V roce 1933 se průmyslové země topily na dně bezprecedentní hospodářské krize, kterou o pět let dříve spustil pád newyorské burzy. Ve Spojených státech ji navíc provázelo katastrofické sucho v zemědělském středu země. Lidé přišli o všechno a živořili v nejzoufalejší bídě, bez práce byl každý čtvrtý.
Důsledky propadu ekonomiky samozřejmě pociťovali také ti nejbohatší: nežebrali a nehladověli, ale výnosy z podnikání klesaly. A navíc si plebs za prezidenta zvolil „zakukleného bolševika“, který chtěl regulovat byznys a namísto krácení daní utrácet za pomoc zástupům nefakčenků.
Vybraná společnost kapitánů průmyslu a investorů se proto rozhodla čerstvě zvolenou administrativu Franklina D. Roosevelta svrhnout, ministerstva obsadit loutkami a vládnout způsobem, který by velmi připomínal režimy, které se v té době etablovaly v zemích starého kontinentu.
Nenápadný převrat měla obhajovat velká média a bezprostřední záminku k výměně vlády měly poskytnout násilné nepokoje, které by spustili a vedli naštvaní veteráni světové války. Zbývalo jen najít někoho, za kým bývalí vojáci vytáhnou do boje o ulice amerických měst.
Nepohodlný hrdina
Za vůdce lidu a tvář nového režimu byl vybrán Smedley Darlington Butler, široké veřejnosti známý válečný hrdina. Do konce svého života byl nejvýše dekorovaným mariňákem, mimo jiné mu byla dvakrát udělena Medal of Honor. Uniformu pověsil na hřebík v roce 1931 a na výložkách měl dvě stříbrné hvězdy generálmajora, což tehdy byla nejvyšší propůjčená hodnost v United States Marine Corps. U námořní pěchoty odsloužil čtyřiatřicet let, během nichž za vlast bojoval na Filipínách, v Číně za boxerského povstání, v Latinské Americe a Karibiku za takzvaných banánových válek o kontrolu nad dříve španělskými koloniemi, stejně jako ve Francii v zákopech první světové války.
Jeho vojáci i ostatní veteráni Butlera vysoce uznávali také pro jeho přímou povahu. Generál se i s tím nejposlednějším vojínem bavil jako se sobě rovným a nerozpakoval se hlasitě kritizovat zneužívání svých mužů jako nástroje zahraniční a ekonomické politiky. Tím si udělal mnoho nepřátel ve vojenských i politických kruzích, prezident Hoover jej nemohl ani vystát. Proto když neočekávaně zemřel velitel USMC, Butler jako nejvyšší šarže v řadách mariňáků nebyl povýšen na jeho místo, naopak mu hrozili vojenským soudem za nelichotivé veřejné komentáře na adresu Benita Mussoliniho.
Po svém odejití vyrazil Butler na šňůru šedesáti kritických přednášek o zahraniční politice Spojených států a později oznámil kandidaturu na senátora. Za republikány, kteří tehdy byli v mnoha ohledech liberálnější stranou, podobali se dnešním demokratům, a mimochodem také jako podporovatel prohibice. Především se ale obul do takzvaného veteránského bonusu, tedy tradiční odměny vojákům, kteří bojovali za vlast. Navrátilci ze zákopů světové války dostali pouhých šedesát dolarů na ruku, jejich organizace si ale nakonec domohly patřičnějšího bolestného, počítaného podle odsloužených dní. Peníze byly veteránům uděleny v roce 1924 ve formě certifikátu splatného až po dvaceti letech, v době nouze však muži potřebovali peníze hned.
Po útoku bezpečnostních sil zůstaly přístřešky Bonus Army v plamenech, rok 1932.
Před hlasováním kongresu o předsunutí data výplaty se v červnu 1932 do Washingtonu začaly slévat pochody nezaměstnaných veteránů, celkem přes čtyřicet tisíc mužů. Přezdívalo se jim Bonus Army a mnozí protestující ve městě zůstali: na deset tisíc se jich i s rodinami utábořilo na nevyužité ploše podél řeky nedaleko centra.
Zákon byl mnohonásobnou většinou zamítnut a po dvou týdnech stanové městečko rozehnala kavalerie pod velením generála Douglese MacArthura. V ulicích docházelo k násilným potyčkám, mezi obrněnými vozidly se valila oblaka slzného plynu. Reakce vlády byla tak prudká proto, že kolovaly zvěsti o připravovaném komunistickém převratu. Při represích zemřeli přinejmenším dva lidé a pětapadesát jich bylo zraněno.
Nezaměstnané na nucené práce
Během horkých týdnů ve Washingtonu Butler před veterány několikrát vystupoval a po potlačení protestu se opět vydal na cesty po celé zemi. Sháněl členy jím spoluzaloženému sdružení veteránů, vyzýval bývalé spolubojovníky k organizování se a kritizoval politiku jako zaprodanou velkému byznysu.
Přesto jej v červenci 1933 navštívil vysoký bankovní úředník jménem Gerald MacGuire, který se Butlerovi uvedl jako reprezentant Výboru pro silný dolar (Committee for a Sound Dollar), organizace lobující za návrat měny ke zlatému standardu. MacGuire generálovi ve výslužbě popsal také American Liberty League, zatím utajenou společnost nejbohatších Američanů a šéfů firem jako DuPont, JP Morgan, General Motors, Standard Oil, Heinz Foods nebo Goodyear Tire.
O měsíc později se oba muži sešli znovu a tentokrát byl MacGuire zcela konkrétní. „Máme tři miliony, s nimiž můžeme začít,“ řekl prý mariňákovi. „A můžeme mít tři sta milionů, pokud bude třeba.“ Nač byly? Na převrat. Butler se měl podle plánů postavit do čela veteránů a po převzetí moci povede vládu v nově zřízené funkci jakéhosi superministra.
Vzorem nového zřízení byl podle MacGuirea fašistický režim v Itálii, ale také Německo. „Všechny nezaměstnané muže strčíme do vojenských baráků, na nucené práce, jak to dělá Hitler,“ uvedl. Bezpečnostní složky nového státu budou muset nakoupit spoustu zbraní, které jim podle MacGuirových slov dodá zbrojovka Remington Arms, majoritně vlastněná rodinou DuPont.
Po měsících příprav se Smedley Butler pustil do akce. Na podzim 1934 svolal tiskovou konferenci, na které ovšem neoznámil převzetí vlády, ale popsal detaily komplotu a nevynechal ani jména prominentů, kteří do něj měli být zapojeni. Kritik korporátního kapitalismu a skutečný patriot hrál dvojí hru a jeho společník jménem Paul Comly French, kterého Butler přizval do kola, byl ve skutečnosti novinový reportér v utajení. Oba muži a také šéf spřízněné veteránské asociace krátce nato svědčili v neveřejném jednání sněmovního Výboru pro neamerickou činnost.
Nic se nestalo
MacGuire i bohatí lidé, jejichž jménem jednal, nařčení odmítli jako směšná a zpochybňovali Butlerovu příčetnost. Velké noviny a rozhlasové sítě, které patřily údajným konspirátorům, kauzu zesměšňovaly jako „gigantický podvod“ a „spiknutí bez spiklenců“, vážně se věcí zabývala jen hrstka médií. V závěrečné zprávě vyšetřovacího výboru, nedopatřením předané do rukou novináře o dvě dekády později, se ovšem píše, že „je nad vší pochybnost, že tyto záměry byly diskutovány, plánovány a mohly být uskutečněny, pokud by to lidé, kteří tuto činnost financovali, pojali za nutné.“
Vláda ovšem nepřijala žádná opatření, nikdo nebyl z ničeho obviněn. Údajní konspirátoři nemuseli svědčit před poslanci a v závěrečné zprávě výboru byla jejich jména začerněna. Stejně důsledně úřady ignorovaly i jiné náznaky, že se v řadách americké finanční aristokracie něco chystá. Žádnou odezvu tak neměly ani naléhavé řádky velvyslance v Německu prezidentu Rooseveltovi. „Mám mnoho příležitostí pozorovat, jak blízké jsou si některé z našich vládnoucích rodin s nacistickým režimem,“ píše se v dopise odeslaném dva roky po rozkrytí údajného spiknutí Butlerem. „Významný představitel jedné z největších korporací mi řekl, že je připraven k rázné akci, pokud vláda bude pokračovat ve své pokrokové politice.“
Jedním z důvodů nečinnosti úřadů samozřejmě byl strach politiků z mocných a bohatých. Navíc se ale v době míru nenabízelo mnoho právních prostředků, jimiž by bylo možné uchopit komplot nepodložený jasnými důkazy. Potenciální klíčový svědek MacGuire měsíc po slyšení před sněmovním výborem v sedmatřiceti letech zemřel, podle všeho z přirozených příčin.
V hodnocení celé kauzy jsou historici opatrní. Shodují se na tom, že MacGuire dobrodružnou eskapádu bezpochyby plánoval, že v ní figurovali finančníci, ale že od spikleneckých úvah zbývalo k jejich realizaci velmi hodně. Je dost dobře možné, že spiknutí MacGuire přinejmenším nafoukl, vždyť přestože padala ta nezvučnější jména, Butler se osobně setkal jen s ním a dalšími dvěma prostředníky. Možná Butlera tahali za nos v tom smyslu, že teprve s jeho pomocí chtěli dostat na palubu konspirace ony bankéře a průmyslníky, jimiž se zaštiťovali.
Generál mariňáků ve výslužbě se každopádně zdiskreditovat nenechal. Dál jezdil po přednáškových turné jako uznávaný mírový aktivista a kritik velkého kapitálu.
