Klasika z fast foodu
Kyblík křidýlek z KFC je sázka na jistotu, v asijských zemích je dokonce často považován za sváteční jídlo. Nepohrdli jím pašeráci heroinu z takzvané Balijské devítky, vražedkyně Mona Fandeyová ani bestiální John Wayne Gacy (který jako manažer KFC dříve pracoval). Objednávky z KFC jdou jako poslední pokrmy odsouzenců do desítek, popularitou se jim dnes však zvolna blíží řetězec Burger King, na který vsadil i usvědčený vrah Joseph Mitchell Parsons. Tento „zapomenutý vězeň z Utahu“, jehož za pět let ve vězení nikdo nenavštívil, si poslední hodiny zpestřil královskou objednávkou tří megaburgerů a hranolků.
O jeho případu se doslechl další odsouzený Marion Albert Pruett, který čekal na popravu ve státě Arkansas. Aby kolegu trumfnul, objednal si o jeden hamburger víc. Starosti o zdraví si už ostatně dělat nemusel. Nezdravé pochoutky z rychlého občerstvení přitom v posledních dvaceti letech vévodí většině „posledních menu“. Na Floridě se totiž musíte s objednávkou vejít do 40 dolarů, a v Oklahomě jen do patnácti. Ovšem v Louisianě se vám tradičně strážní mezi sebou „za dobré chování“ složí i na ústřice a humry.
Hannoverský řezník už je po jídle
Čtyřiadvacet doložených brutálních vražd nezletilých chlapců, homosexuální a nekrofilní sklony. To je vizitka, kterou se mohl v prosinci roku 1924 představit Fritz Haarman. Noviny ho titulovaly Hannoverským řezníkem a přirovnání to bylo více než trefné. V době ekonomické krize si totiž přivydělával prodejem masa. „Prodal mi to kamarád Karl,“ říkal nájemníkům ve svém domě, kteří by o maso rozhodně neměli zájem, pokud by věděli, že je lidské.
Z většiny těl jeho obětí se zachovaly jen obrané kosti a skalpované lebky. Jeho spády mu procházely nepřiměřeně dlouho, protože měl navenek dvě tváře. Muži zákona jej vedli v patrnosti jako drobného podvodníka, příležitostného zloděje a překupníka a jako takový se stal policejním informátorem. Že přechovávaný kontraband nekrade, ale získává od svých obětí, zjistí policie až mnohem později.
Haarman, démon v lidské podobě, neprojevoval prakticky žádné emoce a trest smrti v podobě gilotiny přijal s ledovým klidem. Poslední večeře? Najedený je prý dost. Poprosil jen o dlouhou cigaretu a šálek pravé brazilské kávy. Podobně to viděl i známý vrah Ted Bundy, který odmítl vydatnou večeři se slovy: „Teď nějak nemám chuť.“
Charita motivovaná popravou
Nechme stranou, zda Philip Ray Workman skutečně během přepadení bistra Wendys smrtící ránu na policejního důstojníka vypálil, nebo ne. Balistický důkaz byl potvrzen a vyvrácen hned několikrát. Ve státě Tennessee zabíjení mužů zákona trestají jediným způsobem, a tak si Workman nakonec mohl vybrat jen dvě věci: do které ruky bude chtít smrtící injekci a co si objedná k poslední večeři.
„Raději bych rybařil.“ Poslední slova odsouzenců Některé výroky provokovaly, jiné vtipkovaly, mnohé neskrývaly aroganci a proklínaly. Další dávaly najevo hrdost nebo trvaly na nevinně. Z řady z nich mrazí, ať proto, že z nich čiší bezcitnost, nebo proto, že nad nejvyšším verdiktem vyvolávají pochyby. Přečtěte si, které výroky odsouzenců na smrt se zapsaly do justičních análů. |
Jeho požadavek byl netradiční. Poprosil o jednu vegetariánskou pizzu, ale nikoliv pro sebe. Měla být darována kterémukoliv bezdomovci ve městě. Ředitel věznice splnit toto ušlechtilé přání odmítl, a tak odsouzenec k smrti přešel k protestní hladovce. Devátého května 2007 zamířil na svou popravu nalačno, ale jeho poslední dobrý skutek motivoval tisíce lidí. Charity pro bezdomovce v celém Nashvillu byly toho dne zaplaveny darovanými krabicemi s vegetariánskou pizzou.
Odsouzenci k smrti totiž na ostatní myslí jen zřídka, i když výjimky se najdou. O jídlo se rozdělili například devatenáctiletý ostrostřelec z irské mafie Francis Crowley a zabiják žen Raymond Fernandez, kteří přizvali ke stolu svého spoluvězně. Svým způsobem zazářila i sériová vražedkyně Aileen Wuornosová. Svůj poslední hamburger nechtěla jíst sama v cele, ale v jídelně s ostatními.
Kapku něčeho ostřejšího?
S alkoholem je většinou v posledním menu problém. Trest má být totiž vykonán „za plného vědomí“. Ale řešit to lze, když v sobě například naleznete víru. Jako Jonathan Nobles, usvědčený z dvou vražd, který objevil v cele smrti Ježíše Krista. A rozhodl se den před popravou přijmout hostii, včetně nezanedbatelného množství vína. Podaný chléb nakonec nechal na rozdíl od láhve netknutý.
Vampýra z Düsseldorfu pomohla chytit Češka Jeho slova zněla jako Satanova zpověď. U soudu mluvil o sexuální rozkoši ze zabíjení, o fantaziích, v nichž trávil jedem celé školy a sirotčince. O tom, jak pil krev svých lidských i zvířecích obětí. Život a zločiny Petera Kürtena se staly jednou z nejhrůznějších předloh krimifilmů historie. V filmu Normal z roku 2009 ho ztvárnil Milan Kňažko. |
Na vynikajícím izraelském víně značky Carmel si před popravou pochutnal i Adolf Eichman, vrchní inženýr nacistického holokaustu. Vypil ho půlku lahve. Ke sklence vína se bez komplikací dopracoval i „düsseldorfský vampýr“ Peter Kürten. Ve třicátých letech to totiž bylo v Německu považováno za standard.
Zatímco ve většině amerických věznic běžně před popravou nepřijdete k alkoholu silnějšímu „než tři nealkoholická piva“, v Utahu takové štráchy nedělají. Gary Gilmore, dvojnásobný vrah a autor série ozbrojených loupeží, podmínil své plné přiznání a odchod před popravčí četu flaškou Jacka Danielse.
Na reklamace už je pozdě
„Celý život dělám špatná rozhodnutí,“ tvrdil v cele pro odsouzené k smrti James Edward Smith, odsouzený za loupežnou vraždu. Co si objednal? „Jednu lopatu hlíny, prosím.“ Snad proto, aby si zvykal. Správa věznice mu přesto nevyhověla, místo toho dostal jen sklenici bílého jogurtu. Na který byl alergický.
Obligátní flákotu, respektive středně propečený nebo polosyrový steak si jako své poslední jídlo vybraly desítky odsouzených. Ale nadšení většinou nebyli. Kuchaři ve vězení se nepočítají mezi profesionály řemesla, a na kvalitu úpravy si tak stěžovali i Arthur Lucas a Ronald Lupin, poslední odsouzení k trestu smrti v Kanadě, jimž byly jejich objednávky zaměněny.
Spokojený od stolu s poslední večeří neodešel ani Thomas J. Grasso, odsouzený za vraždu prvního stupně. Dostal dva tucty slávek uvařených v páře, dva cheesburgery, žebírka, dva mléčné šejky a polovinu dýňového koláče. To vše bylo podle zadání. Ale místo konzervované rajčatové polévky s těstovinami značky SpaghettiOs dostal „jen“ obyčejné špagety s masovými kuličkami. Do krajnosti rozhořčený Grasso prý volal: „Doufám, že se o tom dozví tisk!“
Speciality a chuťovky
John Albert Taylor skutečně nebyl profesionál. Při zločinech spáchaných ve státě Florida zanechal kompletní série svých otisků. A další chyba? Před spravedlností hledal úkryt v Utahu, kde mají k trestu smrti velmi kladný přístup. V cele smrti mu evidentně nebylo dobře, a tak se jeho poslední objednávka omezila na živočišné uhlí, aby si spravil rozbouřené zažívání.
Na výpis z trestního rejstříku Roberta Buella by nám tu nevyšlo místo, omezíme se proto na konstatování, že definitivní tečku za jeho pochybnou kariérou učinila vražda a znásilnění jedenáctileté dívenky. Jeho poslední přání? Jedna černá vypeckovaná oliva.
To vrah Gerald Mitchell si zase přál karamelové bonbony Jolly Rancher Candy, o kterých si myslel, že už se nevyrábějí. Spletl se. Soudní proces s Odellem Barnesem byl podle novinářů „cirkusem forenzních věd, prezentací bojovníků za lidská práva a show odpůrců nejvyššího trestu“. Rozsudek za vraždu spáchanou během vloupání si vyslechl v roce 2000 a své poslední přání omezil na zvolání „Za spravedlnost, rovnost a světový mír“. Nakonec byl tedy o hladu. V originalitě ovšem vede Miguel Richardson, který si na den své popravy v roce 1980 objednal narozeninový dort.
Muž, který v Texasu zrušil „poslední jídlo“
Doušek rumu na posilněnouZvyk nabídnout odsouzencům před popravou něco dobrého platil v různé míře v celém západním světě už od středověku. Záleželo ovšem na postavení trestance a také na tom, jak moc se s exekucí pospíchalo. Desetileté období Velké francouzské revoluce dovedlo na popraviště 17 až 25 tisíc osob a všem byla oficiálně v posledních minutách nabídnuta sklenka rumu, která jim měla dodat odvahu na cestu ke gilotině či šibenici. Francouzský trend „posledního přání“ se přenesl i do kolonií, respektive na území Louisiany, odkud se pak ve volné podobě rozšířil i do Států americké federace. Alkohol a tabák zde byl před popravou na rozdíl od Evropy většinou zakázán, ale odsouzenci mohli většinou aspoň rozhodnout o svém posledním jídle. |
Bez výsady posledního přání jsou odsouzenci na smrt v Texasu. „Tu tradici máme od roku 1924,“ prohlásil před sedmi lety houstonský senátor John Whitmire. „Ale vězni si jí neváží. Ve vztahu k vážnosti jejich činů je přitom tato výsada silně nepřiměřená.“
Důvodem zmíněného proslovu, jehož výsledkem bylo ukončení zvyklosti výběru poslední večeře, se stala objednávka jistého Lawrence Russella Brewera. Odsouzený vrah, k jehož posledním kouskům patřilo vláčení řetězem připoutaného těla oběti za svým vozem, se totiž vůbec nešetřil. Objednal si dva kuřecí steaky s opečenou cibulkou, mísu pálivých paprik, sýrovou omeletu se sušeným hovězím, pizzu s kousky masa, trojitý slaninový hamburger, mísu jedlého ibišku, kilo grilovaného masa s čerstvým chlebem a kbelík zmrzliny s arašídovým drobením.
Pochutnal si? „Ne, dnes hlad opravdu nemám,“ odmítl tehdy poněkud nezdvořile strážné. A tak už si dnes odsouzenci v Texasu vybírat nemohou.
