„Dnešek by měl být aklimatizační. To znamená, že bychom měli nastoupat o pár set metrů výš a zase se vrátit dolů, abychom mohli potom bezpečně pokračovat dál,“ nastiňuje Polda u snídaně nejbližší plány a radí, že je dobré si dát pozor na počasí.
„I když není zima, přece jenom jsme skoro ve čtyřech tisících, tak si udržujte v teple hlavně krk. Osobně jsme si tady párkrát uhnal angínu a není to nic moc,“ dodává a už za chvíli pozná, že jeho slovo má váhu. Při odchodu na túru mají všichni na krku šátky. Ti, co si je nepřivezli z domu, si je koupili.
Máme namířeno do místa, které se jmenuje Everest View, tedy výhled na nejvyšší horu planety. Japonci tady postavili luxusní hotel, ze kterého je neopakovatelný výhled. „Říká se, že je to největší japonský omyl. Nikdo sem totiž skoro nejezdí. Oni měli v úmyslu sem vozit bohatou klientelu. Ale bez aklimatizace jim tady vždycky pár dní zvraceli a zase jeli domů. Tak se to moc nechytlo,“ líčí Polda záměry japonských investorů.
Docela ty bohaté výletníky chápu, taky se necítím právě svěží. Ale cítím, že se stav zlepšuje.
Na terasu hotelu, který stojí ve výšce 3800 metrů nad mořem, dorážíme ve chvíli, kdy se zatáhne. Skupinka, která dorazila chvíli před námi ale hlásí, že byl Everest opravdu vidět a na displejích digitálních fotoaparátů ukazují onen majestátní kopec. V tomhle teda Japonci nelžou: pokud to počasí dovolí, je výhled opravdu nádherný. Osobně mám ale zase smůlu.
Zmocňují se mne mírné obavy, jestli ho opravdu zahlédnu. Včera jsme třeba potkali partu brněnských horolezců a ti říkali, že za čtyři týdne neviděli slunce. Ale na druhou stranu už je mi o hodně lépe a po návratu do Namche Bazaaru dokonce pociťuji intenzívní hlad.
„To je skvělá zpráva, jdeme na steak,“ rozhoduje Polda a já souhlasím. A dlužno dodat, že včerejší hlášky o skvělé kuchyni ve vybrané restauraci nelhaly.
PARTNEŘI VÝPRAVY:
