Ráno v údolí Dúdh Kósí, tedy Mléčné řeky, je chladné, ale neprší.
„Čeká nás výstup do Namche Bazaaru, tedy do výšky 3400 metrů nad mořem. Rozhodně nejsem zvědavý na nějaké závodníky. Rozhodně nepodceňujte výšku, opravdu, už tady může být některým z nás blbě,“ upozorňuje Polda, ale asi všichni si říkají, že to přece jenom trochu přehání.
První chumel už vyrazil a nasadil vskutku svižné tempo. Zhruba třetina z nás jde pomaleji a celou karavanu uzavírá náš šéf Polda. Nosiči už s bagáží vyrazili dávno před námi, takže jdeme na to.
Proplétáme se po úzkém chodníku mezi domky a políčky, několikrát musíme překročit řeku. Už dávno není pravda, co se píše v knížkách o nebezpečných lanových mostech. Dneska vede údolím komfortní turistický chodník.
Kocovina, nebo výšková nemoc?
Všichni se setkáváme u brány do národního parku Sagarmatha, kde musí průvodce zaplatit vstupní poplatek, takzvaný permit. „Vítejte v Himálaji. Právě překračujeme hranici tří tisíc metrů nad mořem,“ hlásí Polda a dodává: „Támhle za tou zatáčkou je příjemná krčma. Tam bychom mohli poobědvat a dát si pivánko.“
Osobně si tímhle nápadem nejsem moc jistý. Mám žaludek jako na vodě a v hlavě snad tisíc permoníků. Doufám, že je to kocovina z včerejšího večírku, ale moc jistý si tím nejsem.
V hospůdce si dáváme česnečku a pivo. Je to poslední místo, kde mají lahve, výš už budou jenom plechovky. Ale nechutná mi.
Čtyři sta výškových metrů do Namche Bazaaru vede po nekonečných serpentinách, kde se člověk musí vyhýbat jakům a lidem, kteří míří dolů. Žádná z takových zastávek mi ovšem nevadí, naopak.
Je mi totiž čím dál hůř. A jenom díky tomu, že tepová frekvence se stará o červenou barvu ve tváři, na mně není vidět, že doslova zelenám. „To bude v pohodě, asi fakt jdeme moc rychle,“ uklidňuje mne Polda.
Plazím se nahoru a přehlédnu i první místo, odkud bývá vidět Mount Everest. Stejně je zataženo. Ale skupinka, která šla před námi, měla štěstí a podařilo se jí ho i vyfotit.
Poslední zatáčka a už je vidět: hlavní město šerpů. Musíme se proplést do centra, kde máme náš hotel. Uličky mají pozoruhodnou atmosféru a celé městečko je vlastně jedním velkým trhem, kde je možné koupit všechno od cetek až po solidní horolezecké vybavení.
Hotel vypadá dost dobře, ale proklínám toho, kdo vybral pokoje až v nejvyšším patře. „No, každý metr navíc je zbytečný, to je fakt,“ směje se Polda tomu, jak funím po schodech směrem do pokoje.
Dnes si večeři rozhodně odpustím. A ve chvíli, kdy ostatní po návratu do hotelu hlásí, že v hospodě měli excelentní jačí steaky, se jenom otočím na druhý bok a doufám, že ráno to bude zase dobrý.
