou být ohleduplní k lidem, k nimž osud milosrdný nebyl,“ dodává.

Sportem k samostatnosti

Odhodlání, vůle, rodina a přátelé

z webu paralympika Františka Serbuse

Dětskou mozkovou obrnou jsem dostal od sudiček rovnou do „kolébky“. Všechno začalo mým příchodem na svět. Při porodu se mi zamotala pupeční šňůra kolem krku a nějakou dobu jsem se dusil. To způsobilo mé postižení. Rodiče se k tomu ale postavili obdivuhodně a přijali mě takového, jaký jsem.

Když jsem pobral trochu rozumu, uvědomil jsem si, že nejsem jako ostatní děti. A dost mě to trápilo. Nikdy jsem nemohl pořádně chodit a nakonec jsem skončil na invalidním vozíku. Mám třes ve svalech, a když chci například někomu podat ruku, dá mi to docela práci. Postižená je hlavně pravá polovina těla, kterou ovládám jen s velkým vypětím. Naštěstí jsem levák, přesto mi i obyčejný podpis dělá velké problémy, protože každý „podpisový vzor“ v bance je jiný. Potíže mi činí i obyčejná sklenice vody. Když se chci napít, musím se rukou opřít o stůl a naklonit se k tekutině hlavou.

Můj další handicap je řeč. Dost špatně artikuluji a nemohu si povídat se zdravými lidmi, jak bych si představoval. Telefonování je pro mě doslova horor. Lidé mi většinou nerozumí nebo nemají dostatek trpělivosti. Najdou se i takoví, kteří mě za to odsuzují, a myslí si, že jsem mentálně zaostalý. To člověka bolí. Kdo mi ale chce rozumět, rozumí! Tahle vada se dá naštěstí částečně vyléčit logopedií, na kterou jsem do 15 let pravidelně docházel.

Přijmout postižení mi pomohla nejen rodina, ale i mí kamarádi, učitelé a pracovníci Jedličkova ústavu, kam jsem v sedmi letech nastoupil. Začátky byly hodně těžké, stýskalo se mi po rodičích i sourozencích. Časem jsem ale pochopil, že v ,,Jedličkárně“ to se mnou myslí dobře. Měli tam opravdu velkou snahu mě něco naučit a já jsem šťastný, že se jim to povedlo. Vystudoval jsem dokonce i střední rodinnou školu.

Zlomovým okamžikem pro mě byla návštěva posilovny. Tehdy jsem řekl sám sobě: Zdravý už nikdy nebudeš, ale přesto se postavíš na „vlastní nohy“ a ve světě něco dokážeš! Chce to odhodlání, dostatek pevné vůle a přátele, na které se můžeš spolehnout.

Na vrcholu Paion popíjím bombardino se šlehačkou a z nejvyšší vyhlídkové restaurace italského střediska Alpe Cermis si užívám pohled na rozeklané štíty Dolomit. Původně jsem měla dělat rozhovor s legendárním slalomářem Albertem Tombou, který vybojoval tři zlata a dvě stříbra na třech olympiádách a který měl do střediska dorazit, i kvůli Jedličkárně. Navzdory slibu se však návštěva neodehrála, teď však proti mně sedí jiný hrdina.

Přestože mu dětská mozková obrna zasáhla prakticky celé tělo, František Serbus se vypracoval na všestranného sportovce, který reprezentoval Českou republiku ve vrhu koulí a hodu diskem už na dvou paralympiádách. „Díky sportu zapomínám na své postižení,“ vypráví mi. „Díky němu jsem se postavil na vlastní nohy.“

Na lyžích jezdí pět let a ve Val di Fiemme vystoupal na stupně vítězů poprvé jako slalomář. A spolu s ním získaly medaile i dvě kamarádky vozíčkářky Kateřina Nováková a Veronika Hašplová.

„Ty děti jsou nejkrásnějším příkladem toho, co sport umí. Když jsem Fandu vzal jako malého kluka pod svá křídla, byl úplně závislý na cizí pomoci. Nedokázal se sám najíst, oblíknout, zavázat si tkaničky,“ vzpomíná bývalý judista Pavel Martínek, dlouholetý předseda Sportovního clubu Jedličkova ústavu, který se Františkovi věnuje už od dětství jako trenér a vodič.

„Moc však toužil svůj zdravotní stav zlepšit, a tak s ním byla radost pracovat. Dnes nás oba těší víc než sportovní úspěchy to, že má Fanda svůj byt, pracuje jako grafik, jezdí metrem nebo na speciálně upravené tříkolce. Prostě se umí o sebe postarat,“ dodává.

Hvězdy z Jedličkárny

Dívám se na masiv Latemaru, na východě je vidět téměř třítisícové Pale di San Martino, na jihu Catena dei Lagorai. Vedle od stolu zní čeština.

Franta Serbus říká, že když sportuje, zapomíná na své postižení. „Díky sportu...

Franta Serbus říká, že když sportuje, zapomíná na své postižení. „Díky sportu jsem se postavil na vlastní nohy,“ vypráví dvojnásobný paralympionik.

„Tomba se zřejmě na poslední chvíli zalekl machrů z Čech,“ vtipkuje Robert Nosek z týmu Československý lev, který do Dolomit přivezl autobus plný celebrit. Včetně Jana Antonína Duchoslava alias machra Vikiho Cabadaje z filmu Sněženky a machři. A také bývalého juniorského mistra světa ve slalomu olympionika Filipa Trejbala, který s přehledem obří slalom na Alpe Cermis vyhrál.

Pak s Kateřinou Neumannovou na monoski pro handicapované projel trať jako vodič: „Nevím, jakého času jsme dosáhli, ale pro nás byly jednoznačnými vítězi slalomu a největšími machry děti z Jedličkárny.“

Autoři:




Nejčtenější

Před letošní cestou na Gašerbrum I. měl obavu, zda v něm výstup nerozvíří...
Bál jsem se, že na Gašerbrumu najdu parťákovy ostatky, říká Marek Holeček

Letos poprvé vylezl jihozápadní stěnou na osmitisícovku Gašerbrum I. Před čtyřmi lety tam při druhém společném pokusu tragicky zahynul jeho parťák Zdeněk...  celý článek

Nakonec hájil v konfliktu americké zájmy plukovník Silas Casey, muž se...
Kanadě a USA hrozila válka. Kvůli zabitému vepři

Na počátku byl zastřelený pašík, na konci konflikt, v němž proti sobě stálo britské námořnictvo a americká artilerie. Ne, kanadsko-americké vztahy nebyly vždy...  celý článek

Miluji válení se v posteli, říká MOgirl Neira. Ale jinak žije víc než aktivní...
Miluji válení se v posteli a hlazení, jsem jako kočka, říká MOgirl Neira

Neira krotí oheň. Už několik let se věnuje ohňové a světelné show, ale není jen v kolonce „hezká holky, která mává s ohněm“. „Hodně času mě stojí příprava...  celý článek

Další z rubriky

Jakkoli to znělo bizarně, fungovalo to. Honza jezdil s rukou v botě.
VIDEO: Handicapovaný biker jezdil v Livignu s rukou v botě

Pozvánku do areálu v italském Livignu od českého profesionálního bikera Richarda „Gaspiho“ Gasperottiho odmítnout nemůžete. Přijali jsme ji i s kameramanem...  celý článek

Do bahna se vrhají za míčem muži i ženy. A Finsko udává tempo.
Finsko přeje bizarním sportům. Může za to i dlouhá zima a alkohol

Někteří hráči lezou po čtyřech jako batolata. Jiní se z ničeho nic propadají po stehna. Mnoho jich je opilých. Tak vypadá mistrovství světa ve fotbalu v bahně...  celý článek

Andy Hulliger patří mezi ty, kteří budou pomýšlet na vítězství.
VIDEO: Excelentní výkony, krásná těla. Na Highjumpu se skákalo až ze 30 metrů

Při exhibici se skokani vrhali do zatopeného lomu z výšky 30 metrů, při soutěžní části pak až z 20 metrů. Desperados Highjump 2017 nabídl v Hřiměždicích velkou...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.