S Brinkmannem nelze než souhlasit, už od nepaměti stále platí-není každý den posvícení

Každý názor psychologů je hotová perla. Také na rozdíl o psychiatrie pěkná pavěda.

Ty koučerské blbosti, kromě manažerů a absolventů první rok v práci, stejně nikdo nebere vážně, ne?

Téma, o němž by se dalo přemýšlet a psát týdny. Už jen ta kardinální otázka položená na závěr - Lze být šťastný bez ohledu na objektivní podmínky, v kterých žijeme?! I v článku je recept, jak zdánlivě ano: "jít do lesa, číst romány" (nečíst noviny...chtělo by se dodat). Problém je, když podceníme ty objektivní podmínky natolik, že tyto cesty ke štěstí přestanou být možnými, či nebudou možnými v dostatečné míře. Takže ano, je to možné, ALE...!!!

Řekněme, že člověk je šťastný, je-li svobodný. Dnes si obvykle definujeme svobodu pouze v jejím slabém smyslu: jako rozšiřování možností. To je definice svobody, která konvenuje kapitalistickému uspořádání. Proto také kapitalismus bývá mylně chápán jako nutně svobodě přívětivé uspořádání. Přehlížíme totiž silnou definici svobody, která by se dala shrnout do následujícího výroku: "Svobodný v silném smyslu je ten, kdo může, co musí, a nemusí, co může." Není to však tak, že dnes stále více žijeme ve světě, kde platí pravý opak?...tedy, že musíme, co můžeme, a nemůžeme, co musíme? Pociťovaný nedostatek této svobody nemůže nahradit ani sebevětší rozšíření možností - ba naopak, mohou se stát dalším zdrojem ohrožení skutečné svobody ("musíme, co můžeme"...a toho, co můžeme je stále více).

No když se někoho zeptáte, co znamená slovo svoboda, tak v mnoha případech uslyšíte, že to je stav, kdy může jezdit po světě jak se mu zlíbí. Jenže tohle nám neustále předhazují media. Ve skutečnosti je to jinak. Svoboda je stav mysli. Nic nemění na tom to, jestli mohu jet do tramtárie nebo ne.

Spousta lidí pořád opakuje tu definici o tom, že mohou jezdit po světě, ale ve skutečnosti ani oni samotní nemohou, protože jim na to chybějí prostředky. Jsou tedy opravdu svobodní? Cítí se tak? Možnost cestování podle mě patří spíše do kategorie materiálních požitků a tedy je to jen konzum.

Koučové ? Lidé co si neví rady se svým životem radí ostatním ? Je to zajímavé, že ten co neumí většinou radí nebo někde i učí :-) Kdopak napsal všechny ty knihy s nadpisem Jak tohle Jak tamto ? To většinou nebyli lidé, kteří něco dokázali :-) :-):-)

Jak kdo

tak jasne. Nikdo soudny na to ani nemuze pristoupit. Mam treba byvale spoluzaky, kteri si na socialnich sitich sdileju motivacni citaty o uspechu, pritom delaj velky pr.d. a jejich splbenym snem je drahy auto s kterym ale jedou max do kauflandu. Jeste pak jsou takoví co pod fotku obezni opravdu osklive zeny jsou schopni napsat komentar " krasna", to uz vubec nedavam.-) ale mozna jsem jen negativni!:)

Takhle náhodou - nepřeháníte to trochu?

Opět jedna pravda, na kterou většina lidí přijde sama, ale vzhledem k neustálé snaze vše utajovat až po nějaké době. Pochopitelně je lepší - kvůli svojí duševní hygieně - svoje pocity nějak rozumně ventilovat a nenechat je vřít jak v papiňáku. A pokud to někomu vadí, je lepší hledat jinou společnost.

Jsou jiné, mnohem společensky nebezpečnější věci, než že se někdo zamračí. Nikoliv nejnepodstatnější je ta, když někdo říká něco jiného, než si myslí. Nebo rovnou lže. Či zatajuje nebo manipuluje s daty. Někteří to dokonce dovedou i s lidmi.

To je problém. To že má někdo zrovna špatnou náladu u mě není problém.

Jste moudrý muž. Myslím to zcela vážně.

A bude hůř. Humanitní školy chrlí tisíce takovýchto myšlenkových pozitivistů z různých genderových, sociálních atd.. fakult. A protože v soukromých firmách pro ně už není místo tak ve velkém nastupují do politiky a do státní správy.

Na většině slušných humanitních školách se učí hlavně kriticky myslet .

Celý problém je, že vznikl jakýsi obecný dojem, že je povinností člověka být stále šťastný (a že pokud se mu to nedaří, je "nějaký divný", ba až méněcenný). Přitom je třeba spíše prožít pořádně všechno, štěstí i neštěstí, dobré i zlé časy. Hlavní je nelhat sám sobě, neznásilňovat svou duši.

Což se třeba v našem zaměstnání nemůže, no spíše nesmí.

Že by povinné čtení pro "happiness managery"?