Martin měl potápěčské zkoušky přibližně půl roku a za sebou necelých dvacet ponorů, když se rozhodl vyrazit s partou potápět se do Chorvatska: „Mělo jít o sérii nenáročných ponorů ze břehu do maximální hloubky dvaceti metrů.
Všechno také probíhalo podle plánu, do té doby, než jsme uskutečnili v pořadí osmý ponor. Když jsme si to ráno půjčovali výstroj, netušil jsem, že mám před sebou pravděpodobně nejdelší den svého života.“
„Chtěl jsem se jen podívat“
Zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že ten ponor bude něčím zvláštní. Hladina byla klidná, břeh dobře přístupný a Martin se chystal k ponoru se svou kamarádkou. „Měli jsme zjištěno, že tady nejsou žádné proudy a podobné záludnosti, a po ponoření jsme se chvíli jen rozhlíželi kolem dna a zkoumali útesy. Na tomto místě však nebylo nic zvlášť zajímavého, tak jsme pluli kousek dál – a tam jsme objevili tu jeskyni.“
Byla ve skalní stěně, v hloubce téměř patnácti metrů, a její vchod tvořil poměrně úzký otvor: „Myslel jsem si, že to bude klasická skalní dutina. Samozřejmě jsem věděl, že jít do jeskyně bez vodícího lana je hrozná hloupost, ale myslel jsem si, že jde jen o malou jeskyňku, kde by se mohlo schovávat třeba nějaké zvíře, a chtěl jsem se jen podívat. Je mi úplně jasné, co si o mě teď myslí každý, kdo se potápí, a vím, že jsem udělal obrovskou chybu, ale stalo se.“
Martinova kamarádka zatím čekala venku před vchodem do jeskyně.
„Neviděl jsem vůbec nic“
Jenže vchod bohužel neústil rovnou do skalní dutiny, ale pokračoval úzkou chodbou. „Když jsem chodbou proplouval, říkal jsem si, že vodící lano vlastně ani nepotřebuju, protože se tady není kam ztratit. Měl jsem s sebou potápěčskou baterku, která mi dodávala pocit jistoty. Byl to samozřejmě nesmysl.“
„Po chvíli vyústila chodba ve skalní dutinu, respektive jeskyni. Ta se rozšiřovala nahoru i dolů, takže ústí chodby se vlastně nacházelo uprostřed jedné z jejích stěn. Jeskyně nebyla nijak zvlášť velká, takže jsem ji během chvilky prozkoumal a neobjevil nic zajímavého. Otočil jsem se a chtěl se vrátit… jenže jsem za sebou ploutvemi zvířil jemný písek ze dna a zjistil jsem, že nevidím absolutně vůbec nic!“
„Čekal jsem na smrt“
Baterka dokázala prosvítit jemný zvířený písek jen na několik centimetrů. „Snažil jsem se najít vchod, ale úplně jsem ztratil orientaci a už jsem si vůbec nebyl jistý, kterým směrem je. Neviděl jsem vůbec nic, jen miliardy drobounkých částeček vznášejících se ve vodě.
Chtěl jsem najít vchod po hmatu, ale ve stěnách jeskyně byla spousta různých výstupků a proláklin, takže jsem si několikrát už myslel, že jsem východ našel, ale jen jsem narazil na další kámen. Navíc byl vchod uprostřed stěny, takže jsem ani nemohl opsat okruh po dně jeskyně a snažit se ho najít po hmatu.“
Martin se tedy rozhodl počkat, až se zvířený písek usadí. „Lehl jsem si na dno jeskyně a snažil jsem se dýchat co nejúsporněji, jenže ukazatel vzduchu v láhvi pořád klesal a viditelnost se vůbec nelepšila. Ležel jsem tam odhadem asi pět minut, ale písek se neusazoval a pořád jsem viděl jen na několik centimetrů před sebe.
Myslel jsem na přítelkyni, která zůstala na břehu, a na to, že jenom amatéři umírají takhle blbou a zbytečnou smrtí. Také jsem si pokoušel představit, jaká bude moje smrt; jestli mě to bude bolet, jestli bude rychlá, nebo pomalá.“
„Zachránila mě panika“
„Když už bylo jasné, že se částečky neusadí a já vchod nenajdu, dostal jsem na sebe, na potápění, na tu jeskyni a vůbec na všechno hrozný vztek. Propadl jsem panice a chtěl jsem okamžitě pryč. Začal jsem se chovat úplně iracionálně. Bušil jsem do stěn jeskyně, mával rukama, kopal – a pak se stalo něco neuvěřitelného. Jednou rukou jsem promáchl do prázdna. Nechtěl jsem tomu vůbec uvěřit, ale byl to skutečně východ.“
Martin vyplul chodbou a dostal se na volné moře, kde už na něj čekala kamarádka: „Bylo to neuvěřitelně načasované! Na hladinu už jsem se vynořoval s její lahví, protože moje byla absolutně prázdná. Od smrti mě dělilo jen několik krátkých minut.“
