Není to žádný akční hrdina, jen obtloustlý brýlatý ajťák, který se k tomu všemu přimotal v Bagdádu náhodou. Ani tam neměl být nijak dlouho, vlastně to bylo jen na skok. Prožil si ale své: řada předstíraných poprav, mlácení, život v řetězech...
Zvláštní je, že v takových chvílích má člověk zřejmě jen malá přání. Když teď Moore dva roky po svém propuštění začal o svých zážitcích hovořit, řekl, že ze všeho nejvíc mu scházel česnekový chleba.
A jeho nejkrásnější pocit za toho více než a dva a půl roku? "Když mi po dvou letech sundali okovy a já jsem se mohl normálně projít."
Unesli ho přímo z ministerstva financí, kde pracoval. Najednou se tam objevila asi stovka policistů ve více než dvaceti autech. Vypadalo to jako razie, která se britského počítačového experta netýká.
Jenže sebrali právě jeho. A s ním i čtyři britské bodyguardy, kteří ho na ministerstvo provázeli.
Namířené samopaly, řev a napětí. Že to není omyl, pochopil Moore hned, sotva se auta rozjela: policisté je začali svlékat. To by při běžné akci neudělali. Tohle byl jejich malý kšeftík.
V tu chvíli si mohl začít vyčítat, proč neposlal svoji firmu do háje, když se ho zeptala, jestli by neodjel do Iráku, od něhož byl strašně daleko. Pracoval totiž v jedné z největších děr Jižní Ameriky, malé Guyaně na východním pobřeží kontinentu. A do Iráku přijel jen na tři měsíce. Ani v nejmenším neměl pocit, že se jej dění v téhle zemi nějak týká. Udělám, za co mě platí, a vypadnu, říkal si.
Když ho policisté toho dne, bylo to 27. května 2007, odváželi, měl za sebou dvě třetiny kontraktu.
Jenže Irák se mu měl hodně protáhnout.
Iráčané postupně zabili všechny jeho bodyguardy. On sám byl přesvědčený, že taky nepřežije. Když mu 30. prosince 2009 přikázali, aby se oblékl, že ho propustí, věřil, že je to trik a že tentokrát poprava nebude jen jako. Buď ho zastřelí, nebo předají al-Káidě, aby si s ním dělala, co chce.
Jeho první slova na svobodě byla: "Chci se jít vyčurat." Bylo to na britské ambasádě, kde se najednou octl, a na stranu vůbec nepotřeboval. Jen chtěl být na chvíli úplně sám, aby se vyrovnal se šokem svobody. A řekl si, že jediné místo, kde mu dají všichni pokoj, bude záchod.
Pak se rychle vrátil zase do Guyany, aby dál kutal na svém projektu, což byl počítačově řízený projekt protipovodňových hrází.
Jak už bylo řečeno, mluvit začal až nedávno.
Vymyslel jsem si manželku
Třeba o tom, jak se nezbláznil. Jen si to představte: skoro celý rok máte na rukou želízka, navíc jste spoutaní a míváte zavázané oči. Mlátí vás a víte, že pravděpodobně nepřežijete. Co byste dělali? Peter Moore spojoval praskliny ve zdi. Představoval si, že jsou to stanice metra a on musí vymyslet nejrychlejší a nejkratší spojení mezi nimi. Taky vymýšlel nový počítač. Řešil matematické a geometrické úlohy. A hrál si na to, že je na pohovoru ve firmě: personalistu mu představoval polštář. Kromě toho se snažil uvolňovat jógou.
V posledním roce už to bylo lepší. Měl televizi a playstation. První pořad, na který se se svými strážci díval, byl závod formule jedna. Věznitelům se nejvíc líbily seriály jako Námořní vyšetřovací služba či Kriminálka Las Vegas, ale nejoblíbenější byl Útěk z vězení, na něm prý vysloveně ujížděli. "Chápete, že mě to zrovna zábavné nepřipadalo," komentoval to Moore. Na playstationu měl FIFA fotbal a takové ty akční střílečky.
Jídlo dostával pouze jednou denně.
Rok měl zavázané oči, a když mu dovolili zase koukat, dlouho mu slzely a měl kruté bolesti hlavy. Když mu sundali pouta a želízka, ještě celé měsíce poté ho bolela záda a ramena. Taky ztratil hodně svalové hmoty, protože se nemohl moc pohybovat.
Mlátili ho. Zpočátku hodně často. Měl zlomená žebra a prasklou lebku. Jeden zub vyražený po úderu samopalem.
Lebku mu prorazili kvůli tomu, že byl ajťák. Jednoho dne mu přinesli notebook, že prý je nějakého velitele, porouchal se a on ho má hned spravit. Tak se do toho dal, ale protože podle Iráčanů to šlo příliš pomalu, dostal ránu pažbou pistole přímo do hlavy. Druhou si dal o zeď.
Jednou si vymysleli, že rozbil zámek. Byla to záminka pro mučení. Ke dveřím dali židli, on si na ni musel stoupnout. Ruce, které měl spoutané za zády, mu zvedli tak, aby byly nahoře na dveřích a z druhé straně je drželi na řetězu. "Pak odkopli židli a jen tak jsem tam visel. To udělali pětkrát po sobě. Řval jsem bolestí."
Moore se bránil tak, že si vymyslel manželku a víru. Vyprávěl strážcům, že je ženatý a jeho manželkou je Brazilka a že je věřící katolík. Ani jedno nebyla pravda. Moore věděl, že islamisté ctí sňatek, dávají přednost věřícím před ateisty a doufal, že když se jim takhle ukáže jako člověk, budou k němu snad lidštější. Možná to trochu fungovalo, protože mu dali růženec, aby se mohl modlit.
Vždy po několika měsících ho stěhovali. "Jednou mě vytáhli ven, přinutili mě, abych šel na kolena, přiložili hlaveň samopalu k mé hlavě a zmáčkli spoušť. Ve stejné chvíli vypálili z jiné zbraně za mými zády. Myslel jsem si, že jsem mrtvý."
V půlce roku 2009 chtěl spáchat sebevraždu. Napadlo ho, že by bylo stylové, kdyby se oběsil přímo na vlastním řetězu. Zadrželo ho jediné: jako mrtvý by neviděl reakci Iráčanů, jimž by tak vypálil rybník.
Moore říká, že strážci by se dali rozdělit do tří skupin. V první byli ti, kteří si kopli, jakmile mohli. Další skupinu tvořili ti, kteří prostě dělali svoji práci: nevybavovali se, jen podali mlčky jídlo. A ve třetí byli ti, kteří se chtěli sblížit, trochu mu prospět a vylepšit si angličtinu. "Když jsme spolu sledovali tenis a Andy Murray ve Wimbledonu opět prohrál, dávali mi najevo cosi jako soustrast."
Občas spolu hráli obyčejné stolní hry. Byla to docela delikátní situace. Samozřejmě že Moore měl jako logicky uvažující člověk s dobrou pamětí nad ozbrojenci převahu. Měl zdravou touhu jim ji dát najevo a aspoň takhle se pomstít za své utrpení. Jenže na druhé straně věděl, že je nesmí naštvat, a tak je nechával pravidelně vyhrát, "aby si nemysleli, že z nich dělám pitomce".
Jednou velitel dokonce přinesl pálky na stolní tenis a pár hodin spolu hráli.
"Neřekl bych, že se z nás stali přátelé, ale naučili jsme se spolu vycházet."
Byl to bizarní život: někdy ho zmlátili, někdy předstírali, že ho popraví a někdy to vypadalo, že ho mají rádi: v roce 2009 mu k narozeninám dali dort a na něm byla hořící svíčka.
Už nejsem workoholik
Dneska Moore vede úplně jiný život než před Irákem. "Moje pracovní morálka se docela změnila. Býval jsem workoholik, ale teď pracuji jen několik měsíců v roce a ve zbytku mám volno."
Jestli si myslíte, že za dobu, kdy byl rukojmím v Iráku, dostal nějaké odškodnění, jste na omylu. Pravdou je, že zatímco ho věznili, firma mu stále posílala na účet plat. Bylo to skoro kafkovské: povýšili ho a zvyšovali mu také mzdu. Ale nebylo to něco, díky čemu by byl za vodou: celkem 270 tisíc dolarů, z čehož musel samozřejmě zaplatit daně. Na firmě se nemohl nijak zahojit, protože v roce 2009 zbankrotovala. Jeho divize přežila a byla prodána, takže po návratu nastoupil na své bývalé místo v Jižní Americe.
Už také ví, kdo ho unesl. Byla to šíitská skupina Asaib Ahl al-Haq, která byla považována za jednu z nejnebezpečnějších a měla za sebou spoustu útoků na americké a britské vojáky. Její velitelé chtěli Moora vyměnit za zajatého velitele, jehož drželi Američané.
Moore vyvázl, ale jakkoli nevojensky vypadá, říká, že kdyby rozhodnutí bylo na něm, sám sebe by za velitele nevyměnil, protože Iráčan byl příliš cenný.
Taky se nemůže zbavit iracionálního pocitu viny, že zatímco on sám žije, čtyři bodyguardi zajetí nepřežili a výčitky má i přesto, že jejich osudy nemohl nijak ovlivnit, protože je po pár měsících Iráčané oddělili.
Za dobu, co byl vězněn, se svět změnil a některé věci byly pro něj novinkou: "Když jsem se ten první den na svobodě octl na britské ambasádě v Bagdádu, úplně první věc, kterou jsem viděl v televizi, byla Lady Gaga. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je."
A co by poradil někomu, kdo by dostal do podobné situace? Tady je tedy rada zkušeného: "Pokuste se zmanipulovat věznitele, aby s vámi zacházeli jako s člověkem a ukažte jim, že i vy máte nějaké hranice. Žádejte po nich nějaké bezvýznamné věci, abyste viděli, jak daleko můžete zajít a jak daleko zajdou oni. Já jsem třeba chtěl určité druhy jídla a přesné značky zubní pasty."
