V Antarktidě je pořád hluk a sněží tam jinak, říká polárník Pavel Prošek

Řvou tam rypouši, duní vítr a hlučí ledovce. V Antarktidě si ticha neužijete, říká český vědec a polárník Pavel Prošek, zakladatel tamní první české vědecké stanice. V Antarktidě byl již dvanáctkrát, ale slavný Amundsen k jeho vzorům nepatří: "Byl to protivný sobec."

Od kdy se o ledová místa zajímáte, pane profesore?
Asi od roku 1973, kdy jsem stážoval  ve Švýcarsku na geografickém ústavu curyšské techniky. Přizvali mě do projektu v Arktidě, soudruzi mi to ale bohužel zatrhli. Poprvé jsem tedy vyjel až v roce 1985 na Špicberky v rámci družby s univerzitou ve Vratislavi. Další expedice byly s Rusy v letech 1988 a 1990.

Pak přišla Antarktida. Vzpomenete si na pocit, když jste tam přistál poprvé?
Byl to zážitek, opakovat bych ho však nechtěl, protože jsme tam jeli skoro dva měsíce turistickou lodí.

Vše tam vypadá blíž, než je

Dá se popsat tamní ticho?
V krajině moc ticho není, tam je pořád slyšet vítr, křičí tam ptáci, burácí telící se ledovce, řvou rypouši. Víte, co je fascinující? Jak se v čistém vzduchu vjemově zkracuje vzdálenost. Odhadnete ji na dvě hodiny chůze a za čtyři pět hodin ještě pořád nejste u cíle. Rozhodně se vyplatí nejdřív se podívat do mapy.
 
Musí tam být svěží vzduch.
Svěží je, ale já si hlavně pamatuji, jak jsme byli jednu arktickou sezónu přesyceni kouřem z kamen. Nechtěly, potvory, táhnout.

Napadlo mě, sněží tam jinak než u nás?
To ano. Vítr tam fouká velkou rychlostí, takže nejde mluvit o sněhové pokrývce v našem slova smyslu. Sněhové vločky se doslova rozemelou na prach, dělají se tam jen závěje, nebo návěje. Vedle třímetrové vrstvy sněhu klidně najdete holý povrch.

Jak je to v Antarktidě s ozonovou dírou?
Ten fenomén se každoročně opakuje a má kvůli poklesu koncentrace ozonu vliv na růst intenzity UV záření. Podle vývoje z poslední doby se ale zdá, že se její plocha zmenšuje. Do padesáti let by se snad mohla situace přiblížit standardu.

Intenzita záření je kvůli ozonové díře největší od poloviny srpna do listopadu. To tam nebýváte, takže se vás nijak zásadně netýká, že?
Přesně tak, to je výhoda. Nicméně den trvá dlouho až do února, a pokud je jasno, můžete se snadno spálit. Některé výsledky nám potvrdily, že intenzita UVB záření může být tak velká, že ke spálení pokožky dojde už po 15 minutách pobytu venku.

Pohybujete se spíš na okraji kontinentu. Hlouběji do vnitrozemí vás to neláká?
Pokud neprovádíte speciální výzkum ledovcového štítu, geofyzikální nebo astrofyzikální výzkumy, nemáte tam moc co na práci. Krajina je tam dost fádní, takže mě to tam v podstatě netáhne. Člověk by tam mohl snad jen testovat své psychické možnosti pro meziplanetární lety. Ve vnitrozemí není ani mnoho stanic. 

Žádné flámy

Pavel Prošek

Polárník a zakladatel první české vědecké stanice na Antarktidě se narodil roku 1940. Patří mezi naše přední klimatology a je profesorem Geografického ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Napsal první původní českou monografii o jižní polární oblasti nazvanou Antarktida. Na Antarktidě byl celkem dvanáctkrát.

"Vždycky jsem si myslel, že když už se někdo do takových končin vydá, má na hlavě téměř svatozář, že by tam nikdo špatný nejel," říká o návštěvnících Antarktidy. "Ale není to tak. Horší je, že ho nemůžete jednoduše poslat domů."

Jak se vybíralo místo, kde bude stát česká Mendelova polární stanice?
V roce 1991 jsme organizovali dvě průzkumné cesty. Jednu nám nabídli Britové, podruhé jsme jeli ukrajinskou lodí. Studovali jsme materiály, sledovali internet. Tohle místo nám pomohl najít jeden britský kapitán. Blízko je jen argentinská stanice.

Jakou má stanice kapacitu?
Dvacet lidí. Přes zimu je zavřená, nikdo tam nezůstává. Jednoduše se zamkne a odjede se. U dveří se nechává bedna, v ní jsou potraviny pro případ, kdyby tam někdo zabrousil a potřeboval pomoc.

V jakém stavu je, když se tam pak vrátíte?
Záleží na zimě, letos byla stanice až po střechu zavátá sněhem. Posádka ji vykopávala tři dny. Loni se nemuselo dělat nic.

Potraviny si přivezete najednou?
Všechno si vozíme z Chile. Nemáme kuchaře, u vaření se střídáme sami. Máme takový zvyk, kdo tam jede, měl by přivézt dva tři osvědčené recepty. Vaří se vždy ve dvojici, pokud něco zbude, je to v lednici pro všechny k rozebrání. Nikdo si ale nesmí libovolně brát nic ze zásobárny potravin. Od té má klíče jen šéf expedice.

Jak se zabavíte, když vás počasí nepustí ven?
Zpracovávají se nasbírané a nalovené vzorky, kontrolují se datové soubory nebo se opravuje měřící technika. Jsou tam laboratoře, kde se dá pracovat. Po večerech pořádáme přednášky, besedy, promítají se filmy nebo se relaxuje individuálně.

Popíjí se někdy?
Narozeniny se tam slaví. Alkohol si každý kupuje v rozumné míře v Chile podle vlastní úvahy. Mimo to kupuje šéf společné zásoby, které se sluší nabídnout návštěvám. Žádný velký hluk a flámy se tam ale netrpí, od deseti hodin jsme už potichu. 

Čeho se vám za dosavadní existenci stanice podařilo dosáhnout?
To by bylo vyprávění na dlouhou dobu. Mezi zásadní věci patří dvanáct meteorologických stanic, první jsme postavili ještě v roce 2004. Děláme tam měření UVB záření, měření všech ostatních toků slunečního záření, dělá se tam termika půdy, měří se teplota a vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru, sledují se změny pevninských ledovců. Limnologové zkoumají fyzikální a chemické vlastnosti jezerní vody, botanici studují ekologii a fyziologii lišejníků a mechů a modelují dopady potenciálního oteplování klimatu na rostliny. Začala se tam dělat parazitologie mořských živočichů.

Možná nás čekají hádky o těžbu v Antarktidě

V Antarktidě je stanic rozeseto hodně. Proč tolik?
Vědce zajímá nejen Antarktida jako taková, ale i její vlivy na jiné části Země či na celou planetu. Též je provokuje, jak je ten kontinent úplně jiný. Vyskytují se tam formy života, které jinde nejsou, ale dají se v jednoduché formě očekávat třeba na Marsu.

Co je antarktickým posledním hitem?
Podledovcová jezera, kde může být zachován život starý více než dvacet milionů let. 

Antarktida je také obrovskou zásobárnou sladké vody, ne?
Ano, dokonce destilované vody. Rovněž geologové ještě neřekli poslední slovo, jejich výzkumy vycházejí zatím jen ze čtyř procent nezaledněné plochy. Velmi by se potřebovali dostat pod led. Naopak problém je, že se už ví, že je tam, hlavně na šelfu Jižního oceánu, zemní plyn a ropa.

Mendelova polární stanice

Lokalitu vybírali čeští vědci podle deseti kritérií. Patřila mezi ně i přístupnost od moře, možnost vylodění stavebního materiálu a dobré podmínky pro vědu. "Z devíti lokalit na ostrově Jamese Rosse se vybrala jedna na jeho severním pobřeží a v roce 2005 tam jela skupina vědců a skupina pro přípravu staveniště," vysvětluje Pavel Prošek.

"Spali jsme asi dva měsíce pod stany. Samotná stavba proběhla velmi rychle. Je v podstatě panelová, doplněná devíti technickými kontejnery. Panely jsou tvořeny tvrzeným polystyrenem, na vnějších stranách ho kryje dřevoštěpková deska. Na panelové střeše je položena plastová krytina. Na vnější stěny se montovala hladká tvrzená překližka, odolná proti abrazi sněhem a pískem. Mezi ní a panely je vzduchová mezera. Pokoje jsou jedno-, dvou- a třílůžkové. Musí tam být základní pohodlí, postele, stoly, skříně, regály." Energii získává stanice částečně dieselagregátem, částečně větrnými elektrárnami a částečně fotovoltaikou.

Mohlo by to vést ke sporům, kdo to bude těžit?
Nikomu to zatím nepatří, jsou ale názory, že jednou by se těžit mohlo začít, pokud se najdou dostatečně ekologické těžební způsoby. V tom okamžiku by třenice mohly začít. Už dnes se uvažuje o tom, že 75 let stará Antarktická smlouva se bude muset v některých částech významně přepracovat, právě s ohledem na budoucí těžbu.

Je těžba reálná?
Těžba ze šelfu ano. Těžba jiných nerostných surovin na kontinentu je však blokována obrovskou vrstvou ledovcového štítu a současné technologie, vyžadující nezřídka velké množství kapalné vody, nelze v Antarktidě použít.
 
Vraťme se ještě ke stanicím. Může si ji tam postavit kdokoli?
Stanice musí mít vědecký program nebo by měla sloužit jeho podpoře. Kromě toho musíte zdůvodnit její velikost, doložit ekologičnost jejího provozu, způsob hospodaření s odpady i minimální dopady na přirozenou biodiverzitu. Dnes je problém dovézt tam i zmrazené kuře. Potraviny se, alespoň na naší stanici, ozařují UV zářením. Má to dvě výhody, jednak zničíte nežádoucí mikroorganismy a jednak prodloužíte trvanlivost.

Žádné jiné než výzkumné stanice tam nejsou?
Stojí tam i stanice, které mají hlavně logistickou funkci. Kromě toho bylo v Antarktidě instalováno hodně automatických měřících zařízení, většinou meteorologických, ale i geofyzikálních. Kontinent je rovněž permanentně sledován satelity. Metod, jak ho prošpikovat měřící technikou, je daleko víc. Stupeň poznání se stále zvětšuje. A pořád je tam co studovat.

Amundsen byl sobec

Máte nějaký oblíbený příběh z dob dobývání Antarktidy?
Pro mě je nejsilnější jen jeden: první pokus o transantarktický přechod. Zahájil ho na začátku první světové války Ernest Shackleton.

Co Amundsen, nebyl váš idol?
To byl sobecký a protivný člověk, jehož málokdo snášel. Nesplácel dluhy za své expedice a předpokládal, že se mu v případě jejich úspěšnosti prominou. Nakonec se kvůli tomu trvale rozešel i s vlastním bratrem. Nesnášel ve svých týmech lidi, kteří by mu mohli konkurovat. Co se však organizace expedic týká, byl velmi schopný a dokázal z lidí vymáčknout maximální výkon.
 
Co měli tenkrát vlastně na sobě?
Viděl jsem jejich původní vybavení. Spacák měli ušitý ze sobí kůže, vážil asi sedmnáct kilo. Podobné to bylo s ošacením, stany atd. Dnešní podobné výpravy, zvláště ty k severnímu pólu, to už je jen komerce. Dnes už mají výpravy nejen nesrovnatelně dokonalejší odlehčenou výstroj, ale i perfektní zázemí, navigaci, satelitní telefony, internet, všechno nej. Navíc postupují často po dobře známých trasách.
 
Zkusit si to jako za starých časů by vás nelákalo?
Už jsem na to starý. To víte, že bych rád, jen nevím, co by na to řekl můj titanový kyčelní kloub.