Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Utopeni v pivu. Hnědá tsunami v Londýně se dodnes připomíná

aktualizováno 
Tak trochu jiná potopa zaplavila ulice na severozápadě Londýna v říjnu 1814. Z prasklých sudů vyteklo přes milion litrů piva. Ale zábava to nebyla, vlna s pěnou bourala domy a zabila nejméně osm lidí.

Takto vypadaly uličky chudinské čtvrti Saint Giles v roce 1850. | foto: Profimedia.cz

Kolem páté hodiny odpoledne panoval v jinak rušných ulicích chudinské čtvrti Saint Gilles relativní klid. Mnoho z obyvatel, převážně imigrantů z Irska, se ještě lopotilo v továrnách, jejichž komíny trčely do nebe, kam oko dohlédlo. Mezi procházejícími postavami a hloučky před nálevnami projížděl s rachotem povoz a odněkud křičely hrající si děti. Najednou to třesklo, rána prý byla slyšet v okruhu pěti mil. O zlomek okamžiku později praskla zeď místního pivovaru, cihly létaly přes střechy nízkých domků. Z otevřeného břicha budovy se vyvalila obrovské vlna, která se rozbila o domy přes ulici a rozhněvaně se řítila do všech stran.

Fotogalerie

Pivní tsunami strhávala lidi s sebou, házela je jako hračky proti stěnám budov. V bezprostředním okolí pivovaru několik domů zcela strhla a pohřbila jejich obyvatele pod troskami, mladičká servírka v hospodě naproti byla první obětí pohromy. Jiné domy vlna těžce poničila a zaplavila sklepy široko daleko.

V jednom se loučila třicítka pozůstalých s dívkou, která zemřela před pár dny: pět z nich se v pivu utopilo. „Slyšel jsem rachot bortících se budov a dusil se z výparů všude kolem,“ později vzpomínal očitý svědek pro newyorský časopis na první okamžiky po opadnutí vlny. „Z průchodů a uliček všude kolem doléhalo sténání trpících.“

Mělo říz

Katastrofu způsobil sedmimetrový dřevěný sud naplněný víc než pěti tisíci hektolitry piva tmavého jako noc. Onoho října 1814 v něm už několik měsíců zrál porter, když jedna z třicítky obručí praskla, sud explodoval a strhl s sebou další. Z prvního patra roztržené budovy se vyvrhlo jeden a čtvrt milionu litrů piva. Všechno však nepřišlo na zmar. Když šok a vlna ustoupily, nezranění a žízniví popadli cokoliv schopného udržet tekutinu, co zrovna měli po ruce. A kdo neměl nic, nabíral si pivo do úst rukama. Podle reportáží dobového tisku, které je však nutno brát s velkou rezervou, do ulic na pivo vyběhlo tolik lidí, že vážně překáželi policii při prvních opatřeních.

Většina místních se jistě dala do péče o zraněné v ulicích a vytahování sousedů z trosek. Až po hodinách přijely kočáry, které začaly rozvážet sténající do nemocnic. Podle opět velmi nepodložených zpráv v některých ústavech propukly hotové nepokoje, když si ostatní pacienti při pohledu na pivem nasáklé postavy vnášené na nosítkách pomysleli, že přicházejí o nějaký hodně divoký dýchánek v ulicích.

Pivní apokalypse každopádně padlo za oběť osm lidí, devátý pivař-hrdina údajně na otravu alkoholem. Čtvrť Saint Giles podle London Morning Post nabízela „děsivý pohled, srovnatelný s následky požáru nebo zemětřesení“. I chladnějšímu počasí navzdory se zápach po pivu držel v ulicích mnoho týdnů.

Hořké dny poté

Město několik týdnů nemluvilo o ničem jiném a pohroma vyvolala mezi Londýňany velkou vlnu solidarity. Oběti pivní katastrofy pocházely z těch nejskromnějších poměrů, a tak se není čemu divit, že se jejich rodiny tragédii snažily využít, vždyť některé přišly o živitele. Pozůstalí vystavovali svoje mrtvé a za podívání vybírali vstupné. V jednom potopou poničeném domě se prý zvědavců shromáždilo tolik, že pod nimi praskla promočená podlaha a propadli se do sklepa, stále do poloviny utopeného v pivu. Úřady nakonec morbidní atrakce nechaly rozhánět policií, na pohřby však přišly stovky lidí, kteří svým truchlícím sousedům přinesli alespoň malé finanční dary, na jaké se zmohli.

Smrt chutnala sladce v Bostonu

Nečekaná tekutina způsobila katastrofickou povodeň i v Bostonu v lednu roku 1919. Nad destilérkou nedaleko přístaviště ve čtvrti North End se tyčila šest poschodí vysoká nádrž plná melasy určené k výrobě lihu a umělého sladidla. Nejprve zazněl nad střechami v širokém okolí hrozivě hluboký metalický zvuk. Za okamžik začaly jako střely létat vytržené nýty a nádrž se rozletěla na kusy, z nichž jeden, vážící několik tun, zdemoloval nedalekou hasičskou zbrojnici. Více než devět milionů litrů husté hnědé hmoty se vylilo do ulic, kde sladký proud strhával budovy, odnášel chodce, převrhával povozy a dokonce vykolejil vlak. Zemřelo pětadvacet lidí a sto padesát bylo zraněno.

Příčina katastrofy nebyla nikdy beze zbytku vyjasněna, pravděpodobně však kvůli teplotám nezvykle vysoko nad nulou začala melasa kvasit a nádrž nevalných konstrukčních kvalit prostě neudržela narůstající tlak. Podle některých svědectví však Purity Distilling Company šetřila na údržbě nádrže, z jejíchž švů melasa unikala už dlouho před prasknutím. Právníci firmy se zpočátku oháněli ničím nepodloženou teorií o anarchistickém sabotérovi, nakonec však musela společnost vyplatit náhrady škod ve výši bezmála čtvrt miliardy dnešních korun. Trvalo prý půl roku, než byly domy a ulice bezezbytku vyčištěny od lepkavé hmoty. Legenda praví, že za velmi horkých dní v Bostonu dodnes vytéká melasa ze škvír mezi patníky. 

Pivovar Horses Shoe byl za incident pohnán před soud, nikomu však nebylo prokázáno přímé zavinění pohromy, kupříkladu zanedbáním péče o obrovský sud. Přestože noviny psaly o jeho stáří a údajně „zuboženém stavu“. O tři roky později, v nesouvisející věci, byly výboru dolní komory britského parlamentu předloženy dokumenty, podle nichž majitel pivovaru Henry Meux používá „metody na hraně legality a za hranou bezpečného obchodování“.

Jeho pivovar sice katastrofa stála ekvivalent dnešních osmadvaceti milionů korun, později však téměř polovinu této částky zalepil z vládou vyplácených náhrad škod způsobených pohromou. V následujících letech dokázal Meux znásobit svůj majetek a před smrtí byl pasován na baroneta.

Pivovar Horses Shoe, tedy podkova, byl po další století důležitou součástí pivovarnického impéria rodiny Meuxových, v roce 1922 však zavřel svoje brány naposled. Čtvrť Saint Giles se změnila k nepoznání, v bývalém slumu bydlí spíše movití lidé a namísto továrenských komínů se k nebi trčí kancelářské věžáky. Přinejmenším v jedné místní hospodě se však pohroma připomíná dodnes. Na její výročí se opět strhne pivní tsunami, ale naštěstí jen do chřtánů hostů.

Autoři:



Nejčtenější

Sovětské mapy světových měst byly jako Wikipedia a Google Maps v jednom

Sověti byli pečliví: takhle detailně zmapovali New York (vpravo) a přístavní...

Podle sovětských civilních map vlastních oblastí se spolehlivě bloudilo. A to byl záměr, měly totiž mást Západ i za...

Já, ty a masturbátor. Nové zařízení umožní virtuální sex reálných lidí

Jedna z robotek firmy RealDoll. I ta vám může zprostředkovat virtuální sex.

Webkamera a na jedné straně živá placená modelka s vibrátorem, na druhé uživatel se sexuální robotkou a brýlemi pro...



Čím víc se ocitnu na dně, tím výš se pak zvednu, říká MOgirl Linuef

Miluju vyjet do přírody a hrát larp, říká MOgirl Linuef.

Motivovat ji dokážou i negativní věci, tlaky a trable. Je energetická, extrovertní, silná i upřímná. „A jsem též hrozný...

Vzdejme se dětí. Vymřít je etické, říká hlasatel antinatalismu

Belgický spisovatel Théophile de Giraud je provokatérem a hlasatelem...

Bolest a neštěstí jsou v životě intenzivnější, obvyklejší a delší než štěstí, říká. „Porovnejte migrénu a orgasmus,“...

Předchůdce suši kvasil i desetiletí. Dnes stojí až tisíce dolarů

Druhem nare-suši je funa-suši. I tento pokrm zraje na rýžovém lůžku a vyznačuje...

Silně zapáchající přesolená ryba skladovaná dlouhé měsíce až roky v druhořadém nálevu. Navíc vycpaná téměř...

Další z rubriky

Předchůdce suši kvasil i desetiletí. Dnes stojí až tisíce dolarů

Druhem nare-suši je funa-suši. I tento pokrm zraje na rýžovém lůžku a vyznačuje...

Silně zapáchající přesolená ryba skladovaná dlouhé měsíce až roky v druhořadém nálevu. Navíc vycpaná téměř...

OBRAZEM: Byla sexuální ikonou 80. let. Samantha Fox slaví 52 let

Nějaký song by ti, kdo vyrůstali v osmdesátých letech, z hlavy možná vytáhli....

Nějaký song by ti, kdo vyrůstali v osmdesátých letech, z hlavy možná vytáhli. Její hřívu blond vlasů a poprsí si však...

Španěl žil jako dítě dvanáct let mezi vlky. Byla to nejšťastnější doba, tvrdí

Vlci mě naučili víc než lidé, říká Marcos Rodríguez Pantoja. Vyrostl v pohoří...

V sedmi letech ho adoptovala vlčice a byla mu lepší matkou než jeho macecha. Poprvé v životě pocítil lásku a péči. Když...

denicek-chvile-kdy-jsem-se-prestala-snazit-byt-perfektni
denicek-chvile-kdy-jsem-se-prestala-snazit-byt-perfektni

Myslíte si, že všechny mamimky jsou dokonalé?

Najdete na iDNES.cz