Petře, když jsi na podzim pomáhal v nemocnici, co pro tebe bylo nejsložitější?
To nejtěžší se neodehrávalo ve Slaném, ale u mě doma v Praze – hrozně brzké vstávání! Budík mi zvonil ve 4:15, protože směna na odběrovém pracovišti u slánské nemocnice začínala den co den v šest ráno. Přitom chodívám spát dlouho po půlnoci.
Co ještě ti vadilo?
Vlastně už jenom jedna věc. Navlékneš se do ochranného oděvu a musíš v něm vydržet do deseti dopoledne, kdy máš půlhodinovou přestávku. Za tu dobu si zajdeš odskočit a zase se oblečeš do nového skafandru, což nějakou tu chvíli zabere. Poté pracuješ do dvou, kdy směna končí. To bych bez problémů zvládl, kdybych bohužel nebyl kuřák.
„Kdybych se chtěl k doktořině vrátit, asi by to ještě šlo, ale musel bych se zavřít na půl roku, možná na tři čtvrtě někam na horskou chatu a tam se obalit do knih a skript, abych si všechno znovu oživil.“
