Zůstanou-li dva lidé bydlet i po rozchodu ve společném bytě, může to být

Zůstanou-li dva lidé bydlet i po rozchodu ve společném bytě, může to být překážka na cestě zpátky k vyrovnanějšímu životu. | foto: Profimedia.cz

Poradna: Po rozchodu spolu dál bydlíme

  • 231
Rozešli jsme se, ale dál spolu bydlíme v jednom bytě. Přítelkyně už má jiného, já ji však stále miluji a nemohu se od ní odpoutat, píše čtenář Petr.

Dobrý den,

nikdy jsem si nedokázal představit, že budu psát do poradny a potřebovat pomoc od psychologa. Vždy jsem byl zvyklý řešit problémy s ženami úplnou ignorací, kdy jsme se spolu rozešli. Vždycky jsem to dělal proto, že jsem se tak během pár dní úplně vzpamatoval, dal se vnitřně do pohody a šel dál. Nikdy jsem se pak s nimi už nebavil. Nicméně k jádru věci.

Zhruba před rokem, když jsem dostudoval, jsem začal pracovat a v tu samou chvíli jsem poznal neskutečnou shodou náhod ji. Teď budu mluvit i za ni: byli jsme do sebe opravdu neskutečně zamilovaní. Ona bydlela se spolubydlícíma a já v tu dobu ještě s rodiči. Jezdil jsem za ní skoro každý den a vždy se na ni neskutečně těšil. Ona mi vždy říkala, jak je ráda, že mě poznala, že od svého prvního se tři roky plácá ve vztazích s idioty a já jsem konečně ten "pravý".

Začal jsem pracovat u jiné firmy, kde se mi docela dařilo a celkově jsem byl se svým životem tak nějak spokojený. Měli jsme se rádi, takže jsme začali uvažovat o společném bydlení. Ještě před tím, než jsem se rozhodli definitivně, jsem byl u jejích rodičů a od té chvíle se do vztahu dostalo jakési napětí. Mockrát jsme se pohádali (což je, myslím si, ve vztahu normální), jsme oba hodně emocionální, takže jsem to viděl jako úplně normální. Párkrát mi též řekla, že jí vadí, že se nechovám jako chlap. Že když je na mě hnusná, neseřvu ji nebo ji nechytím a neukážu svojí "mužnost".

Zhruba po dvou měsících společného bydlení (kdy jsem si vzal nemalou půjčku na zaplacení dvou nájmů dopředu a kauce za pronájem) náš vztah ztratil jakousi jiskru. Hádali jsme se, vyčítali jsme si, neshodli jsme se (ovšem vždy na hloupostech). O měsíc později navrhla, že bychom se asi měli rozejít, že já už k ní asi stejně nic moc necítím a že ona teď je v situaci, kdy vlastně neví, co chce, nebo spíš já nejsem to, co chce. Bral jsem to spíš jako výmluvu, ale jelikož jsem byl také nespokojený, souhlasil jsem s rozchodem.

Teď (je to už zhruba asi měsíc) bydlíme stále spolu, já jsem v práci den ode dne neúspěšnější (dokonce to vypadá, že mě vyhodí), nemůžu pracovat ani začít podnikat, jak jsem chtěl, jelikož teď nemam jiné myšlenky než jen na nás. Ona náš vztah, aspoň dle mého, už totálně vymazala. Chová se ke mně jako k nejlepšímu kamarádovi, furt mi říká, jak mě má strašně moc ráda, usmívá se na mě, chce se mnou být atd. Vztah už ale nechce.

Nikdy jsem ji neprosil ani neškemral o druhou šanci, a tak se navenek taky snažím tvářit, že jsem v pohodě. Kolikrát to ale nezvládnu a přestanu s ní mluvit, ona je pak nešťastná, že se s ní už nebavím, a když to vše překousnu, tak je zase v pohodě. Ona ovšem teď randí se starším mužem (tohle vůbec nechápu) a já na ni denně myslím, nemůžu pořádně spát, už dlouho jsem se pořádně nevyspal, ani nemůžu pracovat. Nedokážu se na nic soustředit. Ona se mnou spí v manželské posteli, ale nic spolu už nemáme. Usíná naprosto klidná a já si ještě ve tři hodiny ráno snažím pomocí autosugesce vytvořit k ní aspoň nějaký odpor, říkám si, že bez ní jsem spokojenější a klidnější, že není ta pravá.

Poznal jsem teď jednu holku, která je opravdu super, přesně podle mých představ a normálně bych byl do ní strašně zamilovaný už dávno, teď ji mám taky moc rád, dává mi hodně energie, rozumíme si, ale pořád je tu moje ex. Když ji vždy vidím doma, prostě pořád miluji ji, a i když si to nechci připustit, občas sním o tom, jak mi řekne, že toho všeho moc lituje, že já jsem pro ni ten pravý a že budeme spolu. Myslím, že teď, po této zkušenosti, bychom si už sebe vážili oba dva mnohem více. Jenže tohle se, dle mého, rozhodně nestane a já už nevím, jak dál. Moc prosím o radu.

Petr

(redakčně kráceno)

Petře,

děkujeme vám za dotaz. Zcela chápu, že stávající situace pro vás musí být značně vyčerpávající. Rozchod je sám o sobě psychicky namáhavou a frustrující událostí, která vyžaduje čas, aby se rány zacelily, ve vašem případě je však frustrace umocněná hned několika faktory. Jednak konec vašeho vztahu nevnímáte stejně (zatímco vaše přítelkyně považuje váš vztah za ukončený, vy stále doufáte v jeho pokračování) a jednak spolu i nadále bydlíte, takže máte svou bývalou partnerku neustále na očích.

Poradna

Své otázky a problémy nám pište na e-mail redakce@xman.cz, zodpoví je psycholožka Bára.

Právě společné bydlení, které přetrvává i po vašem rozchodu, je záležitostí, kterou byste měl vyřešit co nejdříve. Z vašeho dopisu mi není příliš jasné, proč spolu i nadále setrváváte v jedné domácnosti. Odloučení nebývá, z praktického hlediska, neřešitelným problémem ani v případě manželství a ve vašem případě by mělo být o to jednodušší, že nejste manželé a bydlíte pouze v pronájmu. Je zcela zřejmé, že pokud budete se svou bývalou přítelkyní neustále v kontaktu, nedokážete od ní získat patřičný odstup a odpoutat se od ní.

Navíc je chování vaší bývalé partnerky značně ambivalentní a chápu, že pro vás do značné míry zmatené. Působí na mě dojmem, jako kdyby se nechtěla vzdát výhod, které jí vztah s vámi přinášel (materiální zázemí, příjemná společnost...), ale zároveň se nehodlá vzdávat ani své svobody a o klasický vztah s vámi ve skutečnosti nemá zájem.

Ať už jsou však její pohnutky jakékoli, základem je, abyste si uvědomil, že váš vztah je minulostí a je potřeba se od sebe co nejdříve odstěhovat. Ostatně, není dost dobře možné začít nový vztah, pokud budete své partnerce vykládat, jak stále spíte na manželské posteli se svou bývalou. Jakmile se odstěhujete, vaše zapomínání a návrat do "normálního" života bude mnohem rychlejší a snazší. Přeji vám hodně štěstí.