Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Říkali mu, že roste pro šibenici. Nechal se popravit v přímém přenosu

aktualizováno 
Doznal se ke všemu, i k tomu, k čemu nemusel. Chtěl zemřít. Před popravou pojedl bažanta a prohlásil: „Pojďme na to.“ Klid však John Deering jen předstíral. Elektrokardiogram vyzradil, že byl víc než vyděšený. Byl prvním popraveným, který souhlasil s tím, aby přístroj zaznamenal, co se děje s tělem v okamžiku smrti.

Vrah John Deering na snímku z 31. října 1938, kdy byl popraven ve věznici Sugar House v americkém Utahu (v pozadí). | foto: Sugar House Prison, koláž iDNES.cz

V relativně krátkém seznamu vězňů odsouzených k smrti ve státě Utah narazíme na dva bezejmenné muže, na čtyřnásobného a pětinásobného vraha, na pachatele masakru a několik dalších, kteří se vraždou zbavili svých manželek nebo při přepadení zastřelili prodavače.

Poměrně fádní sestavu odsouzenců narušuje John Deering, v pořadí třiatřicátý muž, který byl v Utahu odsouzen k trestu smrti. Jeho poprava se dostala v roce 1938 na přední stránky všech novin ve Spojených státech. A morbidní senzací zůstává dodnes.

Deering se totiž dobrovolně podílel na experimentu, který zbytku světa přinesl „bezprostřední informace o skonu člověka“. Poslední vteřiny jeho života po smrtícím zásahu totiž sledoval připojený elektrokardiogram. Dodnes tak můžeme vidět záznam činnosti srdce, které přestává bít, a tělesných funkcí, které uhasínají.

Narozen v pekle, zrozen pro peklo

John Deering se narodil v září roku 1898 v Chicagu ve státě Illinois. Jeho mládí rozhodně nepatřilo mezi šťastné. Surový otec alkoholik jej a jeho matku a sestru neustále bil, proto trávil John dětství radši na ulici. Kvůli drobným krádežím se už ve třinácti letech podíval do nápravného zařízení, kde bude s přestávkami pobývat až do svých osmnácti let.

Řešením další existence se mu měla stát armáda, respektive její civilní oddělení námořní přepravy materiálu. Jenže si nepomohl. Nebyl totiž víc než závozníkem na lodi plné svárlivých opilců a dostával se neustále do sporů s ostatními členy posádky. Mladíček, který sotva vylezl z pasťáku, nechtěl jen pasivně snášet surovosti starých námořníků. Už totiž uměl rozdávat rány.

Jenže US Merchant Marine je pořád tak trochu armáda, a pro jeho výstřelky proto mají nadřízení jen málo pochopení. Než se naděje, sedí v kalifornském kriminále. Projde si San Quentinem i nechvalně proslulou Folsomskou věznicí. Není to zrovna příjemná zkušenost.

„Měl jsem se narodit o pět století dřív,“ řekne později novinářům z Desert News. „Na dvoře Karla Velikého bych jako rváč udělal kariéru. Ale tady? Nepatřím sem, nikdy jsem sem nepatřil.“

Ve dvaceti letech je znovu volný. Ale co může světu nabídnout? Jeho životopis zahrnuje trvalé bydliště, do kterého se nechce a nemůže vrátit, pět let pobytu v nápravných zařízeních pro mladistvé, vyhození z armády pro porušování kázně a navrch rok a půl ve dvou nejtvrdších kalifornských věznicích.

S takovou bilancí skutečně o práci nezavadí. I když si teď říká Fred Davis a údajně se snaží žít jinak, nedaří se mu to. „Chtěl jsem prostě být jen úspěšný mladý muž. Ne tak úspěšní jako politici, ale jen normálně žít,“ vzpomínal později s lítostí.

Chvilku pracuje v docích a později si najde známost. Jenže přítelkyně z Denveru ho nechá, když se dozví, co je zač. A stejně neslavně to dopadne i s jeho zaměstnáním. O bývalého kriminálníka nikde zájem nemají.

Vězení jako náhradní domov

Proto se vrátí ke krádežím a životu na ulici. Jako zloděj je ale opravdu mizerný. Postupně stráví dalších patnáct let za mřížemi, protože je téměř pokaždé dopaden nebo ho potopí jeho parťáci. Ve vězení je rozhodně častěji než na svobodě.

„Kdyby se mi tohle stalo v Chicagu, jsem ještě venku,“ bilancoval svou kariéru po jednom zadržení. „Měl jsem u sebe dvacet dolarů, což by na úplatek stačilo. Jenže tohle bylo v Detroitu a já zrovna narazil na toho jediného poctivého policajta ve městě.“

Za mřížemi, kde má všechno svůj řád, je ale překvapivě spokojený. Chválí si pravidelnou stravu, střechu nad hlavou a dostatek knih ke čtení. „Jestli mě život ve vězení něčemu naučil?“ přemítal nad otázkou novinářů a odpověděl prostě: „Umím teď asi čtrnáct variant karetní hry pasiáns. Ale žádnou nemůžete hrát moc dlouho, nebo z toho budete úplně praštění.“ A vlastně na něj v dobrém vzpomínají i dozorci. „Je to dobrej chlap. Milý, slušný, vynikající vypravěč. Úplně jiná sorta, než co tu běžně máme,“ prozradí novinářům jeden ze zaměstnanců káznice v Utahu.

Příliš si romantizovat Johna Deeringa ale není na místě. Byť se nad okolnostmi jeho posledních kriminálních činů dnes vznáší jistý stín pochybností, zůstává pořád odsouzeným vrahem. Jak k tomu došlo? Večer devátého května roku 1938 je v Salt Lake City nalezeno krvácející tělo dvaapadesátiletého Olivera R. Mereditha. Muž, který se zabývá obchodem s nemovitostmi, byl postřelen ve svém autě a okraden. Nepřežije.

Policisté však mají jasnou stopu: nábojnici vystřelenou z osmatřicítky. A jsou si dobře vědomi toho, že podobná zbraň byla použita o dva dny dříve, při přepadení, únosu a krádeži. Neznámý muž tehdy zastavil auto manželů Howeových a s namířenou pistolí je přinutil odjet na opuštěné místo, kde je okradl o jedenáct dolarů. Šetření v Salt Lake City nepřináší výsledky, a tak muži zákona rozjedou mezistátní pátrání. A jen o pouhé tři dny později je podezřelá zbraň Colt.38 ACP zajištěna v zastavárně poblíž Palace Casino v nevadském Renu.

Život je pro mě zbytečný

Za tři dolary ji tady prodal muž, který se Deeringovi přinejmenším hodně podobá. A na základě balistické zkoušky je zbraň ztotožněna s tou, kterou byl postřelen Meredith. Deering je pak dopaden o měsíc a půl později, v Hamtramcku ve státě Michigan. V podstatě náhodou. Došlo tu totiž k přepadení banky a při následném zátahu uvázl v síti mezi podezřelými. V záznamech má sedmnáct let vězení a nepřetržitý řetěz drobných trestných činů, je tedy ideální podezřelý.

Deering sám se však musí po zatčení nejprve pořádně vyspat. V době zadržení byl totiž úplně namol. Dozvěděl se, že jeho matka, pravděpodobně jediná žena, která na něj nikdy nezanevřela, už nežije. Vyšetřující policisté kolem něj zatím vrší hromady důkazů. Za banku mu v Michiganu hrozí patnáct let vězení a v Utahu za vraždu trest smrti. Proto se to celé Deering rozhodne skončit. „Nebojím se umírání, nemyslím na to. Vidím v tom všem jen marnost,“ hlesne, o moc víc vyšetřovatelům neřekne.

Přiznává se k přepadení banky, k loupežné vraždě v Salt Lake City i únosu manželů Howeových. Přiznává se také k zabití bezejmenného tuláka, kterého přepadl na nádražním překladišti a jehož tělo prý pohřbil do bažiny. Doznává také vraždu George L. Olsona ve Twin Falls v Idahu a vraždu Hazel a Nancy Fromových v Texasu. A přizná se i ke střelbě na dva policisty v Portlandu ve státě Oregon a k postřelení policejního důstojníka v Tacomě.

Přiznává se prakticky ke všemu, co mu policisté předloží. Kromě prvních dvou zločinů jej však není možné s dalšími případy vůbec spojit. Justici, která disponuje písemným doznáním zasloužilého kriminálníka, to ale nevadí. „Zastřelte mě. Zastřelte mě bez té pásky přes oči, bez všech těch zbytečných řečí a tahání po soudech,“ říká na začátku procesu soudnímu návladnímu Edgaru C. Jensenovi. „Ten Meredith byl podle toho, co tu říkáte, přinejmenším pětkrát lepší chlap, než jsem byl kdy já.“

Jeho závěrečná řeč, která je současně doznáním, trvá dvacet vteřin. Porota má o jeho osudu jasno za šedesát minut. „Děkuji vám, byla to vaše povinnost,“ ocení její výkon odsouzený na smrt.

Nejlepší čas na smrt je kdykoliv

Na začátku srpna 1938 Deering putuje do Sugar House Prison v Utahu, kde čeká na vykonání rozsudku. Je tu dáván za „příkladný úkaz nápravy“. Podle ostrahy je nekonfliktní a smířený. Dokonce se nechá slyšet: „Postavte tam venku dost hřišť a tělocvičen. Dejte dětem možnost hrát si i soustředit se na smysluplné aktivity. Dejte jim šanci rozvinout své možnosti, šanci, kterou jsem já neměl.“

V cele smrti uvědomělého vězně si proto podává dveře novinář za novinářem. Všem se omlouvá za stísněný prostor. „Není to sice královská komnata, ale je to střecha nad hlavou, ne?“ říká jim na uvítanou. A jak se cítí? „Jak bych se měl cítit? Měl jsem být mrtvý už dávno. A nemyslím si, že po životě následuje ještě něco dalšího. Nevěřím v Boha. Kdyby byl, nevypadalo by to tady takhle. Viděl jsem spoustu bídy a utrpení a nemyslím si, že by Bůh nechal děti hladovět.“ Mediální pozornost si užívá střídmě: „Nechci z toho dělat velkou show. Každý musí jednou umřít a pro mě je teď stejně dobrý čas jako jindy.“

Za mřížemi se rozohní jen jednou. To když je mu zamítnut telefonní hovor vdově muže, za jehož vraždu je odsouzen. Jeho nálady se rozhodne využít vězeňský lékař Stephen H. Besley. Požádá jej, zda by bylo možné, aby byl během popravy připojen na snímače elektrokardiografu. Podařilo by se tak pro vědu zachytit poslední okamžiky života člověka. „Bylo by to vůbec poprvé, co se něco takového podařilo,“ říká mu Besley. Deering souhlasí.

„Dokážu všem těm chytrákům, co říkají, že život začíná po čtyřicítce, jak se pletou,“ pronese.

Pozdě v noci třicátého října si ještě dopřeje svou poslední večeři. Objednal si bažanta. „Nikdy předtím jsem to nejedl, prostě mě zajímá, jak chutná,“ řekne dozorcům. Ke stolu pozve správce káznice Owena Nebekera a vězeňského kaplana Jima B. Moretona. Když dojí, poděkuje jim a rozloučí se s nimi: „Pánové, už musíte jít. Od teď už budu jen herec a nikdo by neměl poznat, co se uvnitř mě vlastně odehrává.“

Srdce Johna Deeringa

„Když jsem jako dítě vyrůstal v tom pekle, všichni mi říkali, že rostu pro šibenici,“ řekne ještě lékaři. „Já jsem si myslel, jak je všechny napálím. A vlastně se mi to teď povedlo, zastřelí mě.“

Doktor Besley a jeho pomocníci mu poté na popravišti připnou několik snímačů na hrudník a zápěstí. Když se posadí na židli, jeho srdce bije v průměru 72 údery za minutu. Na jeho tváři není nic znát, ale po nástupu pětičlenné popravčí čety se jeho tep zvyšuje na 180.

„Na shledanou a hodně štěstí. Pojďme na to,“ zní jeho poslední slova. A pak už se ozve ohlušující salva. Hodiny na zdi ukazují 6:46, tělo popraveného se ještě minutu třese. Ze záznamu elektrokardiografu můžeme vyčíst, že čtyři vteřiny po zásahu postihla srdce křeč, která s klesající tendencí pokračovala dalších 15,6 vteřiny. Činnost plic ustala po padesáti vteřinách, srdce naposledy udeřilo 134,4 vteřiny po zásahu. John Deering je úředně prohlášen za mrtvého v 6:48 hodin 31. října roku 1938.

„Dobře to na nás sehrál,“ řekl později novinářům doktor Besley. „Záznam elektrokardiografu ukazuje, že pod jeho odvážnou tváří bušily skutečné emoce. Byl vystrašený k smrti.“

Autoři:




Nejčtenější

Přepracovaná, tedy na vzestupu. Úspěšnost je ve Spojených státech spojovaná s...
Chvála práce do úmoru. V Americe je známkou úspěchu, tvrdí studie

Ještě před dvaceti lety bylo ve Spojených státech bohatství symbolizované volným životním stylem, vlastně nepracováním. Dnes je spojováno s flexibilní prací a...  celý článek

Uhlazení, usměvaví, plní slibů. Přesto se u velké části lidí lákání politiků k...
Sousedé se dozví, že nevolíte: triky, jak dostat lidi k volbám

Rekrutování po telefonu, slibování vysoké volební účasti, apelování na to, že volič je privilegovaná funkce i negativní kampaně proti politickým oponentům....  celý článek

Štastní přátelé zvyšují šance na vaše vlastní štěstí, říká studie.
Dobrá nálada je nakažlivá, říká studie. Ale špatná taky, dodává

Mít kolem sebe veselé lidi má výhodu. Dobrá nálada je totiž přenositelná. Jenž ta špatná taky. Melancholickým přátelům však vale přesto nedávejte, do deprese...  celý článek

Další z rubriky

Zabíjejte a kořistěte ve jménu víry! V křižáckém vojsku bojovali i muži z...
Čeští křižáci: byli rabujícími zločinci a obávanými válečníky

Dobyvačného tažení na Jeruzalém se na konci dvanáctého století účastnily i stovky Čechů. Byli to bandité, zločinci, kteří do vojska putovali rovnou z vězení....  celý článek

Přepracovaná, tedy na vzestupu. Úspěšnost je ve Spojených státech spojovaná s...
Chvála práce do úmoru. V Americe je známkou úspěchu, tvrdí studie

Ještě před dvaceti lety bylo ve Spojených státech bohatství symbolizované volným životním stylem, vlastně nepracováním. Dnes je spojováno s flexibilní prací a...  celý článek

Gudrun s matkou Margarete v listopadu 1945, kdy svědčily u Norimberského...
Tichá pomoc: tajní ochránci nacistických vrahů

Hnědí kamarádi drží při sobě. I desítky let po válce. Mnozí brutální nacističtí zločinci žili s falešnými identitami a finančním zajištěním v ústraní a v...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.