Kosti, které tu a tam vylezou z hlíny, vzbuzují i po desítkách let vášně a emoce. Od Břeclavi na západ k Chebu, od Děčína na východ po Ostravu.
Kosti se dají pietně pohřbít, ale Sudety, jak dnes opět kdekdo nazývá české pohraničí, bohužel ovlivňují naše každodenní životy. Mapy volebních výsledků ukazují, že v pohraničí žije víc voličů extremistických stran a prezidenta Miloše Zemana než kde jinde. Je tu víc nezaměstnaných, víc lidí v exekuci, víc zaniklých vesnic a měst a víc rozpadajících se historických památek. To všechno je pozůstatkem včerejška.
Obyvatele pohraničí, kteří vám budou vyprávět o zvýšeném alkoholismu a dalších negativních trendech, nemusíte brát vážně. Uvěříte povídačkám o pocitu odcizení? Prý je to důsledek chybějících vazeb lidí, kteří do prostoru uprázdněného po druhé světové válce přišli ze všech koutů bývalého Československa. Jedna nebo dvě generace jsou příliš krátkou dobou, než aby se tam začali cítit skutečně doma.
Pozor na ústa
Podle Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu ovšem Sudety už vlastně neexistují. „Byl to jen rafinovaný konstrukt nacistické ideologie, v jehož programu nebyla jen krádež pohraničí, ale i fyzická likvidace českého národa,“ říká muž, který se autorsky podílel na loni vydané knize vzpomínek českých vyhnanců z podzimu 1938.
„I proto pak po válce ministerstvo vnitra vydalo vyhlášku, která používání termínu Sudety de facto zakazuje. Ta vyhláška platí vlastně dodnes, takže bychom měli říkat české pohraničí,“ dodává.
Do roku 1937 byl u hranic československé republiky klid, ale pak tam Konrad Henlein zfanatizoval Němce. „Chovali se k nám nepřátelsky,“ vypráví v knize jedna z pamětnic. „Docházelo ke střetům jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Vyvrcholilo to v září 1938, kdy nám Němci vyhrožovali pověšením na telegrafní tyče.“
Rozbíjení oken, plivání i do kočárků českých miminek, napadání a bití pokračovalo vyháněním Čechů a teroristickými útoky na české vojáky nebo četnické stanice. Došlo také ke střelbě do civilistů a hanobení českých hrobů. Po podepsání mnichovské dohody 30. září 1938 bylo Němci ze Sudet vyštváno asi 190 tisíc osob české národnosti, odhady počtu lidí se však různí.
Anonymní hroby
Roztočené kolo násilí se sedm let nezastavilo. Nacisté mají na svědomí přes 120 tisíc mrtvých Čechů, a kdyby nebyli poraženi, zřejmě by náš národ plošně zlikvidovali. Když se blížil jejich konec, začala v pohraničí téct krev civilistů všech národností. Pochody smrti vězňů z koncentráků, při kterých se sudetští Němci na konci prohrané války nad nikým neustrnuli, vraždy, vyřizování osobních účtů, masakry…
Krvavým létům se systematicky věnuje spisovatel a badatel Jiří Padevět. „Oběti si zaslouží mít jméno, což je v pohraničí problém,“ vysvětluje. „V některých masových hrobech ležely stovky lidí a dodnes nevíme, kdo to je. Srovnáním různých archivních dokumentů se sice pár desítek obětí daří ztotožnit, ale zbytek zůstane neznámý. Sudety jsou černá díra, kde zmizely tisíce lidí.“
Na německé straně byla na konci války už většina dospělých mužů mrtvá. Na spravedlivou pomstu proto zapomeňme, oběťmi českého násilí se v pohraničí často stávali starci, ženy a děti. Fifty fifty? Velký omyl!
Každou sobotu
Ve vydání, které vychází v sobotu 2. listopadu, se například seznámíte s hospodskými dějinami první republiky: ve kterých hospodách se psala naše historie? Kromě toho Víkend prozradí, jak se z rybníků na Třeboňsku vybírají nejlepší ryby na vánoční stůl. A informuje, co si zařídit před smrtí.
Jiří Padevět popisuje skoro až neuvěřitelný příběh maďarského Němce, který se po první světové válce usadil na Vysočině. Oženil se s Židovkou, ale doma mluvili česky. Na jaře 1938 český učitel jejich děti vyhodil ze školy, že prý tam tu „německou pakáž“ nechce. O dva roky později ty stejné děti vyhodili ze školy Němci, že prý tam tu „židovskou pakáž“ nechtějí. Tlačili na manžela, aby se s Židovkou rozvedl. Když neuspěli, poslali ji do Terezína a jeho do sběrného lágru. Oba se dožili konce války, ale když se manžel vrátil domů, čeští ozbrojenci ho coby „Němce“ umučili. Stalo se to 10. května.
Taky si myslíte, že je to fifty fifty? Němci nejdřív ze Sudet vyhnali nás, potom jsme na oplátku vyhnali zase my je. „Jenže to je velký omyl,“ varuje Jiří Padevět. „Mezi českými a moravskými Němci byla řada antifašistů a antinacistů, kteří s Hitlerem nesouhlasili a od začátku proti němu aktivně vystupovali. Základem spravedlivého posouzení je proto slovo ‚někteří‘. Někteří Němci ze Sudet vyhnali některé Čechy. Někteří Češi se pak zapojili do odboje a někteří kolaborovali. A někteří Češi pak na konci války vraždili některé Němce.“
Že přitom mnohonárodnostní stát může fungovat, dokazuje třeba dnešní Švýcarsko. Podmínkou je však fungující ekonomika. Pokud se lidé mají relativně dobře, neřeší, jestli jejich soused mluví jiným jazykem. Potvrzují to i Sudety, kde byl ve dvacátých letech minulého století klid. Začalo to tam bublat až s hospodářskou krizí.
Všechno navíc zamlžuje závoj mýtů. Taky jste někde četli nebo slyšeli, že máme Němců na svědomí čtvrt milionu? „Komise českých a německých historiků se před lety shodla na zhruba patnácti tisícovkách německých obětí,“ namítá Jindřich Marek. „Co všechno se tam však započítalo? Do vesnice přišla česká revoluční garda a nařídila Němcům odevzdat zbraně. U koho je našli, toho pro výstrahu zastřelili. Děly se různé excesy, ale jsou v tom i stovky sebevražd německých rodin. Jejich členové se zabili začátkem května 1945 dávno před příchodem Čechů, když se dozvěděli o Hitlerově smrti. Později mezi oběti českého běsnění započetli i je.“
Sebemrskači
Všimněte si, jak se po listopadu 1989 debata o Sudetech zrcadlově otočila. Zatímco předtím jsme slýchali jen o zlých Němcích, teď máme pro změnu pocit, že vina je jen na české straně. O vyhnání Čechů na podzim 1938 z pohraničí už skoro neslyšíme. Média ovládlo téma zabíjení německých civilistů při divokém odsunu a pozdější vystěhování Němců na základě Benešových dekretů. Že prý to byla nepřípustná kolektivní vina.
Podle Jindřicha Marka za tu proměnu může souhra několika faktorů. „V devadesátých letech studium politologie a žurnalistiky silně ovlivnilo několik prosudetských aktivistů původem z disentu. Generaci mladých novinářů vnutili sebemrskačský názor, že jen Češi jsou zločinci. Tehdy byly navíc módou mnohonárodnostní kořeny. Tito mladí najednou hledali své německé babičky. Snili, jak to tam prý bylo před válkou krásné, než idylku zničili Češi. Kdo měl jiný názor, byl pro ně český nácek papouškující komunistické lži.“
Podle historika je malér, že se zástupci českých zájmů v pohraničí staly takzvané Kluby českého pohraničí, spolky bývalých politruků a režimních funkcionářů původně blízké KSČM a tehdejším Sládkovým republikánům. Téma tedy „zvedli“ extremisté, se kterými slušní lidé nechtějí být spojováni. Tím vznikla mlčící většina, jíž sice jednostranná propaganda ve prospěch sudetských Němců vadí, ale do diskuze se raději nezapojuje.
Staré rány
Jindřich Marek vyvrací i častý povzdech, že jsme v květnu 1945 odsunuli masu pracovitých spoluobčanů. Kdyby u nás prý Němci zůstali, pohraniční oblasti by neskýtaly obraz devastace a zmaru. Byly by rozkvetlou zahradou. „To už je český zlozvyk spoléhat na někoho, kdo za nás všechno vyřeší, osvobodí nás, nakrmí – buď Sovětský svaz, nebo Evropská unie,“ říká. „Problém leží jinde.“
Kde? „V podstatě komunistického režimu,“ tvrdí šluknovský rodák, který žil později v Karlových Varech, takže české pohraničí důvěrně zná. „V Čechy dosídleném pohraničí pomalu vznikala občanská společnost. Po únoru 1948 však režim vyhnal schopné občany od hranic, zboural mnohé vesnice a vztyčil železnou oponu. Po srpnu 1968 pak v pohraničí přidusil podruhé ty, kteří by mu pomohli na nohy.“
Jak říká Jiří Padevět, i po tři čtvrtě století starých událostech je pohraničí stále ovlivňováno. „Dokud budou někteří čeští politici strašit sudetskými Němci, je třeba se o tom bavit a střízlivě popisovat, co se stalo. Diskuze skončí teprve tehdy, až vymřou pamětníci a jejich potomci. Tedy asi za padesát let,“ soudí.
V roce 2070 bude tenhle článek asi stejně nudný jako popis bitvy na Bílé hoře. Zatím vás však ještě rozčílí, nebo potěší – podle toho, k jaké straně se kloníte.
15. prosince 2018 |
