Vyčerpaný redaktor Tomáš Poláček v cíli

Vyčerpaný redaktor Tomáš Poláček v cíli | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Kokain odmítl, místo toho se modlil. Vyčerpaný Poláček dobyl Londýn

  • 60
Není důležité vyhrát, ale dobít, tohle motto vetkl Tomáš Poláček do štítu své jízdy na elektrokole do Londýna na olympiádu. V cíli ho, vyčerpaný a bolavý, změnil. Zjistil, že důležité nebylo ani vyhrát, ale ani dobít. Šlo o to, přežít.

Posledních čtyřiadvacet hodin jízdy do Londýna začalo potupně. "Sir," slyším a vůbec nechápu. "Sir!"

Otevřu oči a je to tu zvláštní. Jako v nějakém hypermarketu, přibližně.

"Všichni ostatní už vystoupili, sir, i vy musíte trajekt opustit," vrací mě námořník do temného života.

Aha. Už vím, jak to bylo.

Šlapal jsem, šlapal, ale zarezervovanou loď ve čtyři jsem nestihl. Šlapal a šlapal, ani tu v šest. Ani v osm, až tu další. Smířil jsem se tedy s faktem, že opět žádné bílé útesy neuvidím, lehl si na koberec v sedmém palubním patře a okamžitě usnul...

Teď tedy poslušně sjedu výtahem ke svému milovanému bicyklu, ale jak jsem ospalý, nedojde mi, že mám už z Francie vybitou baterii. Nasednu. A zřítím se. "Jste v pořádku, sir?"

Nic se mi nestalo, vlastně ani nekrvácím. Ale v pořádku nejsem.

Prostě se modlím

Stávám se zákazníkem nejvybranějších hotelů, i když k tomu není žádný důvod.

V okruhu tří kilometrů od přístavu mi takhle pozdě najdou postel jenom v jakémsi hotelu, kde stojí noc 84 liber. Prý mám k dispozici saunu, posilovnu, prostě všechno, na co nemám čas.

Zajímá mě jen jediné: jestli mají adaptér, abych mohl strčit českou elektroniku do zásuvek.

Nemají. Ani v nóbl hotelu na racčí dolet od starého kontinentu takovou maličkost nenajdou.

Tím pádem se mi dost špatně nabíjejí dvě baterky, které potřebuju na zítřek. Ale co: jeden adaptér jsem si přivezl, tak prostě nabiju první, za tři hodiny se vzbudím, nabiju i druhou.

Kterážto taktika mi ale nějak nevyjde.

Když ráno vylezu na kolo, vidím, že mám každou baterku nabitou tak z poloviny. Už ani nenadávám. Prostě se modlím. Nastavím podporu na nejnižší stupeň, aby to byl jen takový podpůrný větřík do zad, a startuju.

"Musíš po á dvojce," radí mi všichni, tak tedy po silnici A2 směrem na Londýn.

Zpočátku ta cesta vypadá přijatelně, až na to, že jsem si Británii vždycky představoval plackovitě a tady to je horská dráha.

Do cíle to je 125 kilometrů a první baterka se vybije po padesáti. Vyndat, zandat druhou. A nemyslet na blízkou budoucnost…

Pak mám náhle pocit, že to kolem mě dost hučí. Překonám nechuť, pozvednu zrak, a hele, z á dvojky se nám kdesi stala osmiproudová dálnice. Což je fantastická situace, když si ty závody aut okolo mě sečteme s faktem, že musím jezdit na jiné straně než po celý dosavadní život.

Naštěstí před městečkem Bexley čekají policajti, politují mě, což se nedivím, protože k politování jsem, a deset minut se pak loudají osmnáctikilometrovou rychlostí vedle mě, až mě vyvezou na okresku.

Tam se mi vybije i druhá baterka. 

Adaptér, kokain a finiš

Chce se mi brečet, ale to by čtenář nepochopil, to by musel zažít. Například jsem cestou sháněl ve dvaceti obchodech ten adaptér – a nic. Když už mám úplně vybito a sehnat ho prostě musím, vlétnu do Teska. Perfektní, prý ho mají. Jsou ale rozvážní, takže ho čtvrt hodiny hledáme v regálech a dalších pět minut platím. Jakási Pákistánka se mazlí s každou pencí, kterou má vrátit. "Na olympiádu?" prohlíží si mé nevonící olympijské triko s českými symboly. "A odkud jste?"

Byl jsem zničený tak očividně, že mě fotbaloví fanoušci chtěli nakopnout kokainem.

Co je jí do toho, nervózně se klepu.

Na vybitém kole dofuním k hospodě a naštěstí jsou v ní fotbaloví fanoušci, což je moje sorta. Všichni fandí Milwallu. Pomůžou zapojit baterie do elektřiny a pozorně si mě prohlížejí.

"Hochu, ty potřebuješ kokain," shrnou situaci. A opravdu ten kokain vytáhnou.

V číslech

Ujeto: 1 318 kilometrů

Doba jízdy (včetně přestávek na svačiny a krátká dobíjení): 79 hodin

Nechci. Nehodlám se zabít v londýnském provozu na posledních mílích své poslední jízdy.

Hodinu a půl nabíjím a s díky odmítám návrh, že by se dal ten zbytek dojet vlakem, jenom za čtyři libry. "My bychom to nikomu neřekli," ujišťují mě chlapi.

Já vím. Ale kolo je tak těžké, že bych ho do toho vlaku nedostal...

Stmívá se. Do Greenwiche je to naštěstí z prudkého kopce. A najednou jsem v tunelu pod Temží.

Necítím nic.

Jenom achilovky. A zadek. A páteř. A spoustu vlastního potu.

Z té cesty jistě plynou mnohá ponaučení, ale teď je zatím nedovedu zformulovat. Snad jediné: nedělejte to. Važte si života a zdraví.

Ta zbylá ponaučení se dočtete příští čtvrtek v Magazínu DNES.

Netřeba dodávat, že hned, jak jsem dopsal předchozí větu, už jsem se belhal do pubu... 

P.S.: Pečlivý čtenář jistě postřehl, že po třech disciplínách, které jsem absolvoval v Mariánských Lázních, jsem žádné další nepokořil. Ano, je to tak. Desetiboj jsem vzdal. Bohužel nemůžu chodit, natož běhat či skákat.

Poláček míří do Londýna

Za půjčení elektrokola děkujeme společnosti ČEZ

,