Dobrý den,
rád bych vás požádal o názor na situaci, v níž jsem se ocitl. Už skoro dva roky chodím s přítelkyní a náš vztah bych popsal jako osudový. Než souhlasila s tím, že to spolu zkusíme, musel jsem o ni dlouho usilovat, ale o to intenzivnější to pak bylo. Já jsem se do ní zamiloval prakticky hned na první pohled, ona tvrdí, že to měla podobně (i když se tomu prý nechtěla podvolit). Trávili jsme spolu každou volnou chvíli, což bylo dost problematické, protože jsme bydleli každý v jiném koutě republiky. Dělali jsme však všechno pro to, abychom mohli být spolu co nejvíc, a jakmile jsme se sešli, úplně jsme si vystačili sami, ani jsme nemuseli vyjít z bytu, respektive postele.
Za pár měsíců nám těchto pár hodin přestalo stačit a začali jsme hledat společné bydlení. Klára souhlasila s tím, že se přistěhuje za mnou do Prahy, protože tady mám výborné místo a stejné bych jinde hledal jen těžko. Ona dělá administrativní práci, kterou může dělat v podstatě kdekoli. Našli jsme si tedy byt, ona novou práci a začali jsme uvažovat o svatbě. Je nám oběma přes třicet, už bychom se rádi usadili a měli děti.
Problém je v tom, že cítím, že Klára už není tak spokojená jako na začátku. Ona o tom sice přímo nemluví, ale cítím to z toho, jak chce, abych se měnil. Už pár let chodím hrát jednou týdně s kamarády florbal, věnuji se veteránům, jezdíme s kamarády na kole a do toho mi bere hodně času moje práce. Kláře ale připadá, že svým zálibám a koníčkům věnuji příliš mnoho času, že ji zanedbávám, a chce po mně, abych to změnil.
Předhazuje mi, že na začátku jsme si vystačili sami dva a že nemám důvod, abych byl tak často pryč. Navíc pořád opakuje, že se kvůli mně přestěhovala do Prahy, vzdala se tedy všeho a já nejsem schopný udělat žádný ústupek.
Ale tak to není. Například srazy s kamarády nebo čas v práci už jsem hodně omezil. Svých koníčků se ale vzdát nechci, protože je to v podstatě jediná příležitost, kdy si můžu takzvaně vypláchnout hlavu.
Stále častěji se kvůli tomu hádáme a já nevím, jak z toho ven. Nechci se s ní rozejít, rád bych s ní zůstal a měl děti. Také cítím, že jí to svým způsobem dlužím za to, co pro mě obětovala ona. Na druhou stranu zase nechci měnit úplně celý svůj život. Nevím, jak z toho ven. Uvítám každý nápad, ale hlavně mi neraďte, ať se s ní rozejdu, protože mi na ní skutečně záleží a dosud bylo všechno v pořádku.
S díky a pozdravem,
Jaroslav
(redakčně kráceno)
Jaroslave,
děkujeme vám za dopis. Chápu vaší rozpolcenost i to, že stávající situace je pro vás vyčerpávající a dlouhodobě neúnosná. Je v pořádku, že se k celému problému stavíte takto zodpovědně a snažíte se najít kompromis přijatelný pro vás oba.
Osobně se domnívám, že ve vašem případě způsobila problém souhra dvou faktorů: ukončení fáze zamilovanosti a ztráta zázemí partnerky. Každý vztah probíhá zákonitě v určitých fázích, z nichž první je právě zamilovanost. V jejím průběhu se nám partner jeví jako zcela ideální, přehlížíme jeho chyby, zcela nám stačí jeho přítomnost a podobně. Je zcela normální, že po čase tato fáze vyprchá a pokud má mít vztah naději na plnohodnotné pokračování, musí se přesunout do další fáze. V té už vnímáme chyby a nedostatky partnera, ale hledáme kompromisy, nastupuje stereotyp každodennosti a tak dále. To však neznamená, že by další fáze vztahu byly méně kvalitní, jsou pouze jiné. Je proto zcela pochopitelné a normální, že se nechcete vzdát svých mimopartnerských aktivit, ačkoli vám na počátku vztahu stačila jen přítomnost vaší přítelkyně.
PoradnaVaše otázky a problémy nám pište na e-mail redakce@xman.cz. Zodpoví je psycholožka Bára. |
Zároveň je evidentní, že vaše přítelkyně se nedokázala vyrovnat se ztrátou zázemí a společenských kontaktů, která je přirozeně spojená s přestěhováním do jiného města. To je zřejmě příčinou, proč se snaží váš vztah vrátit do stádia, kdy jste si vystačili navzájem. Velmi pozitivně bych hodnotila skutečnost, že si uvědomujete, čeho všeho se pro vás přítelkyně vzdala, když se za vámi přestěhovala. Na druhou stranu není možné, aby tento svůj čin používala jako prostředek k vašemu vydírání. Pokud bychom tuto situaci dotáhli do extrému, potom byste mohl ustupovat celý život jejím požadavkům, protože se za vámi před lety přestěhovala. Kromě toho, pokud se partneři dobrovolně uzavřou do izolace před ostatními lidmi, nemůže kvalitně fungovat žádný vztah.
Je proto nutné najít rozumný kompromis. Ujasněte si pro sebe, které aktivity a koníčky jsou pro vás skutečně důležité a nechcete se jich vzdát a které byste naopak mohl omezit. Některých aktivit se navíc může účastnit spolu s vámi i vaše přítelkyně (například vaše cyklistické výlety).
Zároveň se přítelkyni snažte pomoci ve vybudování nového zázemí. Seznamte ji se svými kamarády a především s jejich partnerkami, aby si mohla vytvořit nové přátele. Zorganizujte akce, na které budete moci jít společně a na nichž se budete moci společensky bavit s dalšími lidmi. Přesvědčte přítelkyni, aby se například zapsala na kurzy, které ji zajímají, nebo obnovila koníčky, jimž se věnovala ve svém původním bydlišti. Pomůžete jí tak odpoutat se od vás, a současně tak pomůžete i vašemu vztahu. Přeji vám hodně štěstí.
Psycholožka Bára
