První funkční prototyp spalovacího motoru je dílem italských vynálezců. V roce 1854 si ho pod patentovým číslem 1072 nechali v Londýně zapsat Eugenio Barsanti a Felice Matteucci. S motory přišel na evropský trh francouzský vynálezce Étienne Lenoir v roce 1860, v roce 1867 konečně představila pařížská světová výstava první jednoválcový motor veřejnosti. V roce 1877 si Nicolaus Otto nechal patentovat čtyřtaktní motor.
Proč toto historické okénko? Počátkem éry motorů totiž nastává pro lidskou civilizaci doba hledání univerzálního, nevyčerpatelného a vysoce efektivního paliva. Hledání, které dosud nebylo úspěšné. První „civilní aplikace“ motorů, například v automobilech značky Mercedes, přidaly problému na naléhavosti.
Sání, komprese a expanze zázračných benzinových pilulek
Benzin, motorová nafta nebo například letecký petrolej kerosin totiž vycházejí v principu z podobné směsi uhlovodíků v kapalném skupenství, které v praxi nevynikají ani jednou z požadovaných vlastností. Pátrání po ideálním palivu tak stále připomíná hledání Svatého grálu.
Prašné cesty celého světa v roce 1903 brázdilo jen 63 tisíc vozů, aby jich o deset let později bylo už 606 124. A nyní? Před dvěma roky bychom jich napočítali 1,2 miliardy a výhled do budoucnosti roku 2050 dává tušit cosi o 2,9 miliardy vozů. Co jim bude dodávat energii k pohybu? Elektřina, zemní plyn, vodík, nebo nějaká zázračná substance?
Kde existuje poptávka, vznikne časem nabídka. Na volání po ideální pohonné hmotě bohužel nezareagovali jen solidní vědci, badatelé a vynálezci, ale také dlouhý zástup šejdířů.
V jejich podvodné práci rezonuje romantika času středověkých alchymistů. Jejich oběťmi se stávají obyčejní lidé i movití investoři a bankéři, potažmo celé vlády. Do podvodnických karet hrála vždy především hluboká technická neznalost veřejnosti a úředníků, která jim opakovaně umožňovala „nachytávat“ na svůj vynález další a další oběti.
Alchymie dvacátého století
Za svůj alchymistický výkon se rozhodně nemusel stydět Louis Enricht, který v roce 1916 oslovil americké průmyslníky s fascinujícím objevem. Větu: „Pánové, dokážu z vody udělat benzin a z vás ještě větší boháče. Bude to ale něco stát“ zopakuje v následujících letech ještě několikrát.
Poprvé si ji vyslechne Henry Ford a několik manažerů jeho automobilky, když se za Enrichtem vydají do jeho dílny ve Farmingdale. Vynálezce slibuje, že s pomocí nenáročně dostupné chemické substance dokáže z běžné pitné vody vyrobit benzin. A protože je vstup Spojených států amerických do války takříkajíc na spadnutí, má pro Forda takový objev cenu pořádného balíku peněz. Pro začátek za něj slíbil vyplatit milion dolarů.
Prezentace „zázraku“ se účastní i novináři, před nimiž Enricht nalije do kbelíku vody jakousi zelenavou tekutinu a tu pak přetáhne do prázdné nádrže přistaveného vozu. A ten s její pomocí skutečně nastartuje. Kolik Ford do objevu investoval, jisté není, alespoň navenek totiž zaujímal k experimentu rezervovaný postoj. Zdá se, že po několika platbách od dalšího financování vývoje zázračné tekutiny ustoupil.
Další obětí se proto stal vynálezce kulometu a pastičky na myši Hiram Stevens Maxim. I on nabídl Enrichtovi milion dolarů v desítce splátek, za to, že mu předá zázračný recept.
Benzin ze slané vody
O recept pak projeví zájem přinejmenším dva další movití zástupci automobilového a zbrojního průmyslu. Tou dobou se už ale osoba vynálezce stává mediálně provařenou.
O Enrichtovi se píše jako o podloudném zjevu bez skutečného chemického vzdělání, tvrdí se, že je možná německým špionem. A bankéři zjišťují, že je až po uši v dluzích z hazardu. Za čtyři roky jeho působení není svět palivu získaným přeměnou z vody ani o krok blíže.
Průvodce dějinami podvodůV našem cyklu jsme vám již představili: |
V roce 1920 to Enricht zkusí ještě jednou: prý dokáže získat benzin destilací rašeliny. O investory opět nemá nouzi, ale neraduje se dlouho. Soud v Nassau County jej usvědčí z podvodu, a tak bude moci o zázračné proměně vody na palivo moci snít sedm let za mřížemi v Sing Singu.
Enrichtově „dobré pověsti“ přitom ublížila ještě jedna událost. Už v roce 1917 se totiž objevil první zdařilý napodobitel jeho alchymistického triku. Jmenoval je John Andrews, a se svou verzí zázračného paliva oslovil přímo americkou armádu. Benzin „vyráběl“ ze slané mořské vody!
„Dokážu vám vyrobit galon benzinu za dva centy,“ ohlásil na Brooklyn Navy Yard sezvaným důstojníkům. Dva pokusy vyšly na jedničku, ale pak se něco pokazilo. „Zázrak“ poté už Andrews nedokázal zopakovat, raději rychle zmizel do Kanady.
A jaké bylo tajemství oné záhadné zelenavé tekutiny i Andrewsova lektvaru? Zázrak nečekejte. Byla to směs acetonu. S ředidlem v nádrži, pravda, nastartujete, ale daleko se nedostanete. Koroze vám totiž brzy rozloží motor, nehledě na to, že výroba acetonu je o poznání dražší než produkce benzinu.
Expert přes autobusy položil Čínu na lopatky
Nejrůznější samozvaní experti a vynálezci pak během následujících desetiletí tento trik několikrát zopakovali. Fenomenální byl například podvod se zázračným palivem, který v Číně rozjel v roce 1983 Wang Hongcheng. Než se stal vynálezcem, pracoval jako řidič autobusu. Blíž k práci s motory neměl. Až do svých patnácti let se se školstvím nesetkal, psát se trochu naučil až během povinné vojenské služby.
To mu však nebránilo přijít s fascinující vizí, které podlehla i čínská vláda. Stačí prý jen pár kapek jeho zázračné substance a každá voda se změní na hořlavý olej s podobnými vlastnostmi jako má ropa. S nemalou podporou jediné vládnoucí strany zakládá společnost Hongcheng Magic Liquid a v dalších deseti letech vytáhne na svůj „výzkum“ od státu 300 milionů yuanů.
Čínská vláda chyby nedělá, aspoň tak zní její oficiální stanovisko. Proto jsou důsledně umlčovány hlasy těch, kteří upozorňují na Hongchengův kolosální podvod. Teprve v roce 1994 se čínští vědci státní cenzuře vzbouří a vládou dosud podporovaný projekt doslova rozcupují solidními argumenty na kousky. Hongcheng nakonec končí na deset let za mřížemi. V době, kdy už je celý trik s magickou tekutinou otevřeně kritizován, se objeví podobný případ v Indii.
Tak trochu jiné biopalivo
Ramar Pillai tam údajně zvládne vyrobit benzin z obyčejné vody pouhým přídavkem přírodního bylinného extraktu. Vláda v Tamil Nadu je nadšená. Získá proto blíže nespecifikovaný grant na výzkum a také deset hektarů půdy, na které může své „zázračné keře“ pěstovat.
Poměrně záhy se ukáže, že jeho destilační proces neprodukuje zázračné rostlinné palivo. Mimo pohled veřejnosti „vynálezce“ přečerpával do lahví předem zakoupený letecký petrolej, aby ho vydával za svůj produkt. I on skončí za mřížemi.
Všechny dosud zmíněné podvodné vynálezce ale hravě strčí do kapsy Australan Tim Johnston a jeho Firepower International.
Firepower: pilulka, která neexistovala
Ze společnosti, kterou si za jeden dolar nechal v roce 2004 zaregistrovat na Kajmanských ostrovech, vybuduje nadnárodní kolos s desítkami poboček po celém světě. Investoři i vlády nasypou do jeho projektu přes 100 milionů dolarů.
To proto, že jeho záhadná pilulka adresně řeší globální oteplování i nedostatek paliv. Jedna tabletka „vyrobí“ 60 litrů benzinu. Výsledkem má být výrazné snížení spotřeby paliva, pokles emisí a současně čistění a zvyšování efektivity vašeho motoru. Zní to báječně. O pilulce Firepower se ostatně taky hovoří téměř všude. Nikdo ji sice neviděl, ale Johnston má přirozený talent na globální reklamu, z ruky mu poslušně zobou ministři průmyslu v Číně, Řecku, Pákistánu, Velké Británii nebo Rumunsku.
„Jeho podvod by rozhodně neběžel tak dlouho, pokud by lidé z australské vlády odváděli dobře svou práci,“ budou v roce 2007, kdy bublina praskne, upozorňovat australští novináři.
Johnston, který chodí na obědy s australským premiérem a zaměstnává bývalé vládní zaměstnance, kteří mu předtím nějak pomohli, se prostě umí dobře krýt. Navenek vypadá jako úspěšný podnikatel.
Jak ale napíše v roce 2009 novinář Paul Sheehan: „Johnston si nikdy nepodal žádný patent. Neměl žádný soubor intelektuálního vlastnictví, který by právně chránil. Neměl žádné formální vědecké vzdělání. Nepatřila mu žádná továrna nebo výrobní společnost. Neměl dokonce ani oficiální audit účtu. Nic nedovážel, nevyvážel, nevyráběl ani neprodával. Takže to, že mu přes tohle všechno lidé věřili a investovali do něj peníze, nemůže být jen jeho chyba.“
Johnston navíc unikl bez trestu, pokud v to nepočítáme nařízený dvacetiletý zákaz podnikání. Celý proces prostě vyšuměl do ztracena. Jako jeho kouzelná pilulka.
