Když se hlásí osmnáctiletý kluk do SuperStar, je nejspíš velmi ambiciózní a cílevědomý. Taky jste byl takový?
Ano, bez těchhle vlastností nemá smysl dělat muziku. Já v sebe pořád věřil - jako kluk jsem zpíval na jednom z prvních festivalů, a když jsem scházel z pódia, dramaturg toho koncertu mě ohodnotil tvrdě: "Habera, vy ste abera, riadny k..." Použil nejtvrdší nadávku. Nelíbil jsem se mu, ale to mě neodradilo.
Co jste mu odpověděl?
Nic. Nedotklo se mě to, šel jsem si dál svojí cestou. Vysvětluju to i finalistům SuperStar: "Jestli chcete něčeho dosáhnout, tak není důležité, jestli toho dosáhnete teď, nebo za dva roky. Když budete s kapelou deset let, tak něco přijde."
A pokud ne?
Tak aspoň budou dělat, co je baví... Nejlepší ze všeho je stejně ta chvíle, kdy se sejde pět kluků a začnou hrát na plný koule. O penězích se můžou začít bavit až někdy potom, až budou nahoře a slavní.
I vy jste začínal kariéru na soutěžích?
Jistě. Mnoho z nás si prošlo dokonce i všelijakými festivaly politické písně, ale vůbec jsme nemuseli zpívat o tom, jak je komunismus úžasný - já třeba na politické písni v Martině zazpíval o svojí mámě. A snil jsem o tom, že se jednou dostanu na Bratislavskou lyru.
Povedlo se?
Jednou jsme tam s Teamem jeli a tím sny skončily... Soutěže jsou dobré odrazové můstky, ale na jejich výsledku moc nezáleží. Někdy v roce 1982 jsem byl na jihlavské Mladé písni až třetí, vyhrál Petr Sepéši a jeho budoucí partnerka Iveta Bartošová tam dostala cenu diváků - já nic, ačkoli jsem byl favorit. Potom jsem šel na vojnu, a až když jsem myslel, že s muzikou končím, tak jsem se chytil. Ve chvíli, kdy jsem nejméně chtěl.
Co se stalo?
Skončil jsem právě v jedné v kapele, chvíli byl volný a Team potřeboval zpěváka, který by obstaral kontakt s publikem a podobně. Vytipovali si mě a já řekl: "Dobře, mám to sice z Bratislavy za vámi do Martina přes dvě stě kilometrů, ale zkusíme to." Zkrátka náhoda.
Máte ještě pořád nějaké ambice?
U každé písničky chci, abych se za ni nemusel stydět sám před sebou... Pořád jsem ambiciózní, ačkoli už jsem v Československu dosáhl všeho -byli jsme federální zlatí slavíci, prodali skoro dva miliony desek, i po dvaceti letech vyprodáváme haly. A o moc dál se tady jít nedá, jedině vyrazit za hranice, ale na to už jsme staří.
Na co jste ještě starý?
Takhle - doslova starý si nepřipadám, ale mám už určité zábrany. Klidně bych mohl skákat divoce po jevišti a nepůsobilo by to snad úplně trapně, ale hlava už to neschvaluje... Jsou to jenom mé osobní bloky - nikdo jiný mi zatím neřekl, že se chovám neadekvátně k věku.
Však ani já z vás nechci dělat dědečka...
Tím byste mě neurazil, protože já dědeček jsem. Letos se mi narodil vnuk.
Bude vás oslovovat dědo?
Proč ne? Jsem děda, tak jak mi má říkat?
Je to zlom?
No, letos se mi narodil i syn, tenis taky pořád zvládám, ale cosi vám dojde - ta chvíle, kdy se pětadvacetileté dceři narodil syn, mi dala signál: nejmladší už nejsi. Ale neřeším to.
Vychováváte dnes své děti jinak než první dceru před čtvrt stoletím?
Žiju s jinou ženou, takže ano.
Jak vychovává modelka Daniela Peštová?
Daniela je pro volnější výchovu - dlouhé roky žila v Americe a tam se děti často chovají jako spratkové, rodiče jim dávají obrovský prostor. Kdyby bylo na mně samotném, tak bych měl tendenci vychovávat hned od zárodku; když se dítě chová špatně, tak mu to říct tvrdě, klidně mu dát na zadek, ale Daniela tvrdí, že se řemen nemusí tolik utahovat a dítě postupně samo pochopí, co dělá špatně. Vlastně se mi to už líbí taky. Mě rodiče vychovávali dost přísně, do osmnácti let jsem musel být doma před devátou, ale dnes chodí Danielin třináctiletý syn s kamarády do kina a ve škole mají diskotéky do desíti.
ŘÍKÁ SE, ŽE...... je arogantní Vůči bulvárním novinářům určitě, ty nenávidí, ale k nám, méně akčním pisálkům, je shovívavý. Když už ho k rozhovoru přimějete (měsíc domlouvání), opravdu chce, aby bylo povídání zajímavé. Soustředí se a odpoví na cokoli. Horší to má fotograf - Habera snímky studuje a vybírá, ten je dobrý, tenhle nebrat. Přitom vypadá dobře na displeji i v reálu. |
Takže jste teď úplně jiný otec než prve?
S první dcerou jsem nebyl skoro vůbec, protože jsme hrávali pětadvacet koncertů měsíčně. Dnes už se tolik nehoníme a s dětmi jsem mnohem častěji - dokonce mě mrzí, když musím odjet, byť jenom na víkendovou SuperStar.
Jak se mi zatemnil mozek
Kdybyste neseděl v porotě SuperStar, díval byste se?
Určitě. A každý muzikant, který říká, že se nedívá, lže. Aspoň občas se mrknou.
Je to jenom televizní zábava, nebo má ta soutěž hlubší smysl?
Já jsem v porotě z jediného důvodu - hledám mladé. Když najdeme dalšího Cmorika nebo Langerovou, tak to bude pěkné, protože se v rádiích nebudou hrát pořád ti samí, a staří se začnou třást o práci. Možná je to hudebně posune.
Upřímně - jen z tohoto ušlechtilého důvodu jste v SuperStar?
Jinak bych tu nebyl. Jestli myslíte na peníze, tak ty pro mě nejsou až tak zajímavé - za odzpívání pár akcí dostanu ten samý honorář.
SuperStar je velkolepé karaoke, po kterém ale čeká většinu soutěžících okamžitý pád. Uvědomují si to?
Snad jo. Nedávno jsem je všechny pozval na oběd, protože nazpívali mou písničku a nedostali za ni žádný honorář. Přivítal jsem je: Zvládli jste to pěkně, tak si objednejte, co chcete a při jídle se na cokoli ptejte. Během toho oběda jsem jim řekl i tohle: "Za dva týdny soutěž skončí a vy budete zase v bodu nula, ze kterého se někteří z vás nedostanou. Jestli se uplatníte jeden nebo dva, tak budeme rádi. A proto dělejte muziku, jděte si za svým cílem, ale nepočítejte s tím, že to budete mít lehké..." Ono totiž opravdu není možné, aby bylo všech dvanáct finalistů populárních i za rok. SuperStar je show. SuperStar je byznys, který ty mladé tak trochu využívá.
Zmínili jsme společnou píseň, kterou jste pro SuperStar složil. Na té asi slušně vyděláte...
Ale zároveň to je risk - kdybych složil špatnou, tak mě všichni zakopou do země a nikdo už ode mě nikdy nebude nic chtít. A já sice rád zdravě riskuju, ale nad touhle písničkou jsem koumal čtvrt roku, aby sedla všem dvanácti zpěvákům. Přinese mi dobré peníze, ale kdyby se nelíbila, tak z ní budou jenom problémy.
Kolik na ní vyděláte?
Jestli bude enormně úspěšná, tak statisíce. Ale já jsem už složil víc věcí, a když přijdou výpisy tantiém, tak si prohlédnu, kolik mi která vydělala - některé hodně, jiné třeba tři eura za rok. A úspěch se dopředu odhadnout nedá.
Která vydělala nejvíc?
Hodně úspěšná je jedna, kterou v Česku moc neznáte - Svet lásku má. Tu jsem nazpíval s Karlem Gottem a Peterem Dvorským na svoji vánoční desku, a protože nás doprovázela filharmonie, tak to je symfonické dílo, a to se boduje úplně jinak než pop. Za vážnou hudbu se platí víc.
Myslel jsem, že nejúspěšnější bude Když muž se ženou snídá, kterou jste složil pro Gotta.
Určitě ne. Mám kopu písniček, které vydělají víc: Kým ťa mám, Je to vo hvezdách, Severanka...
Finalisté SuperStar jsou teď uzavření do bubliny s hysterickými fanoušky. Jak jste v mládí zvládal tuhle popularitu vy?
Když přišla opravdová hysterie srovnatelná se SuperStar a na naši autogramiádu dole na Václaváku se dobývalo pět tisíc lidí, tak už mi bylo dvacet sedm. Ale i já jsem měl tehdy scestný pocit, že jsem víc než ostatní. Chvíli to se mnou cloumalo, ale okolí mě rychle vrátilo do reality.
Co jste vyváděl?
Nechoval jsem se třeba moc korektně k přátelům, povyšoval se, ale hned jsem dostal od kapely kapky. Je dobré mít kamarády, kteří vám všechno řeknou na rovinu, protože první nával slávy zatemní mozek asi každému.
Obhajoba Michala Davida
V porotě SuperStar jste už počtvrté - je letošní řada něčím výjimečná?
Finalisti mají nejnižší věkový průměr a přitom zpívají skvěle. Když si vzpomenu na sebe, tak já si v jejich věku nesměle šmatlal pod nos, nebo jak se to řekne česky, neuměl jsem hlas pořádně otevřít. Zato tihle přijdou, otevřou zobák a dávají všechny ty Titaniky. Já bych je nedal - ani dneska.
Vždyť máte rozsah tři oktávy.
Ale my měli úplně jiné hudební základy, pop byla Abba, bigbít Deep Purple, českými vzory Olympici nebo Jirka Schellinger, a nedostávaly se k nám žádné hadovité, soulové zpěvy... A mimochodem - mám sice slušný rozsah, ale nepovažuju se za výjimečného zpěváka. I o tomhle jsem mluvil s finalisty: "Pozor, nemusíš být dobrý zpěvák, ani já možná nejsem. Ale když vyjdu na jeviště se správnou písničkou, tak mi lidi všechno sežerou, a to je důležité."
Jak se to naučit?
Musíte mít charizma, věřit si a ostatní z vás vycítí jistotu. Své pražské sousedce jsem věnoval lístky na koncert Teamu a ona druhý den říkala: "Nikdy jsem vás neposlouchala, ale co jste prováděl s těmi dvanácti tisíci diváky, to jsem nechápala - kdybyste řekl, pojďte všichni za mnou, tak oni půjdou kamkoli..." A to je důležité - zpěvák nemusí být mistr světa, protože ve studiu dneska beztak nahrajete všechno bezchybně. Ale když vyjdete na jeviště, musíte lidi pobavit, musí být prča.
A přesto - byl jste jako teenager v něčem lepší než tihle finalisté?
Ani ne. Ale projel jsem si cestu všemi možnými amatérskými kapelami, dělal jsem jazz, hrál na svatbách a tancovačkách, chvíli se pokoušel o muziku ve stylu Pražského výběru... Dlouho jsem poznával, co mi nesedí.
Přesně tohle hledání bude televizním rychlokvaškám chybět.
Ano, ale zase budou díky soutěži psychicky silní. Je na ně takový tlak! Od nás porotců, ale i ze strany produkce, která je nutí učit se každý týden dvě nové písničky i s texty; to je šílenost, to bych nedokázal. Dostávají záhul.
V PĚTI ČÍSLECH1987 V pětadvaceti se přidal ke skupině Team. |
Nedávno jsem se naštval, když jste ty děti nutili zpívat kolotočářskou hudbou Michala Davida - vám to připadá normální?
Tohle nevymýšlejí porotci - když produkce rozhodne, že bude Michal David, tak bude. Ale mně to nevadí. Michal David je na scéně třicet let a dodnes dokáže nejen bavit lidi, ale taky psát úspěšné skladby pro jiné. Navíc si vždycky vzpomenu i na to, jak těžké zkoušky si musel prožít s rodinou, a dívám se na to jinýma očima.
Je to laciný normalizační pop.
Na to vám nemám co říct - Michala uznávám jako výborného skladatele, který podle mě i dobře zpívá. A zajímavé je, že ačkoli jsou jeho písně jednoduché, tak je někteří finalisté nezvládli... Zase se ukázalo, že není lehké zpívat v rodné řeči, většinou to je spíš průšvih. Ale všichni to musí zkoušet, protože kdo zazpívá dobře a přirozeně v mateřském jazyku, ten má vyhráno. Je celkem jedno, jestli si to vyzkoušíme na skladbách Michala Davida, Richarda Müllera nebo někoho jiného.
Tak naposledy - kdyby si vaše osmiletá dcera pouštěla Michala Davida, neztišíte rádio?
Dcera ať si pouští, co chce. Nejstarší z našich malých dětí, třináctiletý Yanick, má rád 50 Centa a podobný rap, a taky mu do toho nemluvím, občas mě to i baví. Dokud nezní dechovka, tak nevypínám, neodcházím.
Všímáte si dobré domácí hudby, která vzniká přirozenější cestou než v televizních soutěžích?
Líbí se mi třeba kapela Sunshine z Tábora, z města, kde jsem byl na vojně. To je superprodukce -moderní bigbít, který má energii. Když je slyším, tak si vzpomenu na mladý Team.
A Team už nikdy neudělá nic moderního, překvapivého?
Potřebovali bychom nestranného producenta, který by nás postavil do latě a zbořil naše zavedené hudební názory. Takového najdeme doma jen těžko a zaplatit cizince je nereálné... Ale třeba jednou obětujeme tisíce dolarů a opravdu seženeme pana producenta, který hodí naše popové písně do modernějšího kabátu.
Jako to udělala před deseti lety Madonna?
Jako když si Madonna našla producenta Williama Orbita a udělala s ním svou nejpovedenější desku, Ray of Light. Ale na Orbita milion dolarů nemáme, žijeme v Československu.
Takže? Jak si představujete muzikanta Haberu za deset let?
Nevím, jestli tu ještě budu. Snad jo, už kvůli dětem... Ale možná mě neuvidíte na koncertech, písničky budu skládat jenom pro ostatní. O tom už uvažuju deset let. Moje koncertování jednou skončí - to vím.
