Dobrý den,
pročítám si vaše články a rady, osudy a strasti jiných lidí. Patřím mezi ně? Posuďte sami. Za poslední rok jsem prožil ten nejkrásnější cit na světě, ano, lásku, ale bohužel také plno bolesti.
S onou slečnou jsme se seznámili před dvěma lety, kdy začala chodit na mé hodiny streetdance. Byl jsem v té době pěkné kvítko, užíval si života všemi doušky a byl skoro "bezstarostný". Skoro proto, že mi před pěti lety umřela maminka na rakovinu, otce jsem v životě neviděl a nevlastního bych dnes zabil, kdybych ho potkal. Zůstal jsem sám s babičkou a s přáteli z tancování. Ti mi moc pomohli, zase jsem se smál a na oplátku dělal radost ostatním.
Ke slečně jsem nejprve přistupoval jako ke kamarádce, jenže postupem času jsem začal vnímat její blízkost. Protože měla přítele, zaháněl jsem náznaky intimnějšího citu do kouta, ale znáte to... I když semínko citu zahodíte, má velkou šanci, že vyklíčí a poroste. A to se taky stalo. Vše to začalo na soustředění. Vyspali jsme se spolu a oba se do sebe zamilovali. Prožíval jsem nejkrásnější období svého života, byla mou první láskou. Nikdy jsem nic tak krásného necítil, vnímal jsem každý její pohyb, každé její přání, žil jsem jejími sny.
Ji ale vztah se mnou trápil. Zůstala u svého přítele, ale nesnášela ho, nenáviděla. Znám ho osobně, je to hrozně moc hodný člověk a bylo mi ho i líto. Kvůli tomu, co jsme spolu dělali, jsem se necítil dobře, ale naše láska byla silnější.
Pak přišla obrovská rána. V prosinci mi zemřela i babička a já už neměl nikoho než přátele a ji. Prožil jsem s ní ty nejkrásnější Vánoce. Bohužel jsme se ale museli neustále schovávat u mě doma, bylo mi do breku, když jsem viděl na ulicích jiné páry. My byli spolu jen jednou v kině, ale to byla taková rychlo akce, aby nás nikdo neviděl.
V únoru tohoto roku se pak se svým přítelem rozešla. Zůstala sama v bytě, já za ní jezdil a pomáhal jí. Věděl jsem, že s některými věcmi se musí vypořádat sama, nechával jsem jí prostor, ale asi ne takový, jaký si představovala.
Začaly hádky kvůli blbostem a po dvou měsících se k němu vrátila. Další rána. Svět se mi zhroutil před očima. V práci jsem se nesoustředil, měl jsem deprese, žil ve stresu. Nejedl jsem, nepil, neměl jsem na nic chuť, a pak jsem se jednoho dne v práci složil a odvezla mě záchranka.
Sbírám se z toho dodneška. Problém je, že i když se snažím, a ne málo, nemůžu na ni zapomenout, láska neopadá, je naopak čím dál tím větší. Chci jít dál a pokračovat, ale nedokážu ten blok odstranit. Stále víc si uvědomuji samotu... a zatím jsem, popravdě, nenašel důvod, proč bych tu měl zůstávat.
Byl jsem už i u psychologa, vůbec mi však nepomohl.
Michal
(redakčně kráceno)
Michale,
děkujeme vám za dopis. Zcela chápu, že situace, v níž jste se ocitl, je velmi náročná, navíc ztížená skutečností, že jste zůstal sám bez svých nejbližších. To je také pravděpodobně důvod, proč jste se na svou bývalou partnerku tak citově upnul, že si bez ní život nedokážete představit ani po tak dlouhé časové prodlevě, která od vašeho rozchodu uplynula.
PoradnaSvé otázky a problémy nám pište na e-mail redakce@xman.cz, zodpoví je psycholožka Bára. |
Bohužel si po přečtení vašeho dopisu troufám říci, že každý z vás do vašeho vztahu vkládal jiná očekávání. Píšete, že za celou dobu jeho trvání jste spolu absolvovali jen jednu společnou akci, rychlou návštěvu kina, a jinak jste se skrývali. Dále píšete, že vaše milenka svého přítele nesnášela a k vám si jezdila odpočinout a přijít na jiné myšlenky. Pokud tomu tak skutečně bylo a chtěla být s vámi, nerozumím tomu, proč se s ním nerozešla ihned a nebudovala vztah s vámi. Soudě dle jejího chování i toho, že se ke svému příteli po rozchodu zase vrátila, nepovažovala zřejmě váš vztah za tak perspektivní jako vy.
Dáváte vinu sám sobě a rozchod připisujete tomu, že jste jí "nedal dostatek prostoru". Přitom však sám uvádíte, že jste dělal vše, co jste jí na očích viděl a plnil jí každé přání. Projevil jste dostatek trpělivosti v roli milence, která vám nevyhovovala, a nechal jste jí prostor i po rozchodu.
Skutečnost, že se rozhodla pro návrat ke svému bývalému, je jejím rozhodnutím, které je pro vás sice bolestné, ale bohužel ho musíte respektovat. I když je samozřejmě velmi těžké přiznat sám sobě, že se vaše vztahová očekávání různila, nedávejte vinu sám sobě a netrapte sám sebe úvahami na téma "co by se stalo, kdyby...".
Nejvíc zneklidňující je ve vašem dopise zmínka o tom, že nemáte důvod, proč na tomto světě zůstávat. Uvědomte si, že i když vám vaše situace připadá momentálně bezvýchodná, máte kolem sebe řadu přátel, kteří vás mají rádi a pro které jste důležitý. Navíc časem zcela jistě potkáte ženu, která dokáže plnohodnotně nahradit vzpomínku na vaši bývalou přítelkyni a s níž založíte rodinu.
I když s psychologem nemáte ty nejlepší zkušenosti, velmi bych vám doporučovala, abyste dal odborníkům ještě jednu šanci a navštívil nějakého jiného. Domnívám se, že vám pomůže i skutečnost, že si o své situaci budete moci promluvit s někým nezávislým a získat tak větší nadhled.
Psycholožka Bára
