Ke kočce domácí lidé v minulosti zaujímali rozdílné postoje. V Egyptě byly uctívány a dokonce se dočkávaly poct mumifikace. Staří Egypťané zakazovali vývoz koček ze země a jejich zabití trestali smrtí. Kočky byly považovány za národní bohatství – bojovaly proti hlodavcům a chránily úrodu. Měly dokonce i svou vlastní bohyni, Baset.
Indové věřili, že kočičí chlupy vás mohou rituálně znečistit, a proto se od nich drželi spíše v uctivé vzdálenosti, a v Číně buddhisté viděli jejich užitečnost mimo jiné i v tom, že byly zdrojem masa a jemných kožešin. Pořád k nim však cítili respekt. Kočky byly i součástí strategických státních rezerv v císařském Japonsku, kde chránily hedvábné zámotky bourců morušových před potkany. A kladně se o nich vyjadřuje i Korán, svatá kniha muslimů.
Sláva koček v Evropě se pak pojí s nařízením Karla Velikého, který v devátém století nechal všem selským a klášterním dvorům vyhlásit povinnost kočky chovat, právě jako nástroj ochrany skladovaných zásob před nenechavými hlodavci. Ještě v jedenáctém století jste za zabití kočky museli například ve Walesu zaplatit tolik obilí, kolik by bylo potřeba k zahrabání její mršiny. To abyste si názorně uvědomili, kolik úrody mohla ještě zachránit.
Kočka trestaná jako ďáblův spojenec
Konec s tím však učinil počátek třináctého století a nástup inkvizice. Kočky se rychle staly prvořadým spojencem čarodějnic a posly samotného ďábla. A proto musely být hubeny na potkání. Svou odhodlanost nenechat se posednout pekelnými silami jste veřejně demonstrovali nejlépe tak, že jste micku přitloukli hřebem na vlastní dveře. Aby bylo jasné, že k vám ďábel nesmí. Když byla na hranici upalována čarodějnice, putovaly s ní do plamenů v proutěných koších i všechny kočky pochytané v širokém okolí. Pro jistotu.
Přirozeně, hromadné hubení koček domácích bylo obvykle následováno drastickým vzestupem početnosti hlodavců, a s tím i růstem jimi přenášených chorob. Například morových epidemií. Lidé však soudili, že nemoc byla vyvolána temnými kouzly upalované čarodějnice, důsledek se zaměnil za příčinu.
Asi nejdál zašli lidé z belgického městečka Ypres, kteří poprvé hromadně účtovali s domácími kočkami v roce 1410. Jak? Házeli je z věže Svatomartinské katedrály na dlažbu náměstí. Ať už dopadly na všechny čtyři, nebo ne, pád z výšky 102 metrů pro ně byl téměř vždy smrtící. Takzvané Kattenstoet, Kočičí středy, se tu staly pravidelnou květnovou zábavou.
Zvyk v podobě festivalu tu přežil až do devatenáctého století. To už nešlo o čarodějnice, ale o symbolické trestání městských koček, které zlenivěly a nepronásledovaly myši s takovým zápalem, aby stálo za to je živit. Tradice se, naštěstí v pozměněné podobě, udržela dodnes.
Kočka trestaná jako majetek boháčů
Oslice byly souložnice, vepři vrazi. Seznamte se s procesy proti zvířatům Absurdní frašky, surrealistické proslovy obžaloby i obhajoby. Procesy se konaly se vší vážností, jenže na lavicích obžalovaných nebyli lidé, ale zvířata. Myši, kobylky, psi, vepři, slimáci. Středověké soudy totiž obžalovávaly a odsuzovaly i je. |
I když to tak v hodinách dějepisu někdy může vypadat, revoluce se nestanou přes noc. Situace k nim nazrává léta, jak narůstá občanská nespokojenost. A aristokraté i buržoazie ve Francii přitom signály rostoucího nepokoje dlouho přehlíželi. Události z Paříže roku 1730 vnímaly vyšší společenské třídy jako podivnou zábavu chudiny, nehezké a trochu drastické rozptýlení věčně znuděných mas. O co šlo? O inscenované soudní procesy s kočkami. Přesněji tedy, s kočkami boháčů.
Pozadí snad měly tvořit události v tiskárně na ulici Saint-Séverin, kde si dělníci stěžovali na bídné pracovní podmínky. Za mizerný plat obsluhovali dnem i nocí těžké stroje, haly závodu v podstatě nesměli opouštět, žili tu jako vězni. Jejich strava tomu odpovídala – zbytky zbytků, nahnilé maso, plesnivý chléb a zkažená voda.
To miláček majitele tiskárny, kočka zvaná pro svůj šedostříbrný kožich la Grise, Šedá, se měla o poznání lépe. Misky se smetanou, provoněná šunka od kosti, čerstvé ryby z trhu. Vždy jen to nejlepší. Mezi dělníky se prý povídalo, že majitel tiskárny Jacques Vincent utrácí za pamlsky pro čtyřnohého mazlíčka denně víc peněz než za jídlo pro desítky svých zaměstnanců. Možná to byla pravda.
A proto se dva zaměstnanci rozhodli s panskou kočkou skoncovat. Jednoho večera ji chytili, zavřeli do klece a v rámci zrychleného soudního procesu, kde byli porotou hladoví dělníci, ji obvinili z toho, že jim krade jídlo. La Grise se ani nenadála a skončila s páteří přeraženou železnou tyčí pověšená za hrdlo. Prý to byla „ohromná zábava a asi ta nejveselejší věc, která se v tiskárnách kdy stala“, jak bude v roce 1762 ve své knize historek z Paříže popisovat Nicolas Contat.
Špatně se však neměli jen dělníci z ulice Saint-Séverin, takže brzy byla historek o ubíjení koček a trávení psů plná celá Paříž. Věšeli je na vrata a brány, házeli je přes ploty rezidencí a vilek. Padly prý tisíce zvířat, protože chudí neměli co do úst a za panskou tak byla považována každá kočka. Na honoraci si chudina zatím netroufala, ale srovnat si účty s jejími domácími mazlíčky k upuštění páry stačilo.
Přesná čísla o velkém kočičím masakru nejsou dodnes známa, protože příběh sám, byť byl postupně přeložen do osmnácti jazyků, byl předáván jako „vtipná anekdota“. Že od násilí na němých tvářích „a největší felinicidě v dějinách Francie“ není zase tak daleko k revoluci, tehdy nikoho nenapadlo. Celospolečenské klima k ní však nazrávalo a poté, co si masy vybily hněv na kočkách, obrátily svou pozornost k jejich rozmařilým majitelům.
Zabíjíme je, protože bohyně to chce
Hinduismus, třetí nejrozšířenější náboženství světa, si mimo jiné spojujeme s kladným vztahem věřících ke kravám. Ano, chovají se k nim jako k posvátným a velice si jich považují. Pro býky to však neplatí, proto není problém jich během svátků Gadhimai porazit několik desítek tisíc. Je to prastarý náboženský rituál, který má potěšit a uspokojit stejnojmennou bohyni síly. Ta se má odměnit příslibem zdraví a vydatné úrody, potlačením zla a zajištěním prosperity.
Festival, který se koná v Nepálu u hranice s Indií každých pět let, je vlastní lidem z etnik Madéši a Bihari, ale je rozšířený napříč hinduistickými komunitami po celé Asii. A je to masakrování zvířat ve velkém. Bohyně si totiž nejvíce cení teplé krve. Nejen býčí.
Například v roce 2009 tak bylo během svátků Gadhimai pobito na půl milionu koz, býků, vodních buvolů, ale také krys, holubů, kachen, slepic a koček. Každá věřící rodina se snaží obětovat aspoň něco z mála, co vlastní. Rituální porážky býků v chrámech vykonávají proškolení kněží – řezníci. Je jich kolem 250 a na jejich bedrech je setnout jen za první den oslav na 20 tisíc zvířat. Jejich maso je poté nabídnuto volně k prodeji, často bývá darováno charitám k nasycení hladovějících. Přesto svátek do krajnosti dráždí ochránce zvířat a usilují o jeho ukončení.
V roce 2019 bylo během oslav Gadhimai sťato rekordně málo zvířat, aktivisté to přičítají tlaku své kampaně. Pravda je však taková, že zvířat vhodných k porážce tehdy bylo v Nepálu prostě málo. Obětování nejplodnějších zvířat totiž v konečném důsledku ruinuje jejich další chov.
Pro festival v roce 2024 a dál jsou zvířata zajišťována a předobjednávána už letos. Nepálští politici však vyzývají věřící, aby navzdory tradici, která to požaduje, neobětovali ty nejlepší kusy a ponechali si jich dost pro další léta. Pro férovost dodejme, že rituální porážky zvířat nejsou výsadou jen 1,1 miliardy hinduistů, ale také 1,8 miliardy muslimů a 16 milionů židů.
Zoo jako vedlejší válečný terč
O Velkém zvířecím masakru, k němuž docházelo za druhé světové války ve Velké Británii, jsme už psali. Obyvatelé anglických měst se tehdy houfně zbavovali domácích mazlíčků, aby za válečné nouze nestrádali.
K podobně drastickým opatřením se však přistupovalo i na opačné straně fronty a oběťmi se stávala zvířata chovaná v zoologických zahradách. „Nejhorší byla lidská ignorance, která nabývala grotesknějších podob s tím, jak v lidech narůstal strach,“ vzpomínal Lutz Heck, který byl v roce 1939 ředitelem berlínské zoo.
O co šlo? Civilisté postižení válečným děním a omezenými příděly potravin začali závidět maso chovaným šelmám. Donedávna obdivovaní medvědi, lvi, tygři i jaguáři se v očích prostých lidí stali nechtěnou a nákladnou přítěží. Heck přitom trval na tom, že s uživením šelem problém není, nekvalitního jatečního masa byl pořád dostatek. Mnohem větší starosti mu působilo, jaké škody by v případě bombardování mohl napáchat uprchlý slon.
Jenže tlak veřejnosti byl dost jednoznačný. Utracena proto byla zvířata, s jejichž živením technicky žádný problém nebyl – šelmy a hadi. Podobné to bylo v zoologických zahradách ve Frankfurtu a ve Wuppertalu.
Zatímco hromadná likvidace zvířat v zoologických zahradách byla v Německu schvalována a podporována panikařící veřejností, občany císařského Japonska hluboce zasáhla a ranila. Plán na odstranění zvířat tu vešel v platnost s rokem 1941, kdy byla chovaná zvířata rozdělena do čtyř kategorií, podle potenciální nebezpečnosti. A s tím, jak se stupňovala situace na frontách, se přistupovalo k jejich likvidaci. Zlomovým se stalo léto roku 1943, kdy byli utraceni sloni v zoo Ueno, považovaní za národní miláčky. Jejich vynuceného skonu se účastnil sám císař, uskutečnil se i tradiční obřad za jejich duše. V následujících dnech byla vybita zvířata ve všech japonských zoologických zahradách.
Psi a kočky na olympiádu doplatili
Středověké pověry a mýty o čarodějnicích, barbarské rituální porážky pro náboženské cíle, vybíjení zvířat ze strachu a hladu v těžkých časech válečných. Důvody pro hromadné masakrování zvířat se mění, stejně jako náš pohled na ně. Ale to neznamená, že bychom s nimi přestali.
Když se v roce 2007 radnice portorického San Juanu rozhodla vyčistit ulice od toulavých psů a koček, počínali si zaměstnanci z odchytové služby Animal Control Solutions podobně jako Belgičané ve středověkých Yprách. Zvířat za dva dny pochytali stovky. Šlo to překvapivě snadno, protože si povětšinou vybírali ty „domácí“, nikoliv pouliční. A pak je, aby ušetřili za smrtící injekce, shazovali na beton z patnáctimetrového mostu.
Poměrně dost zvířat pád, s vážnými poraněními, přežilo. Byl z toho soudní proces, ve kterém byli tři zaměstnanci firmy obviněni, ale ne odsouzeni. Brutální přístup k likvidaci je o to podivnější, že v Portoriku platí zákaz kastrování psů a koček. Ten tu odsuzují jako příliš kruté zacházení, hraničící s týráním zvířat.
Plošná likvidace toulavých psů a koček, ale i těch zaběhlých domácích, předcházela také Euru 2012 na Ukrajině a zimním olympijským hrám v Soči v roce 2014. Špatně to dopadlo i s tažnými psy po zimních olympijských hrách v roce 2010 ve Vancouveru. Projet se na sáních tažených psím spřežením chtěl tehdy každý, a dalo se na tom dobře vydělat. Jenže co poté, když odjeli poslední fanoušci a turisté? Společnost Howling Dog Tours, která vyjížďky organizovala, si spočítala náklady na odsun psů a rozhodla se je raději utratit. Bylo to lacinější.
