Sousedé si všimli, že se kolem silnice z města motají cizí muži. Leckdo nejspíš tušil, co se chystá, ale lidé měli strach obrátit se na Američany, báli se jich stejně jako mužů s plnovousem. Po sedmé ráno v listopadu 2005 po silnici projížděl konvoj amerických vojáků, když se mezi rodinnými domky rozlehl ohlušující výbuch. U krajnice zahrabaná nálož z dělostřeleckých granátů a propanbutanových lahví roztrhla jeden z Humvee napůl. V jeho útrobách zemřel dvacetiletý rotný Miguel Terrazas.
Jen co byli stabilizováni zranění, rozprchli se mariňáci po okolí. Snaha najít povstalce, kteří nálož dálkově odpálili, se však hned u prvních dveří zvrhla v masakr nevinných. Vojáci byli zaslepení hněvem. Vzali ztečí domov staršího manželského páru, kde se zrovna konala rodinná oslava. Z hostů přežili jen čtyři a z devíti obyvatel sousedního domu pouze dvanáctiletá Safa, která předstírala mrtvou. Mariňáci zastavili projíždějící taxík a zastřelili řidiče i čtyři pasažéry, partu vysokoškolských studentů.
Incident si vyžádal celkem 24 lidských životů. Byl dohrou bitvy o západoiráckou Hadithu, kde se v srpnu 2005 střetla americká námořní pěchota se sunnitskými povstalci. Americká média vraždění označila za "Bushovo My Lai" v narážce na masakr čtyř až pěti stovek vietnamských rolníků vojáky americké armády v březnu 1968. Hrůzný čin tehdy hluboce otřásl americkým veřejným míněním a zesílil protiválečné hnutí. Širší diskuzi o příčinách zkratovitého jednání vojáků však ještě nerozpoutal.
Ve stínu strachu
Diagnóza známá jako posttraumatická stresová porucha (PTSD) vstoupila do všeobecného povědomí až v průběhu válek v Afghánistánu a Iráku. Na obří základně americké armády v texaském Fort Hoodu došlo v posledních pěti letech hned ke dvěma útokům šílených střelců a stála za nimi právě PTSD. Veteráni z obou válek proti terorismu se nápadně často objevují v policejních statistikách. Jen před pár týdny byl při potyčce s policií v Germantownu v Tennessee zastřelen čtyřiadvacetiletý navrátilec z Iráku.
PTSD je následkem silného duševního otřesu, kterým může být i sexuální útok nebo těžké zranění, provázené smrtelným strachem a pocitem bezmocnosti. Přeživší se brání veškerým myšlenkám, které se k traumatu vztahují, často dochází k částečné ztrátě paměti. Prožité se však vrací v nekontrolovatelných návalech vzpomínek či ve snech a často se stává jakýmsi prizmatem, kterým člověk vnímá svět. Nesnese například shromáždění lidí, protože mohou skrývat útočníky, kryje se za pohovku, kdykoliv někdo praští dveřmi. Mladík z Tennessee vzal pár dnů před smrtí svoji matku na zběsilou jízdu městem a ukazoval jí, jak poznat podél cesty nastraženou nálož.
Jedním z mnoha amerických vojáků, kteří si z Iráku odvezli posttraumatickou stresovou poruchu, je Robert Wake. Když se vrátil domů, našel svůj dům prázdný, protože jej kvůli dluhům úřady vyklidily. Než se mu dostalo pomoci, žil několik let opuštěný v přívěsu na letišti.
Fyziologickým zdrojem PTSD je mimořádné uvolnění adrenalinu, které způsobí trvalé neurologické změny v mozku. Ty z evolučního hlediska slouží k tomu, aby se jedinec důsledně vyhýbal situacím, které jej uvedly ve vážné nebezpečí. Bez terapie mohou přetrvávat roky nebo i po celý život. Trauma je navíc do velké míry dědičné, otiskne se do následující generace a děti postižených budou intenzivněji vnímat strach.
Válka v hlavě
Že v boji dochází i ke zraněním na duši, si lidé začali uvědomovat až po první světové válce, z níž se vrátila celá generace narušených mladých mužů. Někteří utíkali k psaní dada básní a malování divokých abstraktních obrazů, jiní však vstupovali do řad všemožných polovojenských jednotek, které těsně po válce nepůsobily zdaleka jen v Německu.
Mělo se za to, že fenomén, který Britové nazývali shell shock, tedy otřes způsobený dělostřeleckou palbou, je důsledkem fyzického poškození mozku. V druhé světové válce však už bylo zřejmé, že symptomy souvisí spíše s otřesem duševním. Trpěli jimi příslušníci nacistických Einsatzgruppen stejně jako oběti nacistické perzekuce, obyvatelé zničených měst i vojáci z frontové linie.
Podle nepřítomného civění, které si vojáci přivezli z bojišť domů, se syndromu v Americe začalo říkat thousand-yard stare (v překladu zírání na tisíc yardů). Ve svých vzpomínkách o něm píše i Audie Murphy, jeden z nejdekorovanějších amerických vojáků druhé světové války. V devatenácti letech získal Medal of Honor za to, že u alsaského Colmaru sám odrazil celou rotu elitních horských střelců a několik tanků. Audie si zahrál i ve filmové verzi svého bestselleru i v několika westernech, po zbytek svého života však spal s nabitou zbraní pod polštářem a byl závislý na prášcích na spaní.
PTSD se rozhodně netýká jen vojáků, trpí jí i vězni z Guantanáma.
Posttraumatickou poruchou trpěla podle odhadů historiků desetina amerických vojáků nasazených na bojištích druhé světové války. Symptomy vykazovala také celá generace mladých Němců a vzhledem k násilnostem, která mnohdy páchala Rudá armáda na civilním obyvatelstvu, tak zdaleka ne jen bývalí vojáci. Děti narozené za války a těsně po ní tak vyrůstaly v dysfunkčních rodinách s nemluvným a agresivním otcem či psychicky labilní matkou.
Návrat nemá bolet
Psychiatrie popsala fenomén PTSD až v sedmdesátých letech a teprve poté se začala vyvíjet terapie. Ozbrojené složky Spojených států a jejich spojenců se však prevencí a léčením poruchy začaly vážněji zabývat až v průběhu válek v Afghánistánu a Iráku. Psychická odolnost je dnes proto jedním z hlavních kritérií při výběru českých vojáků do zahraničních misí, kontingenty navíc provázejí kaplan a psycholog.
Díky jejich profesionalitě tak mezi českými veterány dochází k výskytu symptomů PTSD jen zřídka, v jednotkách procent. "Nikdy ovšem nejde jen o traumatizující zážitek jako takový. Ve většině případů je také nutno stabilizovat sociální status vojáka," upozorňuje Ladislav Sornas ze Sdružení válečných veteránů ČR. Navrátilcům se nezřídka rozpadají vztahy a po odchodu z armády se jen těžko uplatňují v pracovním životě. "Naše společnost by měla vysloužilým vojákům pomoci, ať už formou daňových úlev pro jejich zaměstnavatele, nebo poskytováním kurzů a rekvalifikací," dodává Sornas.
