Je pět hodin ráno. Na prašném horizontu se dá pomalu rozeznat silueta slunečního kotouče. Ulicemi jindy narvanými k prasknutí ospale pochoduje jen pár postav, zato v malém parku to žije. Na písčitém hřišťátku skáče panáka vousatý chlápek v turbanu, na asfaltové cestě jogguje žena zahalená v modré burce a na lavičce o kus dál si protahuje ztuhlá stehna stařík s kostkovaným šátkem kolem krku. Každý si hledí své ranní rozcvičky.
Poklidnou atmosféru za chvíli naruší rychlá salta, skoky přes lavičky a přemety. Mladíci ze skupiny Kabul Boys totiž pomalé pohyby nemají rádi. Vášnivě se věnují parkouru, pouličnímu umění, které spojuje běh, gymnastiku i bojové sporty.
"Naše parkourová skupina je mladá. Založili jsme ji teprve loni v březnu, ale parkourem jsme totálně fascinováni. Nejde jen o to, dostat se ve veřejném prostoru co nejrychleji z místa na místo, je to vášeň, přístup k životu," nadšeně gestikuluje dvacetiletý Jamil Sherzad, zakladatel a lídr Kabul Boys.
Mladý Tádžik, stejně jako ostatní, začínal kdysi dávno s gymnastikou. Měl štěstí, že do věku na sport se dostal až po pádu Talibanu. Za jeho striktní vlády si totiž většina sportovců mohla nechat zajít chuť, sport totiž prý odporoval filosofii islámu.
Ani teď to nemají stoupenci parkouru jednoduché. "V Afghánistánu nemůžeš běhat a skákat, kde chceš. Hlavně na oficiálních místech a v jejich okolí, jako jsou ministerstva, ale i hodně dalších lokalit, se nesmíme ani objevit. A i když se věnujeme parkouru na místech, kde by to nemělo vadit, je ještě hodně lidí, kteří vůbec neví, která bije, a rozčilujeme je. Hlavně ty starší," vysvětluje Jamil.
ParkourParkour vychází mimo jiné z Přirozené metody francouzského tělovýchovného odborníka Georgese Héberta, který kladl důraz na přirozená cvičení, jako jsou šplh, běh, zvedání a házení předmětů, úpoly a plavání. Jeho postupy inspirovaly francouzské vojáky ve Vietnamu a vytvořili to, co dnes známe pod pojmem parcours du combatant. Jde o vojenskou překážkovou dráhu, na níž se trénuje útěk ve stavu ohrožení, ať už ve městě, či v lese. Zakladatel parkouru David Bell se k výcvikové trati a Hébertově metodě dostal přes otce, francouzského vojáka. Koncem osmdesátých let se Bell přestěhoval na předměstí Paříže, kde se k němu postupně přidávalo více a více nadšenců jako například Sébastien Foucan. V roce 1997 vzniká skupina Yamakasi a o rok později oficiální název parkour. V následujících letech se z něj stal celosvětový fenomén. |
Dokonce i jeho otec se na tento koníček dívá skrz prsty. "Ve městě často vybuchují sebevražední atentátníci, táta se o mě bojí. A taky je naštvaný, že jsem často ošklivě zraněný. Ale to k tomu patří," dodává.
Jako by si tím lamentováním na starší generaci přivolal další konflikt. Přímo k němu jde šedivý stařík s vousy pod prsa a v jazyku dárí mu očividně dává co proto. "Pojďme se radši šoupnout. Vadí mu, že tady šlapeme na trávu," vzdává slovní potyčku jeho kolega v upnutých červených teplácích a už společně peláší pryč.
Parkour v palácových ruinách
Traceur, jak se praktikujícím parkouru říká, musí unikat co nejefektivněji, má se pohybovat, jak nejrychleji dokáže, ale spotřebovat při tom co nejméně energie a vybrat si tu nejpřímější možnou cestu. Ale zdaleka nejde jen o úprk. Parkour ovlivňuje i myšlení traceura, proto většina neříká, že dělá parkour, ale že žije parkour. S tréninkem jde totiž ruku v ruce i přemýšlení nad filozofií parkouru.
"Nemám rád, když se lidé na parkour dívají jako na nějaký hloupý sport. To, že překonáváš překážky ve městě, tě je učí překonávat i v životě. Nejde jen o zeď nebo barák, který musíš přelézt. Jde o způsob myšlení. Nebát se překonávat i složité situace," hloubá Jamil, zatímco nad hlavou mu letí kolega, klučík v kombinéze Spider-Mana.
Afghánské zastavení projektu One BloodJarmila Štuková navštívila Kábul se svým mužem Andrejem v rámci projektu One Blood, který mapuje různé subkultury v "problematických" zemích. Jeho autoři hledají příběhy talentovaných lidí, pro které jejich vášeň není jen stylovou záležitostí, ale i životním posláním. Začali pásmem Gazy, kde zdokumentovali příběh místních tanečníků breakdance. Následovala Uganda s rapperem ze slumu, poté zajeli do Kambodže za boxerkou Tharoth či do Iráku za sprejerem Bahmanem Salahem. |
"V Afghánistánu jsme s parkourem na úplném začátku. V naší skupině je nás pouze deset. Víme ještě o jedné skupině na severu země, ale jinak se tomu zatím moc lidí nevěnuje. Ale to se změní," říká přesvědčeně Hedayat Tanhay, další z Kabul Boys, a soustředěně při tom hledá místo, kde by nám ukázal pár parkourových technik.
To už jsme v ruinách paláce Darul Amanu. Z jeho střechy zbyla skoro pouze kostra, takže na rozmasakrované zdi prošpikované dírami po kulkách a granátech dopadá teplé podvečerní slunce a kreace afghánských traceurů na nich kreslí zajímavé stíny. Jen vířící prach nás škrábe v očích a pod nánosem vrstev oblečení začínáme být skrz naskrz mokří.
Ale když začnou kluci předvádět, co umí, na všechno zapomínáme. To nejsou žádní nezkušení začátečníci, kteří se zaleknou ostrých kamenů, čtyřmetrových výšek nebo schodů bez zábradlí. Seskakují, přistávají, odráží se ode zdí, kromě parakotoulů metají přemety, hvězdy a salta a to všechno se jim daří dělat s nesmírnou elegancí a zároveň riskem.
"Neriskujeme pro nic za nic. Hodně trénujeme a víme, co si můžeme dovolit," říká Jamil, zatímco si z mozolnatých rukou vytahuje krvavé kamínky zabořené hluboko do kůže, "chceme se pořád zlepšovat. Ukázat, že i u nás jsou zapálení mladí lidé, kteří nechtějí válku, ale užívat si život a soustředit se na parkour. A v tom nás nikdo nezastaví. Ani Taliban."
