Jeho knižní novinka „Zůstaňte přímí: jak čelit šílenství po sebezlepšování“ explodovala v angličtině jako atomová bomba. Autoři osvětových knih o cestě za pozitivním náhledem na svět, z nichž si s gustem a nepokrytě střílí, musejí zuřit. Koučové, kteří trápí firemní školeními o pozitivním přístupu k pracovním úkolům utahané zaměstnance, musejí mít pocit, že je někdo svlékl donaha. Psychologové, kteří žijí z posedlosti svých klientů zlepšovat se, sami jistě uléhají na vlastní gauče. Brinkmann nenechává z jejich světa na kameni kámen.
A neříká přitom nic složitého. Vše, co píše, zní dokonce zcela civilně a přirozeně. „Mám za to, že by naše myšlenky a emoce měly odrážet svět kolem. Když se stane něco špatného, měli bychom si o tom dovolit mít negativní myšlenky a pocity, protože tak to vidíme,“ vysvětluje.
Zní to důvěryhodně, stejně jako následující slova: „Čas od času je svět báječný, jenže někdy je i tragický. Lidé nám za život umírají, ztrácíme je... A kdybychom měli dovoleno mít jen pozitivní myšlenky, potom by nás realita zasahovala ještě intenzivněji, kdyby k nim došlo – a ono k nim dochází.“
Emocionální kapitalismus
Na štěstí není nic špatného, ujišťuje, dodává však, že se nesmí stát povinností a posedlostí. Že se nesmí stát prostředkem zvyšování produktivity v práci. Že přehání? Ani náhodou, součástí firemních kultury je už dávno tlak na to, aby byli zaměstnanci očividně šťastní. Ve Spojených státech se dokonce vztah štěstí a pracoviště dostal až k soudu pro pracovní spory. To když loni v květnu vládní agentura rozhodla ve sporu proti společnosti T-Mobile, že firma nemůže své zaměstnance ve svém pracovním kodexu nutit být pořád šťastní.
Proto Brinkmann mluví o emocionálním kapitalismu. Samozřejmě chápe, že v práci v týmech a s klienty je pozitivní přístup důležitý. Varuje však, že na něj zaměstnavatelé tak moc tlačí proto, aby „vykořisťovali lidi a jejich duševní život“. „Tohle je odvrácená stránka pozitivnosti. Naše pocity mají tendenci stát se zbožími, což znamená, že jsme od nich stále silněji odcizováni,“ tvrdí.
Zatímco vyžadování štěstí na pracovišti vyniká svou bizarností, setkáme se s ním samozřejmě i za dveřmi kanceláře či obchodu. Brinkmann se dokonce obává toho, že se společnost dostala do stavu, kdy se lidé bojí mluvit o svých starostech a problémech i mezi svými přáteli. Vládne totiž přesvědčení, že se na očích musejí nosit výhradně růžové brýle.
Nepřijímejte všechny výzvy a maskujte pocity
Brinkmann však jen nekritizuje, přidává i pěknou hrst doporučení. Vycházejí z filozofické školy stoiků. A mnohá zní na první pohled překvapivě. Radí například, aby lidé nedávali své emoce najevo, aby je dokonce potlačovali. Autor ví o tom, že to jde proti psychologickému duchu doby „emocionálního kapitalismu“. A ví proč: „Dnes se od vás očekává, že se svými pocity budete obchodovat jako se zbožím, že je budete neustále odhalovat a sdílet na veřejnosti.“
Posedlost a uctívání pocitů z nás však udělalo neukázněné děti. „Co je dobrého na tom, když podlehneme pocitům a vybuchneme zlostí nad tím, že v rychlém pruhu po silnici jede někdo pomalu?“ ptá se. A dodává: Jako dospělí bychom si spíš měli vážit toho, kdo je schopen své pocity kontrolovat, a dokonce je, ať se jedná o pozitivní, nebo negativní, potlačovat.“
Radí též, abychom se naučili říkat „ne“. „Neustále se po nás chce, abychom se chápali příležitostí a přijímali nové výzvy,“ popisuje a doporučuje: „Musíme vrátit slovu ́ne ́ důstojnost. Na nových výzvách není nic automaticky pozitivního, na nehybnosti není nic automaticky špatného a ne každá nová příležitost stojí za to.“
Radí též, abychom místo čtení manuálů na produkci štěstí četli romány a místo ordinací mentálních koučů chodili do lesa. „Stromy, tráva a ptáci tady byli dávno před lidmi a pravděpodobně náš všechny přečkají. Trocha pokory tváří tvář přírodě může vést ke zdravé skepsi k naší tendenci být posedlí sebou samými.“
Kazatelům cest ke štěstí zazlívá, že na své ovečky vychrstávají verdikt: „Každý, každý může dosáhnout štěstí. A komu se to nepovedlo, ten si za to může sám.“ Proto doporučuje číst romány. Aspoň jeden měsíčně. „Protože ty nejlepší romány jsou komplexní, plné náhod, jsou chaotické a mají mnoho aspektů. Připomínají vám, jak málo kontroly nad svým životem máte a jak nevyhnutelně je propojen se společenskými, kulturními a historickými procesy.
A to je důležitý bod.
Za vše si můžete jen vy sami
Spočívá v něm jedna z Brinkmannových nejzásadnějších kritik posedlosti štěstím. Je totiž založena na myšlence, že šťastný se může cítit kdokoli. A že ti, kteří se šťastně necítí, si za to mohou sami. Jako kdyby nežili uprostřed společnosti, jako kdyby se jich nedotýkaly externí vlivy – politika, ekonomické podmínky, rodinné podmínky, do nichž se narodili.
To měl směr pozitivní psychologie ve vínku od konce devadesátých let, kdy se objevil, upozorňuje list The Guardian. Jeho zakladatel Martin Seligman tvrdil, že vnější podmínky mají téměř nulový vliv na náš pocit štěstí. A to vysvětluje, proč našel tak silné stoupence mezi elitou, mezi ekonomickými kapitány a politiky, mezi těmi, jejichž vnější sociální a ekonomické podmínky byly „shodou okolností“ jaksi mnohem lepší než podmínky zbytku společnosti.
„To je znepokojující stránka pozitivní psychologie. Úmyslně se vyhýbá tomu, jak naše životy může ovlivňovat politika a soustředí se pouze na jednotlivce,“ píše The Guardian.
Brinkmann souhlasí. Škola sebe-rozvoje podle něj tvrdí, že vždycky existuje prostor pro zlepšení, že v jakékoli situaci je možné dosáhnout štěstí prací na sobě, lepším individuálním, vnitřním nastavením. „A když se nezlepšíte, je to vaše chyba. A to může vést jen k sebeobviňování a pocitu viny,“ uzavírá provokativní psycholog.
Myslíte si, že je člověk za své štěstí odpovědný výhradně sám, bez ohledu na objektivní podmínky?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 30. dubna 2017. Anketa je uzavřena.
