Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Do mrtvoly pod vodou mnohdy prostě vrazíme, říká šéf elitních potápěčů

aktualizováno 
Extrémní hloubka, často neskutečná zima, minimální viditelnost. "Lezete do vody, která je studená, kalná, pracujete s výbušninou, s mrtvým tělem, v těsné jeskyni a to velmi často hluboko pod hladinou. Je to nápor na psychiku," říká šéf českých policejních potápěčů Lubomír Znojil.

Váš tým se veřejnosti nejvíc připomněl po orlických vraždách, co se od té doby změnilo?
Policejní potápěči fungovali už před oním případem, ale díky němu se naše jednotka stala tím, čím je. Do té doby se o ní moc nemluvilo. Naši kluci jsou cvičeni na extrémní podmínky, abychom dali jasný signál těm na druhé straně, že i když se budou snažit, je tu tým, který vše vypátrá. V současné době takové případy řešíme už jako běžnou akci.

Nakolik je Orlík prozkoumaný, může v něm být ještě víc těl?
Nevím, jestli je tam hodně těl, vím, že je tam hodně sudů. Až se jednou povede naši jednotku vybavit odpovídající technikou, navrhnu, abychom udělali velké cvičení a toto místo pečlivě prohledáme. Možná otevřeme další případy, o nichž se dosud neví.

Pod vodou děláte i forenzní vyšetřování. Co to obnáší?
Naším úkolem je co nejlepší ohledání místa nálezu či činu, součástí toho je i fotodokumentace. Pokud to nejde, kreslíme náčrtky podle paměti. Kriminalisté od nás potřebují co nejvíce informací. Podle ohlasů ze zahraničí vím, že patříme k nejlepším na světě.

Čeho je víc, vytahování těl, nebo hledání důkazních předmětů?
Bohužel těch těl. Drtivá většina nemá souvislost s kriminálním případem, jsou to lidé, kteří se třeba opili a spadli do vody, selhalo jim srdce a podobně. Musíme postupovat vždy jako policisté, vyloučit spáchání trestného činu, dokonale ohledat místo činu. Není to příjemná práce, ale musíme ji udělat co nejlépe. Nahoru pak musíme dostat všechno, co dole najdeme. Na mrtvá těla máme speciální vaky.

Fotogalerie

Živým tedy příliš nepomáháte.
Moc ne, potápěč v drtivé většině případů nezachraňuje. Snaží se vylovit mrtvé tělo, protože než se dostane na místo, je to většinou v řádu desítek minut, to je moc dlouho. Přesto pomáháme i živým, jsme schopni zachránit speleopotápěče uvízlé v jeskynním systému, děláme hloubkové potápění do stovky metrů, potápění v odpadních jímkách, prošlapáváme břehy, školíme lektory a instruktory. Pomáháme při povodních, fungujeme jako záchranáři.  

Po dvaceti letech jste psychicky vysílený

Vaši lidé se dlouho zaučují, než je přijmete. Byly případy, kdy potápěč po zaškolení řekl, že na to nemá?
Ano. Jedním z našich požadavků je i psychologické vyšetření a jím spousta lidí neprojde. Dalším sítem je půlroční stáž. Často stačí, když si s lidmi jen promluvím. Jdou k nám s určitými ideály, pak přijdou na to, že na to nemají.

Co je při této práci nejtěžší?
Těžko se mi to posuzuje, už jsem tu příliš dlouho. Stresorů je spousta, už jenom to, že dole mrznete, že se vám může porouchat výstroj, jste v hloubce a viditelnost je velmi špatná, pracujete s výbušninou, mrtvým tělem. Všechno je na potápěči, nesmí si hrát zbytečně na hrdinu, musí přiznat, že na něco už nemá, že si musí dát pauzu.

Stane se, že se potápěč vynoří a nechá za sebe dolů poslat jiného, protože to prostě nedá?
Ano a je to dobře, že to člověk umí říct. Dá se s tím pak pracovat, aby si neudělal k potápění blok.

Dochází po nějaké době k vyhoření potápěče?
Ano, já sám se toho strašně děsím. Vezměte si, že utonulého velmi často najdete tak, že do něj prostě narazíte. Je to kumulace různých druhů stresu. To všechno se sčítá a násobí. Každý naplňuje svoji nádobku a nikdy nevím, která kapka bude poslední. Za nález mrtvého dítěte pod hladinou nekápne kapka, ale rovnou celý panák. Je pak otázka času, kdy to dokape a řeknu, že už nemůžu. Není otázka, jestli se to stane, ale kdy se to stane.

"Když jdete do vody na delší dobu, musíte si obléct plenu. Působí na vás změny tlaku, jste v chladu. Máme ještě urinoventil, ale nevím o nikom, kdo by ho používal."

"Cokoli, co je pod hloubkou jednašedesát metrů, je schopná zajistit jen naše jednotka. Všechno, co vytáhneme, by jinak byl ztracený důkaz."

Co čeká potápěče pak?
Jediné, co vám pak zůstane, je výslužné, které nám hodně lidí vyčítá. Ale když někdo od takové práce po dvaceti letech odejde, už nemůže dělat skoro nic, má v sobě blok. Manipulovat se silně rozkládajícími se těly, to je prostě za nějaký čas na psychiku moc.

Tahali jsme miny a nevěděli, zda nevybuchnou

Na akci jde potápěč dolů sám?
Ne, chodíme ve dvojicích. Může ale nastat situace, kdy jde dolů sám, je uvázaný na vodicím laně. Bývá to při specifických pátracích akcích.

Na jak dlouhou dobu může jít potápěč pod vodu?
Záleží na konfiguraci výstroje, kterou má potápěč na sobě, a hloubce, v níž bude pracovat. Dnes je to ponor tak na maximálně dvě tři hodiny s otevřeným okruhem, podle hloubky a počtu stage lahví. Pokud by měl přístroj uzavřený okruh, může být ponor mnohonásobně delší.

Vysvětlete laikovi, co je to uzavřený okruh.
Znamená to, že vydechovaný plyn jde zpátky čisticím systémem. Počítač vám sám míchá směs podle hloubky, kde jste. Nevýhodou je složitý systém, který se může porouchat, je to drahé. Na druhou stranu je tam velká finanční úspora ohledně plynu a je to daleko bezpečnější. Pod vodou můžete vydržet i šest hodin. Pokud ale bude teplota vody kolem nuly, stejně začnete už po chvíli mrznout. Otevřený okruh oproti tomu znamená, že se nadechnete z lahví a vydechnete pryč. 

Co vše ponoru předchází?
Musíte si spočítat maximální množství plynu, který jste dolů schopni odnést. Je třeba si spočítat spotřebu plynu v hloubce, musí vám zůstat na zpáteční cestu s rezervou. Dolů nemůžete vzít padesát lahví. Máte na sobě dvě velké lahve na zádech plus čtyři stage, které máte u sebe jako dekompresní a cestovní plyny.

Jak dlouho dekomprese trvá?
Je to doba, dolů třeba jdete pět minut, pět minut tam něco děláte, dekomprese pak zabere třeba tři hodiny.

V té zimě to asi není legrace...
Prostě v té zimě stojíte dole a čekáte. Ideální je, když je tam lano, ke kterému se přikotvíte. Popravdě, je to velmi úmorné.

Jak dlouho jste na místě činu, než to vzdáte?
Chceme mít jistotu. Voda hodně zkresluje, zejména pro nezkušeného pozorovatele. Pokud hledáme třeba děti, zůstáváme i několik dní.

Existují však i roboti, používají se?
Samozřejmě by bylo ideální posílat dolů jen techniku, sonary, ale to je otázka peněz a ty chybí. Problém je i v tom, že u nás jsou vody kalné a robot se řídí hlavně vizuálně. Když hledáme na dně zbraně, používáme detektory kovů. Úspěšnost bývá téměř stoprocentní.

Hlavně je to ovšem o lidech, že?
Jsme specifická skupina lidí. Většina kluků jsou aktivní potápěči i ve svém volnu, mají potřebu se v tom realizovat. Je na nich vidět, že co dělají, je těší a jsou hrdí, že jsou členy jednotky, kterou nám závidí celý svět. Zažil jsem to na misi na Balkáně. Navštívila nás tam řada místních vládních představitelů a po našem návratu na základně policejní atašé snad ze všech států, včetně USA. Říkali, že takovou jednotku nemají. Je to pro nás čest, byť je ta práce extrémně namáhavá a těžká. A navíc ne moc dobře zaplacená.

Spousta úlovků. Nevybuchlé munice vylovili potápěči v Bosně mnoho.

Sousta úlovků. Nevybuchlé munice vylovili potápěči v Bosně mnoho.

Další z úlovků českých policejních potápěčů

Další z úlovků českých policejních potápěčů.

Zhruba před rokem jste si udělali skvělé jméno právě v Bosně.
Prazáklad akce byl trochu úsměvný, jezdili jsme do Rakouska trénovat hloubkové ponory, ale přestaly na to být peníze. Hledali jsme různé alternativy, jak ušetřit a přitom bezpečně cvičit, a dostali se až na Balkán, tam nás požádali, jestli bychom jim nepomohli s odminováním řeky Sávy. Protože máme potápěče-pyrotechniky, kývli jsme na to. Ač jsme zjistili, že místo je velmi nebezpečné, povedlo se nám vytáhnout 151 kusů nevybuchlé munice. Sklidili jsme velký obdiv a spoustu díků, České republice jsme udělali neskutečné jméno.

Lubomír Znojil

Narodil se v roce 1964 v Bruntálu, do nástupu na vojnu pracoval v Hutních Montážích v Ostravě, poté nastoupil jako pochůzkář k policii. Po absolvování policejní školy se dostal do zásahové jednotky. Protože se od patnácti let věnoval s mnoha úspěchy střelbě, stal se odstřelovačem. "K tomu jsem na Univerzitě Palackého v Olomouci získal doktorát z psychologie, takže jsem začal působit i jako policejní psycholog-vyjednavač," rekapituluje.

V roce 1999 odešel učit střeleckou přípravu a taktiku na policejní školu do Brna, po deseti letech dostal nabídku nastoupit k potápěčům.

Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dvacetiletou Veroniku, z druhého malou Kateřinu. Největším koníčkem mu je práce a rodina. "Byl bych moc rád, aby lidé v této zemi věděli, že zde mají tým lidí, který nám závidí celý svět, tým lidí, kteří jsou srdcaři a dělají mnohem víc, než jim ukládají povinnosti, aniž by očekávali, že za to něco dostanou," říká.

Co nejvíce času se snaží trávit s rodinou, i když dodává, že se to příliš nedaří: "Pracovní povinnosti neznají slitování a mnohdy odjíždím do práce v pondělí a vracím se zpět až v pátek večer." A těší se, až se život zklidní. "Kromě jiných věcí se těším na to, až jednou budu moct v klidu chodit spát do své postele. Ten, kdo prožil celý život po ubytovnách, tomu bude rozumět," směje se.

Letos tam jedete znovu?
Ano, na tři ostré mise. Kromě toho budeme školit jejich lidi, aby si tyto činnosti do budoucna mohli zajišťovat sami.

Vynášet výbušniny je snad ještě větší výzva pro psychiku než najít mrtvolu…
Naše jednotka má řadu specializací, krom toho i pyrotechniku. Jsme jediná ochrana před teroristickou hrozbou, pokud by bylo v Česku napadeno vodní dílo. Naši lidé jsou na to cvičeni. Tahali jsme ruské miny, které byly relativně v bezpečném stavu, ale také licenční "jugoslávské", které měly uhnilé veškeré jisticí prvky. Nevěděli jsme, jestli nevybuchnou.

Jak konkrétně probíhá vynášení výbušnin?
Dolů jsme posílali potápěče s kamerou, ten to natočil, my si to pustili, vyhodnotili a pyrotechnici rozhodli, co dál. Potom dostali potápěči závažíčka a značky a šli označit místo nálezu. Pak nastoupil potápěč-pyrotechnik, který na lano přivázal minu, vytáhli ji na loď na molitanovou podložku. Nato se odvezla na břeh a poté k zneškodnění.

Co neukecám jako vyjednavač, to zastřelím jako odstřelovač

U policie sloužíte už osmadvacet let, litoval jste toho někdy?
Mockrát. Sloužíte víkendy, často jste od rodiny, nevedete úplně běžný život. Naštěstí je moje manželka také policistka, moc dobře tedy ví, jak to je.

Už váš dědeček byl policista, byl vaším vzorem?
Určitě. Tatínek mi umřel, když jsem byl malý, a tak mě vychovávali prarodiče. Dědeček pracoval u policie před i po druhé světové válce, byl kriminalista. V 50. letech skončil a pracoval v dolech. Je pro mě velký vzor. Byl to člověk, který se nebál práce a vše dělal v plném nasazení. Nemusel a přitom byl mezi prvními dobrovolníky, kteří při mobilizaci odjeli chránit republiku před Německem. Děda ale nebyl z mého nápadu být policistou nadšený, protože nejlépe věděl, jak je to náročné. Ale snad je na mě teď pyšný.

Volbu jste měl jasnou hned po střední škole?
To ne, musel jsem tehdy nastoupit na dva roky na vojnu. Až potom jsem chtěl jít k policii. Celý život jsem závodně střílel a myslím, že velmi dobře. Řadu let jsem pracoval v zásahové jednotce Východočeského kraje, dělal jsem operátora, pak odstřelovače, k tomu vystudoval psychologii a pracoval jako vyjednavač.

Odstřelovač a psycholog, zajímavá kombinace.
Kolegové si taky dělali legraci, že co neukecám, to zastřelím. To se ale naštěstí nikdy nestalo. Potom jsem řadu let učil na policejní škole v Brně střeleckou přípravu a taktiku, pak přišla nabídka jít pracovat k policejním potápěčům tady do Brna. Nyní zde vedu odbor speciálních potápěčských činností a výcviku.

Od zásahovky k tichu pod hladinou, to je asi velký rozdíl, že?
V něčem ano, v něčem ne. Práce na zásahovce je hodně založená na dynamice, na tom, že víte, že máte málo času na to, abyste zadržel pachatele. U potápěčů nikam nespěcháte, práci si pečlivě připravíte.

Obojí je však práce, kde hodně záleží na týmu.
Stoprocentně. Lidi tu musí fungovat jako jedna rodina, musí si věřit. V současné době je moje pozice spíše manažerská, pod vodu chodím hlavně proto, abych nezapomněl, proč tu vlastně jsem. Kolegům jsem slíbil, že jak oni budou bojovat pod vodou, já se budu snažit bojovat nad vodou. Až jednou budu končit, rád bych svému nástupci předával nablýskaný křižník, na který budou všichni hrdí.




Nejčtenější

Sex s pěti lidmi za 24 hodin. Máme právo být coury, říká provokatérka

Je inteligentní, sebevědomá, nenapodobitelná. A hlásá „Všechnu moc courám“. Na...

Chce zbavit slovo běhna špatných konotací. „Coura je někdo, kdo nestaví mezi sebe a svou touhu užít si sex morální...

Operace Pandora: jak chtěli Sověti rozpoutat občanskou válku v USA

Oleg Kalugin šéfoval řadu let operacím KGB na ruském území. Právě on o tajné...

Pomocí cílených dezinformací se KGB po dvacet let pokoušela vyvolat ve Spojených státech rasové nepokoje, které by...



Mileniálové se bojí sahat na maso. Obchody to stojí víc obalů

Mladá generace si podle průzkumů britského obchodního řetězce nechce přiznávat,...

Ať se zvířata zabíjí, porcují, ať se kusy jejich těl prodávají. Jen ať to nepřipomíná maso. A hlavně abychom se toho...

Erotické mobilní seznamky jsou jako flirtování na baru, říká studie

Mobilní erotické seznamky jsou jen náhražkou pokukování po náhodné známosti na...

Nejsou pohromou pro veřejnou morálku, nevedou k šíření promiskuity a nevěry. Mobilním aplikacím pro erotické...

OBRAZEM: Až se tají dech. Odvážné krásky pózují se šelmami

Sází na přirozenou ženskou krásu a její kontrast s divokými šelmami. Výsledkem...

Sází na přirozenou ženskou krásu a její kontrast s divokými šelmami. Výsledkem práce ruské fotografky Olgy Barentsevové...

Další z rubriky

České publikum navádíme k odvázanosti, říká umělkyně z burlesky

Zábava v burlesce rozhodně musí být, soudí Miss Cool Cat.

Sálá sex-appealem, uvolňuje hravostí, omračuje dekadencí a provokuje trochou satiry, i politické. Burleska má mnoho...

Ochutnal jsem i pivo staré sto let. Pít se dalo, říká expert

Trend příchutí už odezněl, říká Jan Šuráň.

Nejsilnější české pivo se chlubí stupněm čtyřiatřicet, svět však zná i pivo stupně sedmdesát šest. „Jde to donekonečna,...

Nejcennější whisky mám v hlídaném skladu, říká sběratel

Cena této padesát let staré whisky Glenfiddich se odhaduje na 800 tisíc korun.

Kromě starých jaguárů, obrazů od Picassa a diamantů můžete peníze ukládat i do pití. Do lahví, jejichž cena je vysoká...

Najdete na iDNES.cz