Byl jste několikanásobný mistr republiky v judu, olympionik. Měl jste za sebou úspěšnou sportovní kariéru, takže by asi každý čekal, že na ni navážete jako trenér. Místo toho se z vás stal herec a posléze producent…
O trenérské kariéře jsem vážněji neuvažoval. Musím se neustále zlepšovat, dobývat vrcholy – a to u téhle profese není až tak možné. Vychovat mistra světa je asi skvělý pocit, je to ale on, kdo stojí na té bedně.
Roli v tom hrálo i to, že jsem rád odpovědný za všechno sám. A tady stačí jedno zranění vašeho svěřence a několik let práce s ním je "v čudu".
Já začal ještě jako aktivní sportovec dělat kaskadéra – a od něj není k herectví až tak daleko. Byl to tedy vcelku logický vývoj. Musím ale říci, že jsem se za herce nikdy nepovažoval – a ani nepovažuji. Spíš jsem si splnil velký klukovský sen. Komu se poštěstí zahrát si hned v několika amerických filmech?
Mám jich vypsaných hned několik: XXX, Česká spojka, Eurotrip, Vetřelec versus Predátor… Jak jste se k nim dostal?
Šel jsem studovat herectví do Los Angeles, protože ať už si o hollywoodské produkci myslíme cokoli, je fakt, že všechno kolem kumštu tam mají profesionálně dokonale zvládnuté.
Herectví učí úplně jiným stylem, proto i v "béčkových" filmech vidíte vyloženě špatné výkony jen málokdy. Zatímco u nás se pořád dokola omílají Stanislavského metody prožívání, oni dávají důraz na přirozenost, aby divák postavě její jednání uvěřil.
Na to, jestli má jít intonace na konci věty dolů, nebo nahoru a podobně, kašlou. Ten kurz mi dal hrozně moc. Díky němu a kontaktům, které jsem během něj získal, přišly nabídky. Prostě jsem byl ve správný čas na správném místě.
Nesetkal jste se s posměšky od českých kolegů? Nejen oni si asi navíc o judistech myslí, že mají svalů víc než inteligence.
Přímo ne. Tady se, bohužel, víc pomlouvá, než se říkají věci z očí do očí. Já ale vždycky tvrdil, že mám herectví jako koníčka. Nikdy jsem se nikam necpal, a pokud mě náhodou režiséři obsazovali, asi věděli proč.
Určitě mi přitom pomohlo, jak vypadám. I když, na druhou stranu podobných typů je v Americe i jinde ve světě plno, takže to asi jen tou postavou nebylo. Když si kdokoli myslí, že hrát neumím, vymlouvat mu to nebudu. Tyhle věci fakt neřeším.
To je stejné, jako když se mě někdo ironicky zeptá, jakým švindlem se mi povedlo získat vysokoškolský diplom. Na to odpovídám, že jsem děkana držel tak dlouho pod krkem, dokud mi ho nedal! (smích)
Nemyslíte, že v tom je i závist? Vždyť komu se povede hrát s takovými esy, jako je Anthony Hopkins, Charles Aznavour, Samuel L. Jackson, Vin Diesel…
Možná. Pokud mi ovšem někdo závidí, je to jeho problém, ne můj. Já jsem za tahle setkání moc vděčný. Třeba takový Anthony Hopkins je nejen fantastický herec, ale i člověk.
Docela dlouho si se mnou povídal o všem možném, o olympiádě, o životě. Jako rovný s rovným, bez sebemenší stopy namyšlenosti, povýšenosti. Dal mi i pár dobrých hereckých rad, ono jen sledovat ho na place je nezapomenutelný zážitek. Někoho takového potkáte jen párkrát za život.
Slyšel jsem, že jste měl hrát i po boku Arnolda Schwarzeneggera, ale on vás odmítl, protože je o hlavu menší…
Taky jsem to slyšel. (smích) Jo, měřím o pár centimetrů víc – a to by pro něj nebylo dobré. On má hlavní roli, a musí být tedy tím, kdo na plátně dominuje. Určitě to ale nebylo tak, že by dal příkaz, abych mě neobsadili.
Navíc jsem se s ním párkrát bavil, pozval mě třeba coby čestného hosta na evropskou premiéru svého filmu. Toho jsem si nesmírně cenil. Je extrémně silnou osobností. Ohromně cílevědomý, tvrdý sám k sobě. Vidíte, taky se mu smáli, že není herec ani politik – a kam to dotáhl! Lidí jako on si obrovsky vážím.
Zpátky k vaší postavě: díky ní vypadáte jako ten správný macho.
Tyhle typy skoro nenávidím. Arogantní chlapy, kteří sbírají ženské skalpy, koukají pořád do zrcadla, obdivují svoje tělo a mají rádi jen sami sebe. Mám-li k něčemu daleko, pak k tomuhle.
Chcete říct, že jste na svou muskulaturu holky nebalil?
Já holku vždycky ukecal! To mi šlo, to taky ale dělá "každém druhej". Pokud jde o figuru, některé mají rády "udělané" chlapáky, je ale i spousta těch, které je nesnášejí a chtějí domácího mazlíčka na hraní.
Abych byl upřímný: ať už je ten důvod jakýkoli, rozhodně si nemůžu stěžovat, že by o mě holky neprojevovaly zájem. I když já ho začal intenzivněji opětovat dost pozdě, až tak od osmnácti. Do té doby byl na prvním místě sport a kamarádi.
V pozdějším věku mi "balení" šlo celkem samo. Ne že bych holky střídal jako ponožky, ale životem mi jich prošlo poměrně dost. Já se hodně dlouho nechtěl vázat. Vážné známosti a vztahy šly prostě mimo mě.
Užíval jste si života…
Přesně! Co máte dělat jiného, když jste mladý? Co zažijete, to vám nikdo nikdy nevezme a máte potom aspoň na co vzpomínat. Na druhou stranu už tehdy existoval strašák jménem AIDS, takže ten sex nebyl až tak úplně nevázaný, jak by mohl být.
Jaké ženy se vám líbí?
U žen mě nepřitahuje jen krása, ale hlavně charakter a intelekt. Těch, co mají obojí, po světě moc neběhá, takže jsem šťastný, že se mi povedlo jednu takovou najít a oženit se s ní (Petr Jákl žije s bývalou rosničkou Romanou Vítovou - pozn. autor). Tím zároveň mé milostné eskapády nadobro skončily.
Potkala vás černá můra všech mužů, probuzení u cizí ženy s otázkou "Co já tady vlastně dělám?"
Ne, já zásadně u ženských nespal! Prostě se pobavit a jít, to byl můj styl - klidně i bez sexu, i když těch případů bylo pochopitelně méně. Já sex vždycky vnímal jako "prostředek vzájemného potěšení", ne nějaké tabu.
Ke scénáři, o němž mluvíte, navíc dochází většinou pod vlivem alkoholu – a ten mám pod kontrolou.
Takže neznámým pojmem je pro vás i "okno"?
No, párkrát mě postihl menší výpadek, kdy jsem si myslel, že si z večera pamatuji úplně všechno, abych pak zjistil, že mi něco přece jen uniklo. Ale že bych padal na ústa, blábolil a podobně, to tedy ne.
Vím, kdy mám dost. Naštěstí. Někde jsem četl, že sportem vytrénovaný organismus snáší mnohem lépe i větší "přísun" alkoholu, a mám tendenci s tím souhlasit. Aspoň teda u mě to platí.
Myslel jsem, že si sport s alkoholem nijak netyká.
Hloupost! Pochopitelně ne před závody, ale vezměte si takové týdenní soustředění. Od rána do večera jste zavřený a neděláte nic jiného, než trénujete. V mém případě čtyřikrát denně. Součástí přípravy byly tréninkové zápasy, nácviky technik a hody. Hodně hodů. Na zemi jsem byl jako doma.
Do toho vidíte stále stejné obličeje. Ono se to nezdá, ale je to nápor i na psychiku, nejen na fyzickou kondici.
A když tohle martyrium skončí, potřebujete si vyčistit hlavu, odreagovat se… A co je lepšího než popít s kamarády? Jo, občas se to trochu přehnalo, ale vážnější průšvih mě naštěstí minul.
Judisté nikdy nebyli tak známí jako třeba fotbalisti, takže vyloučení z reprezentace pro porušení životosprávy nehrozilo, všechny excesy proběhly v pohodě. Ani bulvár jsme nezajímali, on v té době možná ani nebyl.
Nejmenovaný známý herec mi jednou řekl, že po listopadu 1989 hodně svobod získal, ale jednu ztratil. Možnost pořádně se opít, aniž by se pak jeho fotka objevila na první stránce v novinách…
No, to jo. Nemusíte se navíc stát jen obětí paparazza, foťák má dnes v mobilu pomalu každý! Já se ale do choulostivých situací, při nichž by mě mohl někdo zvěčnit, nedostávám. A je mi v podstatě jedno, co o mně kdo napíše za "kravinu".
Nemám, kdy ty žvásty číst. Když se o tom od někoho dovím, jen mávnu rukou. Kdo mě zná, ví, že je to blbost, a ostatní mi jsou ukradený.
Něco jiného by bylo, kdyby chtěl někdo takhle ubližovat mým blízkým. To bych asi vystartoval.
Je těžké být v Česku filmovým producentem?
Myslím, že peníze na film se shání obtížně všude – a ještě těžší je, aby se investice vrátily. Takže ano, je to těžké. Ale mám rád výzvy a zatím mi to vychází. Vybranému tématu musím vždy naprosto věřit. Nedokázal bych produkovat snímek, o němž bych si myslel, že nemá šanci být úspěšný. Teď připravuju film Kajínek a jsem stoprocentně přesvědčený, že diváky osloví.
Čtete scénář celý, od začátku do konce? A je někdo, komu byste produkoval film, aniž byste věděl, o čem má být?
Nečtu, je jich tolik, že to nejde. Stačí mi přečíst prvních deset stránek a přibližně vím, jestli jo, nebo ne. I když… některé jsou tak stupidní, že je čtu až do konce a pořád si říkám: "Tak hloupý to přece nemůže být celý!" Může. (smích) On to není až tak úplně ztracený čas, královsky se u toho bavím.
Pokud jde o druhou část otázky, napadá mě jen jedno jméno - Miloš Forman.
S ohledem na vaši kaskadérskou dráhu se asi nespletu, když řeknu, že rád riskujete, je to tak?
Není. Riskovat jen proto, abych si něco dokázal, není můj styl. Nesázím vše na jednu kartu.
Jasně, kaskadér není ze zdravotního hlediska zrovna bezproblémové řemeslo, ale vážné nebo - ještě hůř - smrtelné úrazy nejsou moc časté, spíš jde o modřiny, boule. Základem všeho je umět padat - a to je stejné jako v judu.
Něco jiného jsou scény s hořícími auty, hromadné karamboly a podobně, ovšem ty jsou zase do posledního detailu naplánované. A dlouho se zkoušejí nanečisto, i tím se míra nebezpečí snižuje. Je to prostě práce, pokud jde o automobilové honičky, rychlost mě nikdy, ani jako malého kluka, nepřitahovala.
Takže byste si ferrari nebo porsche nekoupil?
Ne. Co taky s tím na věčně rozbitých českých silnicích? Navíc, vždyť já bych se do takového sporťáku možná ani nenasoukal! Jsem velkej chlap a mám rád velký auta, jako jsou džíp nebo hummer. Vím, hodně "žerou", občas nastanou problémy s parkováním, ale stejně… Mám navíc rodinu a tahle auta jsou bezpečná.
Myslíte, že auto člověku dává image?
Drahým autem se sice určitě dá zapůsobit, ale jen na povrchního primitiva. Hodnotit osobnost podle vozu je úplná blbost. Jak navíc můžete vědět, že ho dotyčný "milionář" nemá z půjčovny? (smích) Kdo má charizma, neztratí ho ani za volantem starého favorita, kdo ho nemá, ten nezaujme, ani kdyby ho vozili limuzínou či Rolls-Roycem.
