Výška zhruba metr šedesát, hmotnost přes 110 kilogramů, zuby v pořádku. Tak popisují madam Berthu Schlesingerovou, tehdy již provdanou jako Heymanovou, záznamy věznice na Blackwell´s Island. Odpykávala si tam v roce 1886, to jí bylo pětatřicet let, jeden ze svých prvních trestů za podvody.
Nakonec však stála před soudem za mnohem menší počet deliktů, než by si zasloužila. Mimořádná podvodnice se totiž zapsala do kronik amerických kriminalistů jako skutečná třída. Relativně sporý počet žalob, jimž čelila, odrážel dokonalost její práce. Soustředila se buď na velké boháče, které připravila o malé jmění, nebo na specializované kolegy podvodníky. Ani jedni, ani druzí neměli na soudním šetření přílišný zájem.
„Nacházela jsem potěšení v tom obírat o peníze muže, kteří si mysleli, že se nedají ošidit,“ prohlásila jednou o svých motivech.
Mluvit, mluvit, mluvit
Postavou skutečně mohutná žena, kterou jednou budou novináři přirovnávat k tažnému koni nebo pancéřovanému tanku, se sama rozhodla těžit ze své fyzické neatraktivity. Vsadila na svou dobráckou tvář a nepřehlédnutelnou figuru „znemožňující útěk“.
Mimochodem, poznámky o tancích a koních na svou adresu nenesla vůbec nelibě. Vypovídaly totiž o její síle a nezdolnosti, díky níž se dokázala vemluvit do přízně i protřelým podvodníkům. Ti se ji většinou pokusili lapit do svých sítí, ale než se nadáli, stali se sami napálenými.
Jaká čísla tedy patřila do jejího repertoáru? Stala se jedničkou takzvaných podvodů z lůžkového vozu.
Lucio Urtubia: anarchista, který málem zničil Citibank Takový životní příběh by nevymyslela nejbujnější scénáristova fantazie. Anarchistický bankovní lupič, psanec, přítel André Bretona, falšovatel, který se celý život živil jako zedník. Jeho padělky položily na kolena Citibank, falešnými doklady a penězi zásoboval revoluční gerily po celém světě, unesl z vězení šéfa Černých panterů, chystal únos nacisty Klause Barbieho. Dnes vede Lucio Urtubia život nenápadného penzisty v Paříži. |
Erotiku nečekejte. Paní Heymanová, oděna ve slušivý šat dámy z lepší společnosti, přisedla ke skupince gentlemanů do kupé na dlouhé cestě. Pak začala mluvit a už nepřestala. Ostatně, kromě fyziologických údajů bylo na její kartě v blackwellském vězení připsánu též „výtečná řečnice“. Byla to velmi důležitá charakteristika.
V jejích vlakových eskapádách hrála zásadní roli. Madam Bertha totiž pořád mluvila. Povídala o svých známých v politice, o večírcích u guvernéra, o výnosu peněz z burzy a nastřádaném jmění v bance. Brzy společnost přesvědčila o tom, že je velmi zámožná a nejspíš také trošku jednodušší. Takže se jí přítomní obvykle pokoušeli s financemi dobře poradit a pomoci. Samozřejmě tak, aby pomohli spíše sami sobě.
Takoví jsme filutové, mysleli si. Jenže než se nadáli, půjčují jí oni sami velké obnosy peněz, musejí přece dokázat své poctivé úmysly s jejím vybájeným bohatstvím.
Bylo to prosté? Rozhodně, ale také účinné. A vyžadovalo to hodně přesvědčivosti, balancování na hraně uvěřitelnosti. A brilantní rétorické schopnosti. Heymanová byla skutečně výřečná.
Když ji jednou konduktér načapal bez lístku a chtěl ji na další stanici předat policistům, mluví na něj tak přesvědčivě, že nakonec vystoupil on sám. To proto, aby dal výpověď od drah a stal se místo toho správcem jejího domu. Onen dům opravdu existoval a nebožák ho skutečně opečovával – jenže podvodnice si nemovitost jen pronajala. Za úspory pana průvodčího.
Podvedla i státního návladního
Falešný šlechtický původ, falešné směnky a akcie, vybájené miliony. To jsou nástroje, které se v rukou paní Heymanové stávaly zbraněmi hromadného ničení. Jeden čas byla démonem a noční můrou bankéřů z Wall Street. Přetahovali se o jmění této „baronky“, jednou mělo obnášet osm, podruhé 20 milionů dolarů. Platili ji ubytování v luxusních hotelích a zvali ji na drahé večeře. Nakonec to však s akvizicí nedopadne dobře a korpulentní šlechtična zmizela jako pára nad hrncem. Zůstaly po ní jen tučné účty.
Královna podvodníků a Velká Bertha, jak je u policie na východním pobřeží přezdívána, dokázala vyloudit peníze i ze státního návladního, který ji žaloval. Uvěřil jí, že nějaké jmění skutečně mít musí. Nachytal se.
Dopadená podvodnice však dokázala podnikat i za mřížemi. Nebylo to sice úplně ono, ale i s perem a dopisním papírem se dají dělat velké věci. Třeba sňatkové podvody s pomocí sdružovacích a seznamovacích agentur. Poctivý život pro ni prostě nebyl.
Dokázala nemožné. Po propuštění z vězení v New Jersey dokázala během dvou týdnů na svobodě vylákat přes 2 500 dolarů od nejrůznějších důvěřivců, nakupovala nábytek na cizí účet a zařizovala si byt, za který vlastně nikomu nezaplatila. „Ty peníze jsem získala od lidí, kteří si taky mysleli, že jsou chytří,“ bude se hájit. „Já opravdu nemám žádný zájem na obírání hlupáků.“
Když se ukázalo, že část podvodem získaných peněz přepsala na fond pro sirotky, udělaly jí velkolepou reklamu noviny The New York Times. „Tu ženu nebaví utrácet, ale podvádět!“ shrnuly. A Bertha sama autorovi článku vysvětlila, že když sezná, že muž je hloupý, nechá jej být. Že ji baví dobývat důvěru a kapsy pánů, kteří si jsou namyšleně sebejistí, že by se nikdy nenechali napálit. „Dělá to dobře mé intelektuální hrdosti,“ odtušila.
Železná zápasnice od rány
Pravdou je, že i ona měla slabinu – zlaté šperky a hodinky. Hned několikrát byla dopadena poté, co za ně platila nekrytým šekem. Pětiletý pobyt v káznici, ke kterému je odsouzena v roce 1883, ji silně poznamená. Zatímco jiní tu spíše hubnou, Velká Bertha odtud vyjde jako dvoumetrákové stvoření.
Zamíří na západ a zapojí se do několika menších akcí, ošidí třeba představené místní židovské kongregace. Už to však není ono, život v pohybu ji zmáhá. Poté Velká Bertha vystupuje v kabaretech jako neporazitelná šampionka dopředu smluvených pěstních zápasů a také jako hvězda komických vystoupení parodujících klasická dramata. Například v představení o Romeovi a Julii, v němž nestává pod balkonem zamilovaný mladík, ale Heymanová v titulní ženské roli. Divadelní lešení by ji totiž neuneslo.
Vzpomínejme na ni jako na tu nejlepší z nejhorších
Když v květnu roku 1901 po vystoupení v Chicagu těžkotonážní diva umírá, schází se na jejím pohřbu velmi pestrá společnost. Bývalí manželé, komedianti, novináři. Hold jí přišli vzdát místní podvodníci, kteří se sami často počítali mezi její oběti. Obřadu se účastnil i stárnoucí newyorský detektiv Thomas F. Byrnes, který měl s Heymanovou hodně do činění.
Ve smutečním proslovu vyzvedl, že zesnulá byla pravděpodobně tou nejchytřejší, nejodvážnější a nejmazanější podvodnicí, které zamořily Spojené státy americké. Bylo to hodnocení, které by podvodnici a lhářku svou upřímností jistě potěšilo.
