Příběh Porton Down, dnes vládního vojenského výzkumného parku a centra Dstl (Defence Science and Technology Laboratory), startuje v roce 1916. O rok dříve císařská německá armáda při zákopových bojích na západní frontě použila bojové plyny, navzdory tomu, že se Haagskou úmluvou z roku 1909 použití dusivých plynů při válčení zřekla. Němci nebyli prvními narušiteli dohody, už v srpnu 1914 úmluvu porušili Francouzi, německé vojsko však v dubnu 1915 dokázalo s pomocí 168 tun chloru téměř smést spojeneckou obranu u belgických Yper.
Když se britská generalita otřepala ze šoku, přirozeně se začala zajímat o způsoby obrany před dusivými mraky a také o jejich využití. Veškeré testy a vývoj se realizovaly na půdě Velké Británie, v nepřístupných močálech obklopujících městečko Porton ve Wiltshire, poblíž Salisburské pláně. Do konce první světové války se zdejší tým rozrostl z původní skupinky několika chemiků a badatelů na 50 vyšších vojenských důstojníků, dohlížejících na 1 100 odborných zaměstnanců.
Vyráběly a zkoušely se tu plynové masky pro muže, koně i psy, první léky a lékařská péče. Jenže také samotné bojové plyny: yperit (hořčičný plyn), chlor a fosgen. V první světové válce použili Britové kolem 25 tisíc tun plynů, zhruba desetinásobek tohoto množství vyrobili do zásoby. Právě v Porton Down.
Samotný výrobní areál s technickým zázemím a laboratořemi se rozrostl na 1 200 hektarů, obklopených dalšími třemi tisíci hektary pustiny, blat a vřesovišť, která byla součástí další uzavřené vojenské oblasti, rozšířené o letecké a dělostřelecké střelnice.
Za druhé světové války se v Porton Down pracovalo v omezené míře, ovšem jen do doby, kdy spojenecká vojska odhalila, že Hitler má sklady naplněné novými bojovými látkami, připravenými k použití. Případné použití nervových plynů by sice porážku Německa nezvrátilo, ale výrazně oddálilo.
A proto se rozjela mašinérie pokusů a projektů v Porton Down znovu naplno. S koncem války přitom výzkum neustal, pokračoval celá padesátá léta. K úspěchům zdejších badatelů je možné připočíst syntézu dusíkatého yperitu, organofosforu, sarinu, plynu VX nebo celé řady neletálních (nesmrtících) slzných, oslepujících a uspávacích plynů. Poté výroba bojových plynů ustala a výzkum se soustředil na biologické zbraně, později na obranu před nimi.
K tomu všemu výzkumníci potřebovali lidské pokusné králíky.
Pokusy i na civilistech mimo centrumVedení dnešního Dstl v Porton Down v roce 2008 připustilo, že mezi lety 1953 až 1976 byla provedena série „leteckých testů s vypouštěním biologických materiálů“, které vládě pomohly pochopit a řešit problematiku prevence biologického útoku. „Vzhledem k mezinárodní situaci bylo rozhodnuto, že tato informace bude považována za tajnou,“ uvedlo prohlášení. „Z těchto testů vzešla celá řada užitečných informací, které nám pomohly vyhodnotit například to, jak by se biologické látky dále šířily mezi lidmi a jak by probíhala případná obrana. Dvě následné studie nezávisle na sobě potvrdily, že tyto testy neměly negativní dopad na zdraví obyvatel Velké Británie.“ |
Trezor plný úmrtí a nemocí
Byl mezi nimi například vojenský technik z letecké základny v Consettu, dvacetiletý Ronald Maddison. V říjnu roku 1953 se do výzkumu zapsal dobrovolně, měl však za to, že půjde o test léků proti běžnému nachlazení. Právě to mu totiž řekli vojenští lékaři. A odměna byla tak lákavá! Příslib k povýšení, třídenní dovolenku a za jeden den experimentů také 15 šilinků, za něž hodlal pořídit zásnubní prsten pro svou vyvolenou Mary Pyleovou.
Výzkumníci z Porton Down však lásce nepřejí. Mladíka zavřou v plynové komoře a na jeho předloktí, překryté dvěma vrstvami bezpečnostního oděvu, nanesou jakousi bezbarvou látku. Je to 200 miligramů sarinu. Za půl hodiny se už Ronald Maddison dáví krvavou pěnu, za dalších třicet minut je mrtvý.
Jeho případ je však jen špičkou ledovce. V roce 1968 je tu čtyřicet vojáků injekčně infikováno kyasanurskou lesní horečkou (KFM), která v přírodních podmínkách dosahuje osmadvacetiprocentní úmrtnosti. Výzkumníci z Porton Down potřebují vědět, jak je vir nebezpečný, ale též, zda by mohl mít vojenské využití.
Vysloužilý seržant britské armády Patrick Mercer zase vzpomíná na to, jak musel své muže hnát do bunkrů, uvnitř nichž se testoval účinek slzných plynů. Někdy jim vědci nedovolili chránit se plynovými maskami. Vyčítal si to, ale za neuposlechnutí rozkazu mu hrozila degradace a kázeňský trest.
Mikrobiologickému výzkumu šéfoval v šedesátých letech v Porton Down Gordon Smith. Stál za pokusy s kyasanurskou lesní horečkou. Prováděly se na pacientech nemocných rakovinou nebo leukémií.
Na testy slzného plynu vzpomíná i vojenský pilot Gordon Bell. Pod jeho vlivem musel plnit rutinní úkoly, aby se ukázalo snížení bojové efektivity. „Musel jsem stát přímo před potrubím, ze kterého se valil dým. Pálila mě tvář, bodaly plíce. Nikdo mi o tomhle předem neříkal, celý to byl špinavý trik,“ stěžuje si. Veseleji nebylo ani Ericu Hatherallovi, vedoucímu výstrojního skladu letectva. I on byl přesvědčen, že se účastní hledání léku proti nachlazení. Po požití podané „vody“ se před ním začaly roztékat stěny a ovládly jej halucinace. Dostal totiž dávku LSD.
To technik Frederick Nyman si stěžovat nemohl. V roce 1966 zemřel na selhání imunitního systému a sepsi žaludku. Jeho žena Hettie se teprve v devadesátých letech dozvěděla, že v rozmezí pěti roků služby mu bylo při testech postupně injekčně vpraveno 19 dávek různých bakteriálních kmenů. „Odmítnout je nemohl, protože by jinak přišel o místo,“ říká manželka.
Říci „ne“ bylo obtížné i pro devatenáctiletého Williama Dyera ze sommersetské lehké pěchoty. Znělo to jako vtip: Nabídli mu jeden šilink za to, že se bude celý den plížit po poli. Neřekli mu ale, že je poprášeno radioaktivními částicemi. Časem u něj byl diagnostikován Hodgkinův lymfom, nádorové onemocnění.
Pokusy na lidechV našem cyklu o neetických vědeckých pokusech jsme zatím připomněli: |
Brzkou rakovinou skončil i případ Petera Carpentera, vojína radisty, který přenášel z místa na místo radioaktivní bedny. Ian Foulks z 28. regimentu si zase mohl vybrat, jestli k 400 librám žoldu dostane 140 liber přilepšení a povýšení, pokud na sobě nechá vyzkoušet slabě koncentrovaný nervový plyn bez protilátek. Nebo zda zvolí neprodloužení smlouvy, tedy faktickou výpověď.
Tyto a podobné případy mrzačení či likvidace životů pro zájmy národní bezpečnosti přitom ležely dlouho v trezorech. Než se dostaly na světlo, musely čekat dlouhá desetiletí.
Spravedlnost nepřišla ani po 50 letech
Přišlo to až v roce 1999. Nejprve policii ve Wiltshire a později i ministerským právníkům se dostaly na stůl velmi zvláštní případy. Úplně nahoře čnělo oznámení o padesát let staré vraždě jistého Ronalda Maddisona, pod ním bylo několik stovek hlášení o ublížení na zdraví s trvalými následky. Veškeré materiály přitom pocházely od důvěryhodných osob, vysloužilců a veteránů, kteří prý byli po půl století vázáni mlčenlivostí.
Všichni v minulosti sehráli roli pokusných králíků v Porton Down a teď žádali o zadostiučinění. Vyšetřování případů vešlo ve známost jako Operace Antler a trvalo čtyři roky. Odehrávalo se v atmosféře, která vůbec nepřipomíná starou dobrou Anglii. Policisté nemají oprávnění ke vstupu na místo činu, žalující musí opakovaně měnit klíčové podrobnosti svých výpovědí, aby nevyzrazovali státní tajemství.
Ministerstvo obrany jim otevřeně vyhrožuje odebráním výsluhy, hodností i důchodu a místní noviny musí zveřejňované příběhy podrobit vpravdě vojenské cenzuře. A soud? Fraška. Slyšení trvající 64 dní jsou neveřejná, přístup k nim mají jen lidé s patřičnou bezpečnostní prověrkou a právníci musejí o podrobnostech mlčet.
Dobré zprávy z Porton Down Objevili tu například syntetické tkaniny protichemických oděvů, preventivní pilulky NAPS, které snižují účinek nervového plynu, ComboPen s atropinem, který „vzkřísí i mrtvého“ nebo léky Doxycyklin a Cyprofloxacin, zachraňující život po zasažení bakteriemi sněti či antraxu. Když je v občanské válce v Sýrii použit bojový plyn, putují odebrané vzorky sem. Když existuje podezření na to, že teroristé vyrábí špinavou bombu z radioaktivního materiálu, tady ze sesbíraných vzorků zjišťují, jak jsou zlí hoši daleko. A když potřebujete vybavit pohotovostní tým mediků do oblasti stižené ebolou, zeptáte se zde. Porton Down je dnes naprostá světová jednička. Jenže cesta na vrchol je lemována četnými případy porušení veškeré lékařské či vědecké etiky. |
Dochází i na nebývalý precedens: pravomocný rozsudek o vraždě je na pokyn nejvyššího soudu v roce 2002 změněn a o dvě léta později je Maddisonův případ překlasifikován na nepravomocné neúmyslné zabití. Stíhán není žádný z vědců, kteří pokusy prováděli.
Korunu všemu nasazuje ministerstvo obrany, které v roce 2008 vyplácí 360 žalujícím, účastníkům experimentů, kompenzaci v celkové výši tří milionů liber, aniž by však jakkoliv přijalo odpovědnost za jejich zdravotní stav. Výplatu pochopitelně podmiňuje stažením žalob.
S tím ale nesouhlasil profesor Ian Kennedy, britský přední expert na medicínskou etiku, jehož na samém sklonku devadesátých let požádalo ministerstvo obrany o zhodnocení dosavadních experimentů. Vybralo si špatně. Kennedy sice připustil, že vypjaté období paranoidních tlaků generované studenou válkou vyvíjelo na výzkumníky nepřiměřenou zátěž. Svůj posudek však uzavřel slovy: „Prováděné pokusy byly podle mého úsudku už silně za hranou toho, co bylo navzdory imperativu hrozícího globálního konfliktu přípustné.“
Zařízení Port Down však nemá pro své oběti ani slovo omluvy. Neuhne ani o píď, zničené zdraví vojáků svědomím jeho personálu nepohne. „Dobrovolnický program byl vždy plně podřízen těm nejpřísnějším etickým standardům, platným k dané době,“ sází beze stopy reflexe tvrdá slova tiskové oddělení Porton Down přímo na vládním webu.
Přímých pamětníků a účastníků pokusů jsou naživu stále stovky. Dodnes nedokážou pochopit, proč byla jejich důvěra v armádu a vlast, kterou chtěli bránit, zneužita tak obludným způsobem.
