Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pozitivní myšlení je totalita, z pocitů se stalo zboží, říká psycholog

aktualizováno 
Šéfové po nás vyžadují usměvavé nadšení v práci a „mám se skvěle“ chtějí po pozdravu slyšet naši známí. Bestsellery nás nutí milovat výzvy a neustále na sobě pracovat kvůli štěstí. Jenže snažit se pořád být šťastni je nebezpečný hazard, říká dánský psycholog Svend Brinkmann. A dodává, že „emocionální kapitalismus“ udělal ze štěstí zboží.

Požaduje se po nás štěstí, i kdybychom se kvůli němu měli umeditovat. | foto: Profimedia.cz

Jeho knižní novinka „Zůstaňte přímí: jak čelit šílenství po sebezlepšování“ explodovala v angličtině jako atomová bomba. Autoři osvětových knih o cestě za pozitivním náhledem na svět, z nichž si s gustem a nepokrytě střílí, musejí zuřit. Koučové, kteří trápí firemní školeními o pozitivním přístupu k pracovním úkolům utahané zaměstnance, musejí mít pocit, že je někdo svlékl donaha. Psychologové, kteří žijí z posedlosti svých klientů zlepšovat se, sami jistě uléhají na vlastní gauče. Brinkmann nenechává z jejich světa na kameni kámen.

A neříká přitom nic složitého. Vše, co píše, zní dokonce zcela civilně a přirozeně. „Mám za to, že by naše myšlenky a emoce měly odrážet svět kolem. Když se stane něco špatného, měli bychom si o tom dovolit mít negativní myšlenky a pocity, protože tak to vidíme,“ vysvětluje.

Zní to důvěryhodně, stejně jako následující slova: „Čas od času je svět báječný, jenže někdy je i tragický. Lidé nám za život umírají, ztrácíme je... A kdybychom měli dovoleno mít jen pozitivní myšlenky, potom by nás realita zasahovala ještě intenzivněji, kdyby k nim došlo – a ono k nim dochází.“

Emocionální kapitalismus

Na štěstí není nic špatného, ujišťuje, dodává však, že se nesmí stát povinností a posedlostí. Že se nesmí stát prostředkem zvyšování produktivity v práci. Že přehání? Ani náhodou, součástí firemních kultury je už dávno tlak na to, aby byli zaměstnanci očividně šťastní. Ve Spojených státech se dokonce vztah štěstí a pracoviště dostal až k soudu pro pracovní spory. To když loni v květnu vládní agentura rozhodla ve sporu proti společnosti T-Mobile, že firma nemůže své zaměstnance ve svém pracovním kodexu nutit být pořád šťastní.

Proto Brinkmann mluví o emocionálním kapitalismu. Samozřejmě chápe, že v práci v týmech a s klienty je pozitivní přístup důležitý. Varuje však, že na něj zaměstnavatelé tak moc tlačí proto, aby „vykořisťovali lidi a jejich duševní život“. „Tohle je odvrácená stránka pozitivnosti. Naše pocity mají tendenci stát se zbožími, což znamená, že jsme od nich stále silněji odcizováni,“ tvrdí.

Zatímco vyžadování štěstí na pracovišti vyniká svou bizarností, setkáme se s ním samozřejmě i za dveřmi kanceláře či obchodu. Brinkmann se dokonce obává toho, že se společnost dostala do stavu, kdy se lidé bojí mluvit o svých starostech a problémech i mezi svými přáteli. Vládne totiž přesvědčení, že se na očích musejí nosit výhradně růžové brýle.

Nepřijímejte všechny výzvy a maskujte pocity

Brinkmann však jen nekritizuje, přidává i pěknou hrst doporučení. Vycházejí z filozofické školy stoiků. A mnohá zní na první pohled překvapivě. Radí například, aby lidé nedávali své emoce najevo, aby je dokonce potlačovali. Autor ví o tom, že to jde proti psychologickému duchu doby „emocionálního kapitalismu“. A ví proč: „Dnes se od vás očekává, že se svými pocity budete obchodovat jako se zbožím, že je budete neustále odhalovat a sdílet na veřejnosti.“

Posedlost a uctívání pocitů z nás však udělalo neukázněné děti. „Co je dobrého na tom, když podlehneme pocitům a vybuchneme zlostí nad tím, že v rychlém pruhu po silnici jede někdo pomalu?“ ptá se. A dodává: Jako dospělí bychom si spíš měli vážit toho, kdo je schopen své pocity kontrolovat, a dokonce je, ať se jedná o pozitivní, nebo negativní, potlačovat.“

Radí též, abychom se naučili říkat „ne“. „Neustále se po nás chce, abychom se chápali příležitostí a přijímali nové výzvy,“ popisuje a doporučuje: „Musíme vrátit slovu ́ne ́ důstojnost. Na nových výzvách není nic automaticky pozitivního, na nehybnosti není nic automaticky špatného a ne každá nová příležitost stojí za to.“

Radí též, abychom místo čtení manuálů na produkci štěstí četli romány a místo ordinací mentálních koučů chodili do lesa. „Stromy, tráva a ptáci tady byli dávno před lidmi a pravděpodobně náš všechny přečkají. Trocha pokory tváří tvář přírodě může vést ke zdravé skepsi k naší tendenci být posedlí sebou samými.“

Kazatelům cest ke štěstí zazlívá, že na své ovečky vychrstávají verdikt: „Každý, každý může dosáhnout štěstí. A komu se to nepovedlo, ten si za to může sám.“ Proto doporučuje číst romány. Aspoň jeden měsíčně. „Protože ty nejlepší romány jsou komplexní, plné náhod, jsou chaotické a mají mnoho aspektů. Připomínají vám, jak málo kontroly nad svým životem máte a jak nevyhnutelně je propojen se společenskými, kulturními a historickými procesy.

A to je důležitý bod.

Za vše si můžete jen vy sami

Spočívá v něm jedna z Brinkmannových nejzásadnějších kritik posedlosti štěstím. Je totiž založena na myšlence, že šťastný se může cítit kdokoli. A že ti, kteří se šťastně necítí, si za to mohou sami. Jako kdyby nežili uprostřed společnosti, jako kdyby se jich nedotýkaly externí vlivy – politika, ekonomické podmínky, rodinné podmínky, do nichž se narodili.

To měl směr pozitivní psychologie ve vínku od konce devadesátých let, kdy se objevil, upozorňuje list The Guardian. Jeho zakladatel Martin Seligman tvrdil, že vnější podmínky mají téměř nulový vliv na náš pocit štěstí. A to vysvětluje, proč našel tak silné stoupence mezi elitou, mezi ekonomickými kapitány a politiky, mezi těmi, jejichž vnější sociální a ekonomické podmínky byly „shodou okolností“ jaksi mnohem lepší než podmínky zbytku společnosti.

„To je znepokojující stránka pozitivní psychologie. Úmyslně se vyhýbá tomu, jak naše životy může ovlivňovat politika a soustředí se pouze na jednotlivce,“ píše The Guardian.

Brinkmann souhlasí. Škola sebe-rozvoje podle něj tvrdí, že vždycky existuje prostor pro zlepšení, že v jakékoli situaci je možné dosáhnout štěstí prací na sobě, lepším individuálním, vnitřním nastavením. „A když se nezlepšíte, je to vaše chyba. A to může vést jen k sebeobviňování a pocitu viny,“ uzavírá provokativní psycholog.

Myslíte si, že je člověk za své štěstí odpovědný výhradně sám, bez ohledu na objektivní podmínky?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 30. dubna 2017. Anketa je uzavřena.

Ne 4225
Ano 1469
Autoři:



Nejčtenější

VIDEO: Míra žije v souladu s přírodou. Chodí po Praze nahý, bydlí v křoví

Míra už 12 let žije v souladu s přírodou. Nejraději chodí nahý, vše získává z...

Před 12 lety se Míra Ahimsa, kterému je nyní 39 let, dobrovolně rozhodl, že začne žít jinak. V souladu s přírodou....

Ostrov hrůzy: po dva roky byla hrstka osadnic v moci maniaka

Fotografie tyrana Álvareze se nedochovala, snímek nešťastného guvernéra...

Na ostrově odříznutém od vnějšího světa převzal vládu nad hrstkou žen a dětí psychopat, který dva roky vraždil a...



Jak se čachruje s loteriemi: obyčejné šejdířství i chytrá matematika

Radost šťastných výherců. Takto v roce 2013 slavili britští penzisté Dennis a...

Děti tahaly z osudí podle instrukcí jen ty těžší kuličky, prodejci losů lhali klientům a na jejich losy si sami...

Dražba kalendáře Pirelli vynesla 205 tisíc korun. Putují na léčbu rakoviny

Alenka zbavená nevinnosti: Duckie Thotová

Jeho jméno má ve světě umění to nejprestižnější renomé, desetiletí nasvěcuje ženskou krásu z mnoha úhlů pohledu, bývá...

Extrémní gastronomie: lutefisk vám rozleptá nádobí

Lutefisk v tradičním podání. S hrachovou kaší, bramborami a slaninou.

Obyvatelé severní Evropy onen pokrm pro intenzivní zápach a gelovitou konzistenci zavrhli už před staletími, jinde ve...



Další z rubriky

Sex zajistí lepší spánek. Musí však vyvrcholit orgasmem, říká věda

Sex a spánek spolu souvisejí víc, než bychom si mysleli.

Nesnažte se usnout u filmu, odložte mobil i tablet, zapomeňte na knihu na usnutí. Chcete-li upadnout do spokojeného...

Alenka na Manhattanu: kalendář Pirelli 2018 se uvedl s leskem

Duckie Thotová na galavečeru zářila.

Davy novinářů z celého světa, čekání na superhvězdu Naomi Campbellovou a unavený ruský novinář na podlaze výtahu. Ale...

Pero je lepší než notebook. Z ručně psaných poznámek si víc pamatujeme

Chcete-li si poznámky spolehlivěji uchovat v hlavě, dělejte si je postaru perem...

Chystáte-li se na přednášku nebo pracovní poradu, notebook si neberte. Poznámky si pište ručně. Podle výzkumu...



Najdete na iDNES.cz