Na dřevěné lavici v cargo úpravě starého vojenského vrtulníku moc pohodlí neužijete. Zato je dobře vidět dírou v podlaze rychle se vzdalující letištní plochu.
Mezinárodní komando, které tvoří osazenstvo stroje, nebudí strach. Tetování nemám, ani si na hlavu neuvážu zelený šátek, vězí někde hluboko v batohu. Vedle mě nesedí žádní Rambové, ale turisté, jako Holanďan, který trochu nervózně žmoulá svou zrcadlovku.
Užívám si pohledu z otevřeného okénka na krajinu sopek a kroutících se řek. Míříme ke Kurilskému jezeru v jihovýchodní části poloostrova. Každý rok k němu přitáhnou miliony lososů, aby se v říčkách a potocích, které do něj vtékají, vytřeli. To je ideální příležitost pro medvědy, jak si vytvořit dostatečnou zásobu tuku k přežití tuhé kamčatské zimy.
Ze snění o jednom z největších poddruhů medvěda hnědého mě vytrhne až neobvyklý ruch v kabině. Ano, jsou tady a není jich rozhodně málo. S nosy přilepenými na skle pozorují návštěvníci z výšky své první medvědy. Trvá to jen pár minut, než se ližiny vrtulníku dotknou země a vítr z vrtule rozhází bágly turnusu před námi. Na konci malého travnatého výběžku stojí dřevěná chata. To je Grassy Point, srub pro osmnáct lidí, kam si veškeré zásoby musíte přivézt s sebou.
Tváří v tvář
Vždycky mám zvláštní pocit ve chvíli, kdy mám vstoupit do hustého porostu v místech, kde se pohybují velké šelmy. Je ještě intenzivnější, jedná-li se o jednu z největších šelem na světě.
Čtyřnozí vládci Kamčatky |
Koukám na rozložitá záda v maskáčích přede mnou. Patří Andrejovi, který s puškou v ruce vede naši skupinku pobřežním porostem Kurilského jezera. Tahle země patří medvědům. Prvního potkáváme hned po pár metrech. Pochoduje si po pláži a rozhodně se nám nemíní vyhnout. Ustupujeme k prvním keřům. Mladý samec prochází v poklidu jen několik metrů od nás a věnuje nám jen letmý pohled.
Další míša (jak Rusové medvědy důvěrně nazývají) rybaří v jedné z říček vtékajících do jezera, než se objeví silnější medvěd a zaujme jeho místo. Když nastoupí tři odstavená medvíďata, přestávám chlupáče počítat. Zaujímáme místo vhodné pro fotografování na břehu řeky.
Ležím na břiše a ostré kameny mě tlačí do žeber a do loktů. Jako duch se z houštin vynoří statný medvěd. Opatrně vstoupí do vody. Pozorně sleduje tok. Náhle se rozběhne přímo proti mně. Skočí. Obrovskými tlapami praští do vln. Je tak blízko, že na tváři cítím kapky vody. Vynoří se a v tlamě se mu zmítá ulovený losos. Zřetelně vidím, jak z ryby tečou jikry. Není dál než tři metry…
Máma medvědice
Večer stojíme s Pierem a Artjomem nad plechovým korytem, do kterého teče čůrkem voda z malé nádrže. Ta se plní kýbly vodou z jezera. Koukáme s kartáčky na zuby na slábnoucí proud.
"Došla voda!" otočím se na Piera. "Voda? Osmdesát procent medvědí chcanky, deset chcíplí lososi a zbytek možná voda!" Okamžitě se s Artjomem zakuckáme smíchy. Po lahvi vodky to zní jako docela dobrý vtip.
Bezstarostně vtipkovat uprostřed noci na místě plném obrovských šelem může někomu připadat jako čiré bláznovství. Okolí chaty ale chrání elektrický ohradník. Zamezuje střetům mezi turisty a zvědavými medvědy. A že o nechtěná blízká setkání není na březích jezera nouze, nás přesvědčilo dnešní ráno.
Leželi jsme jako parta odstřelovačů v mokrém písku s dlouhými objektivy namířenými do ústí říčky, kde loví máma medvědice. Je snad nejúspěšnějším rybářem, jakého jsem zde viděl. Aby ne, musí se pěkně ohánět. Na břehu čekají tři pubertální medvíďata a hladově sledují máminy pokusy o ulovení lososa.
Jakmile se jí to podaří, vtrhnou do vody a snaží se jí vyrvat rybu z tlamy. Samice vždy vyrazí ke břehu, kde se míšové o potravu za hlasitého brumlání porvou. Fotograficky velice vděčné.
Vše je fajn, než si medvědice místo protilehlého břehu vybere ten náš. Běží přímo proti naší skupince a já jí mám najednou plné sklo. Nestíhám ani sáhnout po druhém foťáku.
Slyším cvaknout uzávěr pušky v rukou strážce. Zahlédnu pepřák v Artjomově ruce. Těsně před námi změní medvědice směr a míjí krajního člena skupiny ve vzdálenosti, která je na výměnu spodního prádla.
Pozoruji tváře kolem sebe. Mění výrazy. Je v nich všechno. Euforie, strach, adrenalin. O téhle chvíli budou dlouho vyprávět přátelům. Se stejným zápalem zítra i po letech. Na takové okamžiky prožité v divočině jednoduše nelze zapomenout.
Další reportáže a snímky Petra Slavíka najdete na jeho webu petrslavik.eu.
