S jedním z nich se Polda vydává do místní nemocnice. Vracejí se s tím, že jenom za návštěvu je nutné zaplatit sto dolarů. Ošetření zatím není nezbytně nutné, takže se zatím odkládá.
Dnes musíme vystoupit těsně pod pět tisíc metrů nad mořem, až na morénu ledopádu Khumbu. „V podstatě nás čekají dva nepříjemné kopce, ale zase to není až tak moc daleko,“ uklidňuje nás Polda.
V dolině je zima, sychravo. Rozlehlým údolím stoupáme nahoru a cítím, jak mám žaludek jako na vodě. Přemýšlím, zda bude nutné se vyzvracet, ale stejně nemám téměř co, protože jsme jídlu moc nedal. „Jdeme moc rychle, zpomal, nebo ti bude blbě,“ radí mi Polda.
Dám na něj a zpomalím. A opravdu je to lepší. Nutno ale říci, že původní tempo, z něhož jsem teď citelně ubral, nebylo bylo na evropské poměry žádné turbo. Spíš naopak.
Údolí se postupně zužuje a celku ostrým stoupáním se dostáváme na hranu ledovce. Je dobře cítit, že blízko něj rychle klesne teplota. Přes lávku, pod níž se řítí šedozelená ledovcová řeka, přecházíme na druhou stranu údolí.
A najednou se stane něco, co je možné snad jenom v tak vysokých horách: doslova během pár minut je obloha jako vymetená a dolinu i okolní kopce prozáří slunce. Nálada poskočila okamžitě o pár pater vzhůru.
Místo, kde jsme přešli ledovec, nabízí příjemnou zastávku v podobě restaurace. V místě, kterému se říká Dulgha, si dáváme oběd. Tedy někteří. Osobně to řeším jednou snickerskou a coca-colou. Víc do sebe nedostanu. Při pohledu na kolegy se trochu uklidňuju, že asi nejsem nijak nenormální.
Mnozí jsou na tom podobně jako já. „To že je vám blbě, je úplně normální! Já jdu taky jako nemocný osel,“ hlásí Polda. Nutno dodat, že si vzápětí objednává kus masa a pivo. To by asi nikdo z nás nedal.
Čeká nás ještě druhý „krpál“. Na terase hospody identifikujeme skupinu Rusů, s níž jsme se míjeli na cestě do Tengboče. Představa, že nás zase bude dopředu tlačit jejich šílený bubeník, nás zvedá z lokálu a spěcháme nahoru.
Spěcháme není úplně přesné. Výstup vypadá tak, že každých čtyřicet až padesát kroků se člověk musí vydýchat. „Zvolit si správné tempo je nesmírně důležité a není jednoduché se to naučit,“ vysvětluje Polda s tím, že vydýchávání nesmí být ani příliš krátké ani příliš dlouhé. „Tak akorát. Prostě, aby s každým vykročením nemusel člověk zase začínat znova.“
Vypadá to, že je takový postup pomalý, ale není to pravda. Ani jsme se nenadáli a dalších skoro čtyři sta výškových metrů máme za sebou. Odměnou nám je uchvacující pohled na Ama Dablam a několik sedmitisícovek. Navíc vidíme z druhé strany než z Tengboče, z čehož lze usuzovat, že máme za sebou už pořádný kus.
Cílem dnešní etapy je osada Lobuche. Leží pod ledovcovým valem a hned, jak se schová sluníčko za horizont, se tady citelně ochladí. Na to doplatily dvě členky výpravy, které se nechaly zlákat vidinou teplé sprchy a rozhodly se, že si umyjí hlavy.
Nejenže pár litrů teplé, nikoli horké, vody za čtyři dolary na umytí vlasů skoro nestačily, ale jejich zdravotnímu stavu to moc nepřidalo.
Navíc se zdá, že obyvatelé Lobuche jsou opravdu studený odchov. V kamnech se zatápí v pět večer. Ještě v osm je v proskleném lokále zhruba deset stupňů Celsia.
PARTNEŘI VÝPRAVY:
