Pozor na můj mozek, doporučoval před popravou zastřelením sériový vrah a...

Pozor na můj mozek, doporučoval před popravou zastřelením sériový vrah a kanibal Andrej Čikatilo. V letech 1978 až 1990 zavraždil nejméně 53 dětí a žen, části těl jedl. Popravili jej střelou za pravé ucho. | foto: commons.wikimedia.org CC-BYProfimedia.cz

„Raději bych rybařil.“ Seznamte se s posledními slovy odsouzenců na smrt

  • 19
Některé výroky provokovaly, jiné vtipkovaly, mnohé neskrývaly aroganci a proklínaly. Další dávaly najevo hrdost nebo trvaly na nevinně. Z řady z nich mrazí, ať proto, že z nich čiší bezcitnost, nebo proto, že nad nejvyšším verdiktem vyvolávají pochyby. Přečtěte si, jaké výroky odsouzenců na smrt se zapsaly do justičních análů.

Výpis zločinů Carla Panzrama by vydal na několik stránek, nedělal s tím ostatně tajnosti. „Za svůj život jsem zabil jednadvacet lidských bytostí, spáchal stovky loupeží, krádeží a přepadení, byl jsem žhářem. A abych nezapomněl, znásilnil jsem aspoň tisícovku mladých mužů a chlapců,“ hlásil.

Byl strojem na páchání hanebných skutků. „Chcete mě reformovat? Já věřím, že jediný způsob, jak reformovat člověka, je zabít ho,“ prohlásil při svém posledním procesu v roce 1930. Absolvoval ho kvůli vraždě dozorce, a nejen proto byl odsouzen ke smrti provazem.

Aroganci však neztratil ani před popravou. „Co se tam motáte, bastardi? Hněte sebou. Za tu dobu bych už zabil tucet chlapů,“ popoháněl své katy.

Stejně to asi vnímal John Wayne Gacy, bestiální sériový vrah odsouzený za 33 vražd nezletilých chlapců. Na otázku „Jaká jsou vaše poslední slova?“ před podáním smrtící injekce odvětil jen lakonickým: „Polibte si...“ Státní prokurátor William Kunkle, který byl popravě přítomen, se tehdy nechal slyšet, že „měl mnohem snazší smrt než každá z jeho obětí“ (jak Gacy vystupoval na dětských oslavách jako klaun, čtěte zde).

Humor až do poslední chvíle

Bez úzkosti zřejmě nastoupil k popravě i rostovský řezník, kanibal a vrah Andrej Čikatilo (film o něm se natáčel v Česku). Přestože jeho svědomí mělo tížit dvaapadesát doložených vražd, jeho největší starostí bylo: „Nevystřelte mi mozek z hlavy. Japonci si ho budou chtít koupit!“

Žádné neviňátko nebyl ani George Appel a k vraždě policejního důstojníka ve státě New York, za kterou dostal trest smrti, se určitě nepřipletl náhodou. Appel už měl v rejstříku trestů nastřádáno řadu menších prohřešků a také násilí. Když se s kumpány vydal na noční vloupačku do textilky a překvapil je policista, kohoutek své zbraně zmáčkl bez váhání. Dopaden byl krátce na to.

V roce 1928 se ale v New Yorku popravovalo na elektrickém křesle a Appel se tím nechal inspirovat k žertovným hláškám. Pohrál si se záměnou písmen ve slovech „apple“ (jablko) a svého jméně „Appel“ a s životem se rozloučil slovy: „Pánové, myslím, že všichni brzy uvidíte pečené jablko. A pečená jablka má přece rád každý.“ V nastalém tichu pak ještě dodal: „Zatraceně, dneska asi elektřina nevypadne, že?“

Na podobnou strunu zahrál v srpnu roku 1966 i James D. French. Byl odsouzený za vraždu stopaře na doživotí a ve vězení se několikrát neúspěšně pokusil o sebevraždu. Nakonec zabil svého spoluvězně, aby na něm trest smrti vykonal sám stát, když jemu pokusy o ukončení vlastního života nevyšly. Jako poslední člověk, který byl ve státě Oklahoma popraven pomocí elektrického křesla, si k přihlížejícím novinářům neodpustil poznámku: „Pánové, mám pro vás námět na zítřejší titulek. Co třeba „French fries“?

Zblízka to bude snazší

Revolucionář, který celý život bojoval za svobodné Irsko. Pašerák, který na své lodi Asgard převážel zbraně pro své druhy. Proto také Robert Erskine Childers, námořník a spisovatel, skončil před popravčí četou. Oficiálně kvůli drobnosti, britští vojáci u něj při osobní kontrole nalezli pistoli, poloautomatickou dvaatřicítku. Byl to mimochodem dárek od Michaela Collinse, budoucího úspěšného politika, který nakonec vybojuje irskou nezávislost.

Jenže držení zbraně je momentálně porušením stanného práva, vyhlášeného dočasnou vládou. A proto stojí Childers 20. listopadu roku 1922 před zdí v kasárnách Beggar ́s Bush. Vlastnoručně si potřese rukou s každým střelcem popravčí čety a svého šestnáctiletého syna požádá, aby až bude starší, vyhledal všechny, kteří se podepsali pod jeho rozsudek smrti, a stejně jako on jim také potřásl rukou.

A jeho poslední slova? „Pojďte o krok, nebo raději o dva blíž, pánové. Bude to tak snazší.“ Kdyby se do poslední chvíle chladnokrevný Robert Erskine Childers dožil stáří, mohl by být na svého syna hrdý. Jeho potomek Erskine Hamilton se totiž stal čtvrtým prezidentem Irska.

Mlčeti zlato

Grover Cleveland Redding se považoval za prince z Abyssinie a za nejvyššího kněze Jehoye. Tvrdil, že jeho životním posláním je navracet lidi zpět do jejich domovských zemí. Byl to blouznivec a nábožensky laděný pomatenec, který si však uměl získat přízeň řady důvěřivých lidí. A právě dav rozvášněných oveček na jeho přímý pokyn způsobil během nepokojů smrt dvou nevinných. Soud v roce 1921 rozhodl, že za zabití je zodpovědný právě Redding. Odsoudil ho k trestu smrti pověšením za hrdlo. A poslední kazatelova slova? „Mám vám co říct, ale ne teď.“ Jeho kati však nečekali.

O poznání méně pompézní byly poslední věty Barneyho Olwella, oběšeného v roce 1866. Provaz si vysloužil za to, že pěstmi ubil muže, který mu dlužil dvaačtyřicet dolarů. Před popravou jen lakonicky a svým způsobem rozvážně odtušil: „Ani nevím, jestli vám mám něco říkat. Oběsíte mě a nechci předtím říci nějakou hloupost.“

V podobném duchu se nesou i poslední slova Jimma L. Glasse, usvědčeného dvojnásobného vraha. Proti rozsudku v zásadě nic neměl, ale soudně se bránil proti formě jeho provedení, nezamlouvalo se mu elektrické křeslo. Nejvyšší soud však jeho stížnost zavrhl. „A co vám mám teď říkat? Radši bych rybařil,“ sdělil před tím, než se do něj zakousl elektrický proud.

Trest smrti je vraždou

Leonel Torres Herrera byl odsouzen k trestu smrti za to, že v roce 1981 postřelil a zabil dva policisty na dálnici u Los Fresno. Problematické však bylo už důkazní řízení, které proti němu stát vedl. Usvědčující argument podal vlastně jen jeden z postřelených (než na následky zranění skonal v nemocnici), a to na základě jediné fotografie obžalovaného. A i když vyšetřovatelé shromáždili úctyhodné množství důkazního materiálu, žádný z nich nespojil Herreru přímo s místem střelby.

Přesto byl v roce 1993 odsouzen. Cestou na smrt řekl jen: „Jsem nevinný, nevinný, nevinný. Nezapomeňte na to. Společnosti nic nedlužím. Jsem nevinný muž a dnes se tu odehraje něco moc špatného. Bůh s vámi.“ Jeho obhájce později řekl, že v daném soudním řízení prý naprosto přestala platit presumpce neviny.

Debatovaný byl i případ pětatřicetiletého Roberta Drewa z Texasu, který měl se svým spolujezdcem ubodat stopaře. Oba obžalovaní tvrdili, že jednali v sebeobraně. Za obviněné se postavilo prakticky celé jejich město. Marně. Robert Drew před vykonáním rozsudku prohlásil: „Rád bych vám připomněl, že trest smrti je jen vraždou. Berete životy nevinným.“