Vypadáte jako spokojený kluk. Říkají vám něco slova úzkost, strach?
Cítím teď zvláštní úzkost, trochu se to týká mrtvých hokejistů... Nedávno jsem se vracel domů z New Yorku, a když jsme letěli nad oceánem, začaly silné turbulence. Tehdy jsem si vzal poprvé v životě prášek na uklidnění. Bylo to divné, protože já jinak miluju létání, miluju vítr a miluju vlastně i tu vodu, co byla pod letadlem. Ale ještě divnější bylo, jaký se mi zdál o pár dní později sen.
Co se vám zdálo?
Probudil jsem se přesně ve chvíli, kdy se mnou začínalo letadlo padat do vody – už jsem procital, ale říkal jsem si: "Tak, a je to tady." I když jsem se probudil v posteli, už to ve mně zůstalo. A pak najednou spadli ti hokejisté. Nechci si to připustit, ale vím, že ve mně tenhle sen silně zůstává – a mám z toho pocitu strach.
Strach ze smrti?
Ne. Strach z toho snu. Když spadlo mužstvo Jaroslavle, tak jsem si říkal: "Ty bláho, přesně takhle to muselo vypadat na samotném konci mého snu." Byl jsem z toho špatnej a nemohl tomu uvěřit. Vždyť oni vlastně taky spadli do vody – a tohle mě teď trošku pronásleduje.
Taky bych to nemusel vydržet
Dotkla se vás poslední dobou nějaká zpráva víc než právě tragédie hokejistů?
Ne, při četbě novin nebo koukání na zprávy mě nic víc nešokovalo. Například Honza Marek hrával i za Spartu a na sparťanském hokeji já vyrostl... Ale zažil jsem během léta taky další Jobovy zprávy – celým letošním prázdninám jsem nějak nemohl uvěřit.
Co se dělo?
Nic... Nebo jinak: něco se dělo, ale není to jenom moje soukromí, takže o tom nechci moc mluvit. Prostě se o prázdninách zrušila nějaká představení kvůli něčí nemoci, takhle to je.
Pokud vím, tak se rušila představení, ve kterých hrála vaše partnerka Táňa Vilhelmová.
Tak vidíte, že to víte. Ale o tom mluvit nebudeme – prázdniny byly šílené i z mých vlastních, osobních důvodů. Trochu šílené a hodně hektické. Hrál jsem na Hradě, taky byly festivaly, neměl jsem příliš pevné zdraví... K něčemu se přiznám – v mém životě se střídají období naprostého klidu, vyrovnanosti, spokojenosti a tohle všechno jsem cítil tak do června...
Potom přijde krize?
Spíš se začnu stresovat. Nahromadí se práce, nějaké rýmy, chřipky, ústřely... Letos v létě jsem se rozhodl, že musím konečně začít pracovat sám na sobě, abych vůbec zvládal špatné situace, jakou je typově smrt hokejistů. Abych se nezbláznil. Už jsem si totiž říkal, že kdyby do mě pořád bušily podobné zprávy, nemusel bych to vydržet.
Pomozte mi, mluvte konkrétněji. Do vás tedy bušily špatné zprávy?
Vlastně si teď uvědomuju, že trochu jo.
A jak jste se s tím naučil pracovat?
Hluboce dýchám, piju horkou vodu s citronem. A hlavně jsem se rozhodl, že začnu víc mluvit s lidmi... Býval jsem dost uzavřený a neměl jsem to na sobě rád, takže mi konečně došlo, že to musím odstranit.
Chci zabít toho samotáře v sobě, prozrazuje Vojtěch Dyk.
Moc mi nepomáháte, pořád to zní jako tajemství.
Vím, že nepomáhám, ale je to složité. Týká se to lidí, na kterých mi záleží, tak se o tom těžko mluví... Já prostě občas mívám období, kdy si myslím, že musím být na světě co nejvíc sám, protože mi nikdo nerozumí. Zdá se mi, že kdybych nebyl samotář, tak se nic nenaučím a podobně. Kamarádi v kapele pak většinou řeknou "hele, nebuď vůl", já o tom přemýšlím a... a třeba teď jsem v období, kdy o sobě vůbec nic nevím.
Pochopte, že vás z toho tématu nemůžu pustit tak snadno – na to je příliš vážné, řekl bych.
Vždyť vám to vyprávím... Poslední dobou se v sobě snažím otevřít přístupnost vůči ostatním. Chci být člověkem, na kterém je jasně vidět, že se s ním může každý normálně bavit, pokud mu nebude zasahovat do soukromí. Což je pokrok, dřív jsem to neměl.
Dřív jste se choval jak?
Okamžitě po koncertech jsem se uzavřel a přímo k sobě nikoho nepustil. Na pódiu jsem si mohl dělat s davem cokoli a dav si dělal cokoli se mnou, vyměňovali jsme si energii, ale když jsem z pódia slezl, tak se ten přenos energie vypnul. Myslel jsem, že to je nutné – abych se nezbláznil. Ale teď si to najednou už nemyslím.
Snažíte se smazat hranici mezi Dykem na pódiu a Dykem v civilu?
V podstatě ano, jenom to není tak jednoduché. Jsou třeba různí fanatičtí fanoušci, kteří mi tu snahu můžou narušit, ale stejně se dál snažím. A tak mám pocit, že mi daly špatné zprávy letošního léta něco dobrého – pomalu se učím být optimistou a to je neuvěřitelný dar. Poslední dobou jsem zažil pár lidí, kteří si vyslechli ještě mnohem horší zprávy než já, ale přešli je s glancem a nadhledem, s neuvěřitelnou nadějí. Takhle to chci dělat taky.
Jak se dá přijmout tragická zpráva s nadhledem?
Mně se líbilo, když měl pohřeb Graham Chapman, komik z Monty Pythonů – byla to obrovská sranda, vlastně skeč... Vzpomněl jsem si na to právě i při pohřbech našich hokejistů – všichni jsme pro ty tři kluky truchlili, ale já si teď už říkám, že mě to bulení štve. Byl jsem ve smutku hrozně dlouho – jako bych si ve špatných zprávách liboval.
Kdo vám řekl, že byste měl žít veseleji?
Rodiče a ségra. Kapela. Táňa Vilhelmová...
Ona je oheň
Můžeme se bavit o Táně?
Nevím, jestli budu odpovídat. Spíš ne, ale zkuste to.
Co na ní milujete?
Odpovím tak, abych z toho vyvázl. Každý si o mé odpovědi může myslet, co chce: Na Táně je výjimečný její oheň.
Pod ohněm si představím vášeň, sílu, energii...
Přeberte si to, jak chcete.
A jaký živel jste vy?
Já jsem voda a vítr.
Proč?
Laicky řečeno – ze všech živlů je ve mně asi největší podíl klidu, stoické vody. Ale na koncertech se spíš projevuju jako ohnivý vítr.
S větrem si spojuju touhu po pohybu.
Ano, já jsem velmi pohyblivý člověk.
Jste tulák?
Mým snem je vydělat dost peněz na to, abych si mohl koupit malý barák někde v Portugalsku.
Copak? Vy surfujete?
Vůbec ne, jenom to je hezké místo, které mě ovlivnilo... Když někam přijedu poprvé, tak se vždycky musím aklimatizovat a jedině ve dvou městech jsem okamžitě cítil, že tam patřím. Byl to Lisabon – a kupodivu taky Sarajevo. Obě ta místa jsou kosmopolitní a mají genius loci, takže se chci do Portugalska přestěhovat a potom dělat třeba jen čtyři koncerty ročně s Nightwork. Abych pořád cítil touhu. Aby pro mě byl každý koncert ejakulací.
Co byste dělal ve volném čase mezi koncerty?
Chytal ryby. Sázel olivovníky.
S kým byste tam byl?
S nějakou svojí rodinou.
S kapelou Nightwork vydal zatím Vojtěch Dyk dvě alba.
A co chudáci kolegové z kapely?
S těma bych se přece viděl čtyřikrát ročně na pódiu! A kromě toho budu mít v tom domku studio, kam je vždycky na měsíc pozvu. Napíšeme si scénář na koncert, nazkoušíme co nejlepší šou...
Zpátky k Táně Vilhelmové, která je o sedm let starší než vy. Bránil jste se zpočátku té lásce?
Vůbec nevím, jestli se lásce dá bránit.
Vaši rodiče Táňu přijali?
Přijali ji úplně v pohodě. Když moji rodiče vidí, že jsem šťastný, tak by měli radost, i kdybych chodil třeba s papežem... Ale musím se omluvit, nedokážu o Táně vyprávět veřejně. Na jednu stranu by to pro mě bylo osvobozující, ale ten vztah je křehký a já bych chtěl, aby křehkým zůstal napořád. Proto nenacházím troufalost mluvit.
Mně jde jen o to, jestli jste s ní šťastný.
Jsem velmi šťastný.
To jediné je důležité.
Jsem dokonce čím dál šťastnější – mám pocit, že už se většinu času gebím a těch pár smutků si prožiju někde sám. V ústraní se vyrovnám třeba s tím nepříjemným pocitem, že mě všechna média bombardují pořád jen něčím šokujícím a zdrcujícím a že mi nikdo neříká o obyčejných věcech, jako že se do některých řek vrátili pstruzi nebo že na Srí Lance žijou mufloni.
Čemu se většinu času smějete?
Mě začaly bavit maličkosti, třeba noclehy pod širákem. Pro někoho to je sice jenom taková hloupost, usínat s výhledem na nebe, ale vlastně je to nejkrásnější, co můžu zažívat.
Kolikrát jste si takhle vyrazil?
Dřív skoro nikdy, za poslední měsíc třikrát. A je to nejlepší film, co jsem viděl. To nebe. Tam si vážně uvědomím malichernosti všedního života – padají hvězdy, všechno mi přijde obrovský, jen země je najednou malinká. Když usínám, tak myslím na Stopařova průvodce Galaxií, znáte? Ten příběh popisuje malichernost lidského bytí na podkladu galaktických vzdáleností... Zkrátka si pod širákem uvědomuju, že některá trápení nebo problémy jsou ve skutečnosti menší, než se zdají. A jakmile mi tohle dojde, tak bývám spokojený.
Myslíte si, že jste svobodný člověk?
Zajímavé, že se ptáte – svoboda je slovo, které mě teď dost pronásleduje. Já bych řekl, že svobodný jsem, ale víte, proč mi kluci z kapely naposledy řekli, že se chovám jako blbec? Protože jsem podle nich zasahoval svobodou svojí do svobody ostatních. Občas jsem se choval tak svobodně, až měli pocit, že mi na kapele nezáleží.
Pletli se?
Samozřejmě že mi na Nightwork záleží. Ale asi jsem s klukama málo mluvil.
Co je teď pro vás ze všeho nejdůležitější?
Střídat období zápřahu neboli práce, která mě živí a baví, s obdobím naprostého volna, které mě baví ještě víc. Nejdřív pracuješ, ale potom na nějakou dobu odjedeš, není o tobě slyšet. A tehdy můžeš mít hlavu naplněnou jen svojí rodinou.
Kam odjedete?
Na Tahiti bych chtěl. Opravdu je možné, že tam pojedu, asi v lednu.
Máte už vlastní rybářskou loď?
Bohužel nemám, ale pořád o ní s Kubou Prachařem mluvíme. Jenom jsme si zatím neudělali zkoušky, a proto bychom ji asi neuměli ukotvit na moři. Ale chci to. Voda a přístav, to je pro mě synonymum domova. Na lodi bych cítil jak domov, tak svobodu – kdykoli bych mohl někam odjet. Takže o tomhle sním. O tomhle a o baráčku v Portugalsku.
Konec revoluce
Ještě před rokem jste býval revolucionářem, který by jedny politiky nejradši vyměnil a ty druhé rovnou vyházel z okna. Pořád to ve vás je?
Právě že už nějak není. Poslední dobou mě opravdu zajímají jenom dvě věci – abych byl zdravej a abych se co nejvíc setkával se svojí rodinou... Od revolucionářských sklonů jsem momentálně upustil.
Politika už vás nezajímá?
Nijak zásadně. Vzpomenu si na ni, když jedu autem z natáčení a poslouchám rozhlas – takhle se dozvídám, co si zase politici udělali, jaké si vyměňují názory třeba pánové Schwarzenberg s Bátorou, a říkám si, že to je vlastně vtipný. Víte, já teď občas chodím na dětská hřiště...
To je mi jasné, Táňa Vilhelmová má dvě malé děti.
A mě vždycky napadá, jak jsou si ta dvě prostředí, hřiště a politika, podobná. Někdo řekne "tys mi zboural bábovku", druhý odpoví "no jo, ale tenhleten ji zase zboural mně". Všechno je to takové dětské blbnutí na písečku. Hromadně patláme bábovičky, snad jenom na vrcholu všeho stojí náš prezident, který občas utrousí, že všechny bábovky klidně zbourá, protože mu je to jedno.
Ještě před rokem byste asi demonstroval, sepisoval petice...
A dnes už bych všechno rozmýšlel pečlivěji. Někde jsem četl citát, že by měl mít každý tolik času, aby se mohl zabývat myšlenkami, které mají trvalejší existenci. A toho já bych se teď chtěl držet...
Vojtěchu, tohle byl fakt divný rozhovor.
Kdybychom si povídali jindy, asi by to bylo jiné. Až teď mi došlo, že je dnes úplněk.
