Psal se rok 1957 a Američané, respektive jejich tajné služby, měli velký problém. V sovětském Rusku nebo v Číně zadržení západní agenti v průběhu několika měsíců výslechů vždy nakonec promluvili. Bez ohledu na výcvik, zkušenosti a praxi ze sebe nakonec ve výslechových bunkrech vydali nepříteli všechny stěžejní informace. A platí to i v případě vojáků a letců, jak názorně doloží zkušenost zadržených v průběhu Korejské války.
„Válečný zajatec má povinnost uvést své jméno, hodnost, služební číslo a datum narození, ale v maximální možné míře se bude vyhýbat zodpovězení všech dalších otázek,“ psalo se v pátém odstavci amerického Vojenského kodexu. Praxe však byla docela jiná.
Podlehnou všichni
„Nikdo se sice nepříteli nepodřídil v plné míře, ale nikdo mu také plně neodolal,“ shrnul doktor psychologie a společenských věd Albert D. Biderman. Jeho prací byla takzvaná zpětná analýza, tedy výslechy propuštěných válečných zajatců. Měl zjistit, co vlastně nepříteli prozradili a zda se nedopustili zrady.
„Z desítek takových rozhovorů je patrné, že vůle vojáků a agentů odolat nátlaku byla méně ovlivněná sílou jejich charakteru a více momentálními situačními faktory,“ soudil. Biderman vyslechl spoustu historek o osobní odvaze a statečnosti amerických vojáků v zajateckých lágrech. „Já tu nejsem kvůli dramatu, ale kvůli vědě. Čísla hovoří jasně. Je jedno, s jakým sebezapřením nebo jak tvrdě se vzpouzeli. Nakonec promluvili všichni,“ vynesl nekompromisní ortel.
A to byl problém, který armádní generály i šéfy amerických tajných služeb trápil. Domnívali se totiž, že čínští či sovětští komunisté nějakým způsobem inovovali techniku výslechů. Předpokládali, že jejich rivalové dokážou s pomocí nejrůznějších chemických substancí účinně nabourat mysl amerických zajatců. Jinak si totiž „stoprocentní“ úspěšnost nepřítele při výsleších vysvětlit nedokázali.
Biderman to tehdy komentoval slovy: „Spojené státy se ještě nevzpamatovaly z paranoie, že jim Sověti ukradli plány na atomovou bombu a jaderný výzkum. A teď se bojí, že prohrávají na sety v další oblasti, získávání informací od zajatců.“
Měl pravdu.
Liga výjimečných vědců
Zpravodajská služba CIA skutečně potřebovala přístup k výslechům inovovat. Oficiálním důvodem byla „obrana citlivých informací“ a snaha pozvednout psychickou a fyzickou odolnost vlastních agentů a vojáků vůči nátlaku nepřítele. Že se tato pasivní obrana dá využít i pro aktivní získávání informací od cizích zajatců, bylo zřejmé, ale nemluvilo se o tom. Od roku 1955 lidé z CIA volně spolupracují s řadou univerzitních expertů v oblasti neurologie, psychologie a farmakologie a počínaje rokem 1957 zakládají Společnost pro výzkum lidské ekologie. Silně kontroverzní spolek, ve kterém ze sebe američtí vědci vydali to nejhorší.
Patřil mezi ně například Robert Jay Lifton, dnes oceňovaný v oblasti porozumění válečným traumatům, Lawrence E. Hinkle, průkopník myšlenky o tom, jak prostředí ovlivňuje náš vývoj a chování, Harold G. Wolff, neurolog, který „porazil“ migrénu, nebo špičkový psycholog Carl Ransom Rogers.
Bezpochyby silné kapacity, jejichž plakety a busty zdobí americké nemocnice a univerzity. Zprvu měla jejich činnost ryze neškodnou, konzultační formu. Jen drobně upravili rámec svých studií, aby výstupy mohly být prospěšné operativcům CIA. Bezproblémová spolupráce ovšem brzy dostala trhliny.
Akademický výzkum mučení
Tajné služby potřebovaly konkrétnější odpovědi, které se nedaly v akademickém prostředí získat. A vedení univerzit se stavělo proti tomu, aby jejich profesoři pracovali na půl úvazku na velmi podivných zadáních, alespoň tedy z hlediska etiky podivných. Třeba na tom, jak se opakovaně přerušovaný nebo sedativy uměle vyvolaný spánek projevuje na schopnosti subjektů vybavit si informace.
Řešením bylo vytvoření „nezávislé“ Nadace pro lidskou ekologii (HEF). Oficiálně šlo o organizaci, která nespadala pod CIA, byť ta platila účty a výplaty. Pro tuto novou výzkumnou instituci pak začali uznávaní badatelé pracovat. A do díla se pustili skutečně bez zbytečných morálních dilemat.
Termín brainwashing se sice stane populární až později, ale plně vystihuje rozměr jejich analytické práce. I když zpočátku měli pro své sponzory z CIA jen špatné zprávy. „Komunisté jsou v získávání informací od vězňů a zajatců velmi schopní, protože s nimi umí pracovat. Dokážou je skutečně přesvědčit o tom, že jsou vinni, umí je přesvědčit k doznání. A to tak dalece, že se vězni ztotožní s představou vlastní viny a nakonec vyjadřují sympatie k těm, kdo je vyslýchají,“ objasnil Harold G. Wolff. A dodal: „Není v tom magie, hypnóza, séra pravdy, záhadné paprsky, drogy. Tento postup ‚převrácení‘ dokonce nevychází ani z nějaké psychologické vědy. Jen z dlouhodobé praxe vyšetřovatelů.“
Žádná věda: Sověti i Číňané to z vás vymlátí
Lawrence E. Hinkle pak blíže specifikoval použité metody. Zatímco Sověti pracovali se zajatcem spíše v režimu úplné izolace a opuštění, Číňané ho zařadili do krajně nepřátelského prostředí ostatních vězňů. Výsledek byl totožný: jediný, s kým mohl zajatec udržet kontakt, byl jeho vyšetřovatel.
„Zajatci počítají s tím, že se jich někdo bude vyptávat a vyslýchat je hned po zadržení. Jsou na to připravení. Místo toho je na čtyři týdny zavřou do díry a nebaví se s nimi nikdo. Jejich odolnost se tím oslabí a ve své podstatě chtějí s někým mluvit oni sami,“ líčil. Pak záleželo na vyšetřovatelích: „Je-li vězeň bojácný, budou mu vyhrožovat. Na netečné funguje násilí, hrdým se tyká.“
Za specifický pak Hinkle považoval přístup čínských vyšetřovatelů. „Jsou ve své podstatě velice neschopní, neohrabaní. Ptají se na to samé, ale nedokážou v podstatě pořádně napsat ani jméno vězně. Ten jim nakonec ‚musí‘ pomáhat. Nejsou tak informovaní a připravení jako Sověti. Číňané se navíc při výsleších častěji uchylují k násilí. Ne, nejsou to žádné ďábelské metody tortury, ale třeba jen bití dřevěnou holí. Otázka je: dokáže oběť bití snést bolest do takové úrovně, že už ji vyslýchající nemůže dále stupňovat? Odpovědí je nikoliv. Je to primitivní, extrémní. Ale naprosto funkční.“
Efektivní bolest
Ale taková odpověď experty z CIA netěšila. Jistě, bylo užitečné vědět, že Sověti i Číňané mají jen náskok v generacích aplikovaného násilí. Ale mlátit vězně tak dlouho, než zemře, nebo promluví? Měsíce trvající izolace? Nešlo by to udělat lépe? Plán byl prostý.
„Vyvinout techniky, které by dopomohly získat požadované informace od osob, které je nechtějí vydat. Ideálně tak, aby tyto osoby ani nevěděly, že informace zrovna poskytují,“ popisoval výzkumný záměr plukovník amerického letectva James Monroe, který vedl Oddělení psychologické války a celý výzkum HEF zpovzdálí dozoroval.
O splnění úkolu se měli postarat sezvaní odborníci, kteří budou později sbírat čestné doktoráty, místa v lékařských komisích, předsedat zdravotnickým konferencím a velmi často hovořit o etice lékařského a vědeckého výzkumu. Na základě svých znalostí a odbornosti měli vyvinout postupy, které by zkrátily zpracování vyslýchaných na minimum a přitom zachovaly maximální výtěžnost informací.
Lidé jako Wolff, Hinkle, Rogers nebo Lifton prostě dodají CIA vědecky podložený manuál k optimalizaci výslechů. Jak lidský mozek reaguje na bolest? Mohou některé látky výrazně zvýšit bolestivost? Co při kombinovaném výslechu s medikamenty dokáže smyslová deprivace?
O testovací materiál se nestarejte
Wolff, jehož osobním heslem bylo „Není dne bez experimentu“, patřil mezi zvláště zapálené vědce. Práce mu totiž otevírala netušené možnosti. S CIA za zády, Allen Dulles, ředitel Ústřední zpravodajské služby, byl totiž jeho blízkým přítelem, mohl bez obav realizovat své pokusy na schizofrenických pacientech. S pomocí psychoaktivních látek jim zkoušel „vymazat“ dosavadní paměť a znovu je naprogramovat na „základní funkce“. Výsledkem byla „četná trvalá poškození mozku“ pacientů.
Podobné pokusy prováděl v rámci HEF i doktor psychologie Ewen Cameron. Nazýval je psychologickým bombardováním. Pacienty při nich udržoval s pomocí léků při vědomí a čtyřiadvacet hodin v kuse si s nimi povídal.
Psychologové, psychiatři, neurologové i farmakologové, kteří se na výzkumu efektivních metod mučení pro CIA podíleli, nikdy neměli nouzi o pokusné králíky. Tajná služba uměla investovat: prostřednictvím anonymního fondu přispěla 370 tisícovkami dolarů na výstavbu nové budovy nemocnice v Georgetownu a výzkumníci z HEF získali protislužbou přístup ke zdejším psychicky postiženým pacientům. Potřebují-li vyzkoušet účinky LSD na lidskou mysl, vězeňská nemocnice v Lexingu jim hned ochotně vyjde vstříc, jen co obdrží příspěvek na renovaci. Otázka „informovaného souhlasu pacienta s experimentem“ se samozřejmě nikdy neřešila. Názor mentálně postižených nebo vězňů nikoho nezajímal.
Vědci v žoldu tajné služby
Ústřední zpravodajská služba výzkumný program Nadace pro lidskou ekologii ukončila v roce 1965. Nikoliv pro neúspěšnost. Jen už se dověděla o výsleších vězňů a zajatců vše, co potřebovala.
Okruh řešené problematiky využitelnosti brainwashingu se rozrostl a bylo zapotřebí oddělit jednotlivé linie výzkumu. Lékaři a vědci se tak mohli vrátit zpět do sféry civilního medicínského výzkumu a navázat na svou původní badatelskou činnost. Harold George Wolff, který chemickou cestou řešil zvyšování prahu bolesti vyslýchaných, se stane průkopníkem oblasti psychosomatických chorob a bude považován za „zakladatele moderního výzkumu příčin bolestí hlavy“. A dobře se vedlo i ostatním badatelům z HEF.
„Neměl jsem problém s prací pro CIA. Byl jsem si vědom, že naše výzkumná činnost je Ústřední zpravodajskou službou financována, ale neshledával jsem na tom něco závadného,“ prohlásil později Carl Ransom Rogers, údajně nejcitovanější psycholog 20. století, a dodal: „Popravdě, nikdy mi nepřišlo, že by naše práce měla výstup využitelný v oblasti špionáže, ale rozhodně měla výrazné praktické dopady na moderní medicínu.“
CIA to nejspíš viděla jinak. Ve zprávě z roku 1960 zmiňuje Rogersovy mimořádné zásluhy a vysokou využitelnosti jeho poznatků nedirektivní psychoterapie při vyslýchání vězňů. A také mu přispěla 30 tisíci dolary na pořízení domu v kalifornském letovisku La Jolla.
Nadace pro lidskou ekologii, kde se hledání nástrojů pro co největší lidské utrpení a vymývání mozků stalo hlavní náplní práce, by nikdy nemohla fungovat bez aktivního zapojení amerických lékařů a vědců. A ti měli, na rozdíl od svých pokusných subjektů, na výběr.
